Víte, co dělá průvodkyně, když v Barmě ztratí 6 500 dolarů na celý zájezd?

Představte si, že máte zodpovědnost za 8 lidí, v ledvince přes sto tisíc korun a před sebou 17 dní v Barmě (neboli Myanmaru), kde nefungují bankomaty. Sáhnete do ledvinky a peníze nikde!

Víte, co dělá průvodkyně, když v Barmě ztratí 6 500 dolarů na celý zájezd?

Blíží se přistání, pod námi se rozprostírá delta řeky Irravadí a po chvíli vykoukne zlatá špička proslulé pagody Swedagon. Letadlo dosedá na ranvej jedné z nejpozoruhodnějších zemí světa, kde vládne jeden z nejhorších režimů na světě.

Pagoda, která popírá zemskou přitažlivost. Zlatý zázrak Myanmaru

Barma. Pagody pokryté vrstvami zlata, diamanty a nádherně zdobenými sochami Buddhů. Nikdo nic nehlídá a stejně je nepředstavitelné, že by se něco ztratilo. A to přesto či právě proto, že se obyvatelé Barmy řadí mezi deset nejchudších na světě. Některé statistiky nabízejí ještě hrozivější srovnání. Průměrný plat je tu děsivě nízký, vláda, to znamená vojenská junta, se snaží údaje zkreslovat, ale dle zahraničních pozorovatelů plat lékaře ve státní nemocnici nepřesáhne 35 dolarů měsíčně. Učitel dostane maximálně 25 doalrů.

Pagody jsou v Barmě pokryté zlatem! FOTO: Radka Tkáčiková

To je velmi málo na jakoukoliv chudou zemi, navíc náklady v Barmě zase tak nízké nejsou. Na ulici se sice dá najíst za půl dolaru, ale v restauraci jsou to již 2 dolary a více. Plat nemůže stačit. A tak si každý přivydělává, jak může.

Lékaři léčí po návratu z nemocnice, učitelé doučují večer a vzniká nepochopitelný bludný kruh, kde si každý nějak přivydělá, ale není jasné, kde se ty peníze, kterými si platí služby navzájem, vlastně berou.

Něco málo o víře

Lidé jsou tu buddhistického vyznání a v buddhismu je jedním z největších prohřešků krádež. Zároveň i víra v reinkarnaci ovlivňuje chování lidí od dětství. Všechny naše špatné činy se totiž projeví v dalším znovuzrození a naopak zásluhy v tomto životě mohou vést k příjemnému životu, nebo dokonce až k osvícení a nirváně. Ale to je dlouhá cesta! Dle theravadového buddhismu, který je v Barmě zastoupen, toho nelze dosáhnout během jediného života. Obvykle proto lidé, s výjimkou mnichů, spíše směřují k dobrému znovuzrození než k osvícení. Pro trpící lid v despoticky řízeném státě je to docela veliký cíl.

Karma je tedy alfou i omegou žití a lze ji vylepšit třeba obětováním Buddhům. Nejčastěji se k sochám pokládají květinové mísy, ovoce nebo drobné peníze. Zásluhy tohoto života se dají vylepšit postavením pagody, což může být rychlejší cesta k dosažení nirvány. Postavit pagodu si mohou dovolit jen ti nejbohatší, a to jsou především zástupci či rodinní příslušníci vojenské junty, tedy ti, kteří se svým jednáním nejvíce zpronevěřují učení Buddhy. Tak vzniká další barmský paradox.

Chudí lidé si kupují zlato ve formě roztlučených zlatých plátků a místo náboženských staveb je lepí na stěny pagod či na těla Buddhů. Většina lidí raději za poslední peníze nakoupí zlaté plátky místo jídla, i když je to v očích západního cizince absolutně nepochopitelné. Jejich vnitřní vítězství nad materialismem je ale jejich největší zbraní jak čelit chudobě.

Do Barmy přilétám posedmé, opět mám za sebou skupinu turistů a začíná sedmnáctidenní sprint Barmou s cílem ukázat jim vše, co mají v programu, a zároveň jim ukázat Barmu jinak než jen jako zemi zlatých pagod.

Barmu dělají Barmánci

Barmu dělají Barmánci. FOTO: Radka Tkáčiková

Každou zemi kromě přírodních krás a kulturních skvostů dělají lidé a Barmánci a příslušníci všech etnik této země mě vždy dokázali mile překvapit. Chudí a pohostinní, přátelští, ale nedotírající. Žijící dlouhá desetiletí pod dozorem samopalů vládní junty, ale hrdí a nezlomní.

Proleťte se nad dunami v Číně, Íránu nebo Peru. EXKLUZIVNĚ PRO NG

Lidé často nevzdělaní, ale s moudrostí, kterou by jim mohl závidět absolvent několika vysokých škol. Lidé mnoha etnik, rozdílných zvyků, kteří přišli z různých koutů Asie, ale jednotní v boji za demokracii, svobodu, s absolutní úctou k následníkům buddhových žáků – mnichů a mnišek.

Spolu s klienty se snažíme projít přes anabázi na letišti. Naštěstí již odpadla povinnost vyměnit si 200 dolarů za jakési platební šeky, nejvíce připomínající naše bony. Těmito šeky se platilo jen ubytování a doprava. Nešlo s nimi platit v restauracích a v obchodech, a tak takřka nikdo z turistů šeky nebyl schopen utratit. Tím pádem se složitě uplácelo již u přepážky, aby mohl turista směnit částku menší. Teď mám u sebe 6 500 dolarů v hotovosti, jelikož bankovní sektor neexistuje, a nelze tedy nijak poslat platbu předem.

S ledvinkou naditou k prasknutí se snažím pomoci klientům u přepážky, někteří nehovoří anglicky a ti, co hovoří, jsou překvapeni nečekanými dotazy zaměstnanců. Konečně jsme všichni u pásu se zavazadly, můj starý dobrý známý, zástupce dopravce pan Maung Moe, se ke mně žene s náručí květin, pro každého klienta, muže nevyjímaje.

Ledvinka s penězi je fuč!

Zástup před pagodou na hoře Kyaiktiyon. FOTO: Radka Tkáčiková

Do hotelu je to hodinka jízdy, seznamuji užaslé klienty s městem, míjíme symbol země Swedagonskou pagodu a konečně přijíždíme do Dolního města. Přivítací sklenička džusu, rozdělení pokojů, zmatky, jelikož nedočkavci vyběhli na pokoje, aniž by předem odevzdali pasy. V Barmě je nutná přihlašovací povinnost, okamžitě po příjezdu musí hoteliéři nahlásit jména a zaslat kopie pasů cizinců. Cizinec smí bydlet jen ve vládou schválených hotýlcích, ubytování jinde je přísně zakázáno.

Čeká mě domluvit cenu za nájem minibusu s řidičem na okruh Barmou. Průvodce vše zařizuje a domlouvá sám. Navíc musí dodržet finanční rozpočet na zájezd, a tak se jednání většinou protáhne. Mailem zpravidla dopravce nechce odsouhlasit nic, vše se řeší až na místě, přičemž času je málo, klienti jsou hladoví a je třeba ještě na černém trhu vyměnit dolary.

Barmské milovnice tabáku kouří i dřevo, hedvábí nebo bavlnu

Sedám si s panem Maung Moe k jednání o ceně, jako vždy je základní cena o dost vyšší než loni, argumenty, co vše se zdražilo, obvyklé, a je tedy na mně domluvit rozumný kompromis. Barmánci nejsou tak obchodně agresivní jako například Indové, vím, v jakém stavu se země nalézá, je to vždy spíše o intuici odhadnout ,jaká cena je reálná a přijatelná pro obě strany. Po hodinovém jednání se dostáváme k finální ceně, podepisuji smlouvu a chci zaplatit 50% zálohu.

Automatickým pohybem sahám do ledvinky, kterou mám pod tričkem a lehce zastrčenou v kalhotách. Zarazím se, prsty nemohou nahmatat docela silný balík stodolarových bankovek. Vyndávám ledvinku a poleje mě studený pot v tom horkém barmském dni. 

 

Absolutní panika

Ledvinka je otevřená a balík s penězi nikde. Zbylo tam jen několik volně uložených jednodolarových bankovek a 500 thajských bhátů. Panika se mísí se snahou zapojit mozek. Tuším, kde se stala chyba. Rychle ještě prohledáváme autobus, ale pocit, že to je marné, je bohužel jistotou. Peníze jsem musela ztratit již na letišti. Od té doby uplynuly již skoro 3 hodiny. Byly to jediné peníze na zájezd, přes banku ani jinou ve světě běžnou cestu zaslání peněz v Barmě nelze použít. Nic tu neexistuje, není tu český konzulát, nejbližší je v Thajsku, mobilní telefony zde nefungují, volat do zahraničí z telefonních ústředen jde špatně a maily fungovaly sporadicky.

Víra tvoří podstatnou část života. FOTO: Radka Tkáčiková

Mozek jede na plno, již jsem se na cestách dostala do nejedné svízelné situace, ale tohle překračuje vše, co jsem doposud zažila. Zde není řešení, nejsou tu ani české firmy, kvůli vízům, které se zajišťují až v Berlíně minimálně 14 dní dopředu, peníze ani nemůže nikdo přivézt. Nepanikařit, vždy se najde řešení, snažím si namluvit, ale rozum je tentokrát v opozici, ani nejbláznivější řešení mě nenapadá.

Sháníme telefonní číslo na letiště. Nějaké číslo jsme sehnali, ale nikdo to nebere, spojení je špatné, dovolat se kamkoliv je vždy malý zázrak. Nemohu tuto situaci přiznat klientům, potřebuji jet na letiště. Personál hotelu mezitím sleduje náš zmatek, ale nehne ani brvou, když je požádám o půjčku v hodnotě asi 50 dolarů, abych mohla klienty poslat do restaurace na oběd. Půjčují mi ekvivalent v místní měně, přestože ví, že nemám ani vindru. Běžím s penězi za klienty, v rychlosti jim říkám, že musím odjet, že je vše v pořádku, posílám je do restaurace v doprovodu s jedním ze zaměstnanců hotýlku.

Dramatická cesta zpět na letiště

Pan Maung Moe žhaví dráty, snaží se dovolat, zatím marně. Ještě jeden pokus o volání, nervozita graduje, někdo to vzal. Hovoru v barmštině nerozumím, ale vidím měnící se napjatou tvář pana Maung Moe. Peníze tam jsou, říká mi. Nevěřím! Kde jsou? V obchodě, kde jsem si kupovala levnou whisku?… Nejsem si jistá, zda rozumím dobře, pochybuji…Opravdu? Ano, opravdu…

Hodina zpět na letiště byla nekonečná, nechci se poddávat sladkému opojení, dokud peníze nebudu držet v ruce, neuvěřím. Přesto se ptám, jakou odměnu jim mám dát, chtějí mi vrátit 6500 dolarů. "30 dolarů," odpovídá pan Maung Moe, jsou tam dvě prodavačky, to je prý dostatečná odměna. Opravdu jen tolik? Ne, to je neadekvátní, myslím si, ale víc nad tím nepřemýšlím.

Zatím jsem ještě nervózní, jako jsem snad nikdy na zájezdu nebyla. Město zacpané, nervy k prasknutí. Na letišti vbíháme do haly, bude tenhle zlý sen jen pohádkou se šťastným koncem? 

Děti v barmské škole. FOTO: Radka Tkáčiková

Slzy dojetí

Ochranka letiště nás nechce pustit, nemáme letenku, nesmíme dovnitř. Další složité vysvětlování, nakonec pan Maung Moe vše vysvětlí a my běžíme k obchůdku. Již zdálky vidím rozzářené tváře prodavaček. Rychle mi podávají sáček s penězi, štěstí z nich vyzařuje snad více než ze mě. Jsem stále ještě trochu mimo. 

Peníze našly chvíli po našem odjezdu. Jak jsem spěchala, sáček s penězi jsem nevložila do ledvinky, ale prostrčila mezi ledvinkou a kalhotami, propadl před pokladnu. Když ho našly, pochopily, že bude asi můj, ale nevěděly, jak mi ho mají odevzdat. Ani na okamžik je nenapadlo si peníze nechat. Vzhledem k průměrnému platu by to stačilo na 48 let průměrných měsíčních platů. Neuvěřitelné.

Prodavačky mě nutí, ať si peníze přepočítám, chtějí mít jistotu, že nebudu mít pocit, že něco chybí. Něco takového mě ani nenapadne, vyndávám 50 dolarů a s velkými díky jim je podávám.

Jak se v chudé zemi děkuje, že vám někdo zachránil svoji poctivostí zájezd a vůbec existenci 8 lidí? Nevím, jak vyjádřit vděčnost, slzy se mně dojetím derou do očí. Prodavačky však odmítají. Strkají mi bankovku do kapsy. Vyndávám ji a dávám na pult, opět odmítají a strkají pro změnu zpět panu Maung Moe. Vrací ji zpět mně, dávám znovu na pult a doslova utíkám. Stydím se, že jsem je odměnila tak málo, a ony mají špatný pocit, že si nakonec ode mě vůbec něco vzaly.

Jak je to možné?

Kde jinde by taková věc byla samozřejmostí? Kde jinde mají lidé hodnoty tak srovnané jako v této kouzelné buddhistické zemi? Neuvěřitelné se stalo skutečností. Tentokrát si tu whisku na hotelu opravdu vychutnávám, tentokrát to byl skutečně oslavný přípitek.

Autorka: Radka Tkáčiková
Další cestopisy a reportáže z Asie najdete na www.HedvabnaStezka.cz.

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.