Wádí Rum: místo, kde se zastavil beduínský čas
Skalnaté hory vyrůstají z jemného písku a hrají všemi barvami. Ve svých roklích ukrývají sezónní prameny vody, staré skalní rytiny i téměř původní beduínský národ. Může-li být nějaká poušť krásná, pak leží tady, v jordánském Měsíčním údolí.
Zavázala mi červený šátek, který vlastní rukou vyšila. Řekla: Synu můj, pozdvihni svou hlavu vysoko nad vrcholky hor … Moje matka je Jordánka, jen ta dokáže vychovat pravé muže.
Tak zní slova jedné z národních písní Jordánska. Hrdost a čest jsou atributy pravého Jordánce, a praví Jordánci pochází z pouště. Relativní jednoduchost a pohodlnost moderního života zlákala již mnohé z nich k tomu, aby zanechali svůj původní styl bydlení, stravování a vydělávání si na živobytí. Ale ne všude. Jsou ještě místa, kde se jakoby zastavil čas, a kde i dnes najdete atmosféru, která učarovala Lawrencovi z Arábie a mnohým dalším. Mluvíme o Wádí Rum, v překladu Měsíčním údolím.
Holky jsou z Akaby, hašiš z Libanonu
Wádí Rum není místo neznámé, zapadnuté a zapomenuté v prachu pouště. Právě naopak – zadejte si název do vyhledávače, a stovky místních cestovek po vás skočí s touhou vydělat. Nabízí okruh s ukázkou toho nejlepšího, co Rum nabízí. Wádí Rum je ale víc než pouhé zoo, víc než impozantní hora Sedmi pilířů moudrosti, víc než par velbloudů připravených na hysterický jekot turistů během krátké okružní jízdy. Na pět tisíc příslušníků kmene Zalabia obývá několik malých vesniček a shluků stanů asi 20 kilometrů východně od hlavní jordánské, takzvané Pouštní dálnice. Tato komunikace je pojí s okolním světem a přináší jim obchod, možnosti zábavy a všechno, co k životu potřebují.
| Původní obyvatele Wádí Rum, nomádi Thamudejských kmenů tady zanechali petroglyfy – tajuplné odkazy vepsané do skal jazykem, který již dávno upadl do zapomenutí. Po lidu Thamud přišli Nabatejci, nomádi, kteří se živili obchodem a doprovodem karavan po Kadidlové stezce, a tento hluboce nábožný lid ve Wádí Rum zanechal chrám zasvěcen jejich ženské bohyni Allat. Lawrence z Arábie se svou hordou bojovníků se ve Wádí Rum zastavil spolu šestkrát, a oslavy po vyhnání Osmanů z oblasti mezi místními nebraly konce. |
Původní obyvatele Wádí Rum, nomádi Thamudejských kmenů tady zanechali petroglyfy – tajuplné odkazy vepsané do skal jazykem, který již dávno upadl do zapomenutí. Po lidu Thamud přišli Nabatejci, nomádi, kteří se živili obchodem a doprovodem karavan po Kadidlové stezce, a tento hluboce nábožný lid ve Wádí Rum zanechal chrám zasvěcen jejich ženské bohyni Allat. Lawrence z Arábie se svou hordou bojovníků se ve Wádí Rum zastavil spolu šestkrát, a oslavy po vyhnání Osmanů z oblasti mezi místními nebraly konce.
- Ideální místo pro odpočinek.
Mahmoud je jedním z řidičů turistických džípů. Mluví dobře anglicky, až moc dobře na to, že ji nikdy nestudoval. V místní škole dostal základy anglické gramatiky, ale mluvit se naučil až při své práci. Latinka mu dosud dělá problémy. „Můžeš ji napsat, že přijedu v úterý?“ prosí mě Mahmoud o laskavost, a já vyťukávám do nejnovějšího modelu dotykové Nokie milostní smsku pro jistou mladou dívčinu, která bydlí v Akabě. Nejhezčí holky bydlí v Akabě, alespoň podle Mahmouda, ve městě necelých šedesát kilometrů odsud a třičtvrtě hodiny autem.
Město, které svou modernitou a čilým životem kontrastuje s poklidnou atmosférou vesnic Wádí Rum. Není daleko a nedostupné. Přesto ale nenabízí všechno, co mladý muž jako je Mahmoud k dokonalému užívání si života potřebuje. Někdy míří po Pouštní dálnici na sever, odkud se pak vrací se vzácným nákladem. Nejlepší holky jsou z Akaby, ale hašiš se dováží z Libanonu.
Člověk a příroda
„Turisté přijedou a zase odjedou, ale my tady zůstáváme,“ říká Khaled, mladý třicetiletý kluk, který se bude brzy ženit. Nikdy netoužil Wádí Rum opustit, i když možností bylo hodně.
A kam půjde, má tady přece rodinu, kamarády, a díky občasným vyjížďkám s turisty i nejčerstvější zprávy a novoty ze světa. Kouří jednu za druhou, zuby nemá nejlepší, zato zrak má ostrý. Pohled jeho hlubokých černých očí vypovídá o tom, že je i navzdory tvrďaskému chování tichým a citlivým člověkem. „Když mi je nejhůř, vezmu Lajlu (svou velbloudici) a jdeme se projet do pouště.“ Způsob, jakým Khaled mluví o poušti prozrází, že jsou i místa, daleko z dosahů turistických skupin, místa někde pryč od komerčního Wádí Rum, pryč od lidské zoo. „Rád chodím meditovat do skal, k jednomu prameni, kde mě nikdo nemůže vidět, ani když brečím. A Lajla někdy brečí se mnou.“
Podívám se na Lajlu, a věřím. Je celá bílá, jenom tmavě kávové oči se ji třpytí v obličeji jako studánky. A způsobem, jakým se dívá na Khaleda jasně dává najevo svou lásku a oddanost k lidské bytosti, se kterou tráví už osmý rok svého života.
„Minulou sobotu zahynul Alímu jeho nejstarší velbloud,“ říká Zidan, Khaledův bratr během naší cesty džípem. „Byl nemocný, ale Alímu moc chybí,“ dodává, když projíždíme kolem mrtvého těla tohoto zvířete. Příroda a člověk jsou tady ve vzácné harmonii a velbloudi skutečně vypadají jinak než je možno vidět v Petře, nebo na nedalekém Sinaji. Nikdo je tady netrápí, nebije, mají je v úctě, jakoby to byli lidé. Zidan pouští hudbu z pásky a jedna píseň začíná právě hlasem velblouda. Pokouším se napodobit, ale marně. Ještě budu s nimi muset nějaký čas strávit, až se to naučím jako místní.
Tradičně moderní, ale hlavně hrdí
Projíždíme džípem po největší vesnici ve Wádí Rum. Žije tady asi 2000 beduinů, všechny více či méně pojí rodinné svazky. Nalevo od jednoho z obchůdku se zeleninou je ve zbořeništi domu otevřený prostor, kam zrovna nosí židle a rozbalují velký kus červeno-černo-zelené látky. Bude tady svatba. Žení se jeden ze Zidanových bratranců, a pak o dva týdny se tady ožení i Khaled. Zidan se dívá na mě šibalsky. Několikrát jsem se před ním nahlas zamyslela: není toho Khaleda tady škoda? „Jednou to všechno po mě přebere“, říká Zidan, který je od Khaleda o 20 let starší. V jeho obýváku je zarámovaná fotografie, na které podává šálek čaje králi Huseinovi, zesnulému vládci Hášimovské dynastie, na kterého Jordánci dosud nezapomněli.
Již patnáct let do tohoto obýváku usedají skupiny turistů, kteří přijeli, aby zažili ticho a krásu Wádí Rum. Zidan hrdě rozdává své vizitky, na kterých je adresa jeho internetové stránky. Marketing pronikl i do Wádí Rum a komu se bude u Zidana líbit, může se s ním skamarádit přes facebook. Jeho angličtina postačí na to, aby si na youtube prohlédl oblíbená videa a na facebooku fotky svých kamarádů. Ostatek zajistí Rebecca, dobrovolní výpomoc. Pohled do dalších částí jeho domu naznačuje, že po ani po svém druhém rozvodu nemá s úklidem větší problém. A možná je i spokojenější, než s oběma manželkami, které kdysi měl. Nejspíš už nikdy nebude mít tak velkou rodinu, jako je ta, že které pochází. On a Khaled jsou pouze dva ze 26 sourozenců. Matky byly tři. Otec, hlava rodiny, ještě žije. Ne všichni členové klanu se živí cestovním ruchem, Zidan a Khaled jsou jediní. A proto jsou důležití, jsou oporou, jsou nadějí. Pokud by se stalo něco stádům ovec a koz, snad turistický ruch nezklame.
Zidanovy dny daleko od civilizace
Zidanovy dny začínají v deset přivítáním turistů a nabídnutím čaje. Poté se s nimi rozloučí a svěří je do rukou řidičů, které najímá. Odpoledne sám jede džípem na místo, kde stojí jeho pět bujút šáar, domů ze srsti, jak se v Jordánsku říká černobílým, z velbloudí srsti utkaným stanům. Připravuje se na opětovné přivítání skupiny, která zatím objela veškerá zajímavá místa v okolí jeho stanů. Během pozorování západu slunce dohlíží Zidan na vaření večeře, v hlavním stanu ji sám hostům servíruje. Poté jim uvaří silný černý čaj s bylinkami a tleská do rytmu hudby vyluzované z oudu.
Nakonec, když už všichni šli spát, vynese si svojí matraci ven ze stanu a položí ji opodál do písku. Miluje pouštní ticho, hvězdní přikrývku a čerstvý pouštní noční vánek. Před východem slunce je už na nohou a vaří vajíčka na snídani. Opět nesmíme zapomenout na černý čaj. Zidan se loučí, spěchá domů do vesnice připravit se na rozloučení se stávající, a přivítání další skupiny. Čistota jeho stanů, kvalita služeb napovídá, že má svoji práci rád. Ale hlavně má rád svůj domov, kterého nekonečnost ho samého natolik i po letech fascinuje, že podobně jako jeho bratr Khaled se někdy uchýlí do hor, daleko od civilizace, a tam přemýšlí o životě. Mobilní telefon a počítač jsou použitelné výdobytky, ale ne cíl, ani důvod zcela opustit rodnou kopu písku.
Vždy upraven, oholen a v bílém tradičním thawbu a s červenobílou kufii na hlavě je Zidan ztělesněním harmonie moderně-tradičního života v poušti. Když hrdě kráčí kolem svých stanů, které ho živí a kde se setkává s turisty různých národností, napadají mě slova písně: Synu můj, pozdvihni svou hlavu vysoko nad vrcholky hor … Tradice se ve Wádí Rum již dávno setkala s modernitou, ale kmen Zalabia dál hrdě obývá tuto pohádkovou část Arabské pouště, v souladu s přírodou, podle svých snů a představ a hrdě drží svoji hlavu vysoko nad vrcholky růžově zbarvených hor.
Katarína Maruškinová vystudovala manažment cestovního ruchu a již 8 let se věnuje průvodcování zemí Blízkého východu, od Alžírska po Írán. Kromě cestování je její další vášní studium arabštiny a perštiny. Své zážitky a poznatky z cest a studií píše na:www.kouzloorientu.com.
