Země bílého mraku a člověk Nového Zélandu

Tradice a kultura novozélandských Maorů ještě žije. Ponořením se do minulosti kdysi primitivně žijícího národa se můžeme vcítit do potřebnosti jejich odkazu a uvědomit si, jaké to je být člověkem země Aotearoa. Pojďmě se podívat na Nový Zéland trochu jinak.

Země bílého mraku a člověk Nového Zélandu

Maorové věří, že by tělo zemřelého nemělo být o samotě v žádné posmrtné fázi, protože duše až do pohřbu zůstává v těle.

Ostrovy, jež vyrůstají z moře

V rozmanitých periodách podmořských otřesů se země zdvihla, znovu potopila pod vlny a takto až do té doby, než se ustálila. Země se točila pod tlakem ledu v době ledové, sopečné erupce naplavily bahno, pemzu a lávu. Vítr, déšť a mráz erodovaly nánosy prachu a sutin, rostliny zakořenily, ptáci a hmyz se usídlili v lesích a na chomáčovitých pláních. Takto se objevil první život na Novém Zélandu trvající milióny let.

Avšak lidský život na této pevnině nemá zdaleka tak dlouhé trvání. Podle prastaré mytologie Maorové (domorodí obyvatelé) mluví o prvních osídlencích Kupe a Ngahue, Toi a Whatonga, kteří připluli na kánoích z jejich původního domova Hawaiki (ráj, kde žijí bohové a dějí se zázraky) před více než 1000 lety. Mořeplavec Kupe pojmenoval ostrovy Aotearoa (Bílý mrak nebo Země mlhy), kam za nedlouho připlouvaly další vlny kánoí s přistěhovalci (nejspíše z dnešních Cookových ostrovů z Polynésie).

Současné výzkumy (2008) datují a prokazují první lidské stopy až mnohem později než dávné báje. Nálezy kostí krys a okousaných semen se vyskytly nejdříve okolo roku 1280, asi 360 let před příjezdem evropských objevitelů. Krysy musely být dovezeny spolu s kánoemi, protože doposud zde žili pouze hmyz a ptáci.

Příjezd Pakeha (bílého anglického muže)

Ke konci roku 1642 sice první evropská loď s holandským komandérem jménem Abel Tasman zakotvila v zálivu dnes známém Golden Bay, ale po nepřátelském střetu s maorskými válečnými kanoemi se dali na ústup. Až více než sto let později odvážný a iniciativní poručík James Cook dostal za úkol zajistit dvě země jako prosperující britské kolonie. Nastalo období neustálých konfliktů a masakrů.

I přesto, že byly ostrovy považovány za nebezpečné, začalo se obchodovat, vyvážet len a vytěžené dřevo (Kauri), lovci velryb měli povoleno operovat v australských a novozélandských vodách, a ti vyměňovali pušky, střelný prach a likéry za zásoby brambor a zeleniny. Snad nejlépe se mohli s Maory poznat doposud lovci tuleňů, kteří kvůli obchodu s kůžemi téměř tuleně vyhubili. Dalším kuriózním, ale hrozným obchodem, se stal po mnohá léta obchod se sušenými hlavami. Maorové rozvinuli umění, jak zachovávat hlavy jejich příbuzných, a to když zjistili Evropané, celí u vytržení je začali skupovat a prodávat do muzeí. Hrozný obchod proto, že Maorové tetovali své otroky a po odvedení jejich práce je zabili a hlavy byly použity pro tyto účely.

Respekt si u Maorů získal až misionář Sammuel Marsden se zájmem o přátelství a o jejich blaho. Přivezl dobytek doufaje zaučit divoké kmeny chovu, s dalšími misionáři zasadil ovocné stromy a vinnou révu, naučil je jak si pěstovat potravu pro vlastní použití, číst a psát a pozvolna představovat křesťanství a bohoslužby.

Ve 30. letech Maorové a Pakeha žijí v míru i nepokojích a toto období je vlnou dalších přistěhovalců i s civilizačními chorobami. Obchod je stále více v rozmachu. Vyváželo se do Sydney zboží jako ovčí vlna, brambory, vepřové maso, ryby, řízky vinné révy…

The Treaty of Waitangi

Důležitým datem pro oba národy je 6. únor 1840, kdy v Bay of Island guvernér Hobson přečetl usedlíkům a vysvětlil pěti stům Maorských náčelníků, že si královna Viktorie přeje rozšířit její ochranu i na Nový Zéland a dvojjazyčná smlouva The Treaty of Waitangi byla podepsána. Podepsání nicméně znamenalo konec začátku britské historie na Novém Zélandu… Následovaly roky problémů a válek, periody míru a růstu, léta depresí, stávek a nejistoty.

Obživa a tradiční příprava pokrmu

Prastaří Maorové jsou nazýváni jako lovci Moa (nelétavý obrovitý pták). Těch ale časem ubývalo až k jejich vymření a tak je živil rybolov a drůbeží maso. Vyráběli si nářadí z tvrdého obsidiánu a začali experimentovat se zemědělstvím, které klasičtí Maorové už využívají systematicky a pěstují především kumaru (sladký brambor). Předpokládá se, že od kanibalismu ustoupili spíše kvůli náboženským důvodům než z potřeby změnit jídelníček.

Jedním z nejzákladnějších zvyků i současných Maorů je považován způsob přípravy pokrmu Hangi. Hangi je přírodní pec, vyhloubená v zemi, kde se připraví oheň a nažhavují naskládané vulkanické kameny, které drží teplotu. Po shoření dřeva se vloží do jámy na žhavé kameny proutěný koš naplněný masem a zeleninou, polije vodou a rychle přikryje lněnými listy a zasype zeminou tak, aby neunikala pára.

Te Marae (místo k setkávání)

Po staletí jsou Marae součástí komunitní scény, ve kterých se podle kmenů liší Marae kawa (zvyky a postupy). Maorská kultura přijala slovo Maoritanga, v němž je zahrnut celý jejich životní styl - kmenové žití, chování, myšlenky, pocity a zkušenost předávaná z generace na generaci.

Zázemí Marae je od nepaměti důležité a reprezentativní místo pro setkávání a dnes se do něj pravidelně vrací městští Maorové při nejmenším poznat svoje kořeny, ale je to i rodinný domov, kde se slaví svatby, pláče za zemřelé, kde se diskutuje, tancuje a zpívá. Je to místo největší významnosti, duchovnosti, lidské důstojnosti, ve kterém je umožněna maximální exprese zvykům, kde člověk stojí vzpřímen na Matce zemi, mluví a sdílí s ostatními své emoce, sdílí jak s žijícími, tak i s generacemi těch, kteří už odešli.

Rituál návštěvy je rozdělen do několika částí, některé jsou praktické a jednoduše vysvětlitelné, jiné spíše výsledek pocitů, víry a vyjádřením maorské spirituality. Obydlí Marae byla vždy otevřené pro hosty, kteří měli opravdový zájem a potřebu se něčemu naučit.

S přihlédnutím do historie a vědomím příjezdu necitlivého Pakeha, který začal učit Maory svému způsobu života, není divu nepříznivých ohlasů dnešních cestovatelů na místní kulturu. Bariéry byly překonány až po mnoha masakrech a usmiřování z dobré vůle a lepšího porozumění jedné kultury s druhou, jak s přínosem, tak i s neblahými důsledky pro obě etnické skupiny. V dnešní době je více než očividné, že tyto ostrovy žijí z turismu, který je sice důležitým přítokem peněz, o čemž vypovídá i úroveň služeb, ale za jakou cenu? Maorové přeškoleni na život bílého muže začali žít ve městech, obchodovat a přizpůsobovat životy a zvyky současné době, tak jak se tomu dělo a děje u všech „primitivních" národů a i v kulturním dění všude na světě. Stále více otevírají svoje Marae turistům „zvědavcům", kterých po Novém Zélandu více než tisíc a jistě v některých z nich působí reprodukce jejich tradice vyumělkovaně, jako divadlo. Vždyť po dvousetletém vlivu Evropanů i samotní Maorové musí hledat své kořeny kmenového života a oprašovat tradice. Někteří z nich už dokonce ani nemluví maorštinou, ale pouze anglicky. Snad ale v mnohých komunitách a rodinách tradice přetrvává. Jak oni sami tvrdí „Pokud kořen nemůže být vyživován, rostlina uhyne; pokud Maoridóm nemůže najít vyjádření v Marae, kultura jistě zanikne."

V komunitním životě Maorů je důležitá soudržnost, bdělost, být členem rodiny a úcta k předkům. Věří, že by tělo zemřelého nemělo být o samotě v žádné posmrtné fázi, protože duše až do pohřbu zůstává v těle. Zemřelého přemístí do Marae, kde je ve společnosti příbuzných a přátel, kteří se sjedou pro období smutku. Mohou se zemřelého dotýkat, přímo k němu mluvit nebo zpívat.

Gashtra Te Tikakairakau (Maor) a současné Marae v duchu starých dnů

S jedním takovým nositelem tradice, Maorského moudra a ducha jsem měla čest se setkat na přelomu roku při setkání na Rainbow Gathering, které se díky němu proměnilo v opravdové Marae jako za starých dnů.

Dovolím si přeložit slova Gashtry z nedávné korespondence s ním: „Co pro mě/nás znamená být Maori je celkem jednoduché, opravdu. VŠECHNO JE SOUČÁST RODINY… VŠECH NAŠICH PŘÍBUZNÝCH! PROTO… je naše zodpovědnost a právo být schopen o vše se postarat bez vměšování se s chamtivými lidmi. Stvořitelovy potomky jsou praotec Nebes a jeho žena pramáti Země a jejich dítě Mír, potom Les, Voda, Konflikt, Podrost země, Vítr a potom Lidé… Všechno zrozeno ve světě Světla! Staří Maorové by nekradli od nikoho..!! Ani od praotce Nebes nebo pramáti Země, ani od ostatních předků. Vždy požádají. Pokud bylo darováno, pak přijmou, pokud ne,  snaží se vyjednávat zda je možné čekat nebo hledat jinou cestu… Když jsem chtěl postavit pro Rainbow rodinu Whare Tipuna (dům předků) a Waharoa (vstupní bránu) prvně jsem o tom promlouval se staršími z Rainbow rodiny a potom jsem začal pracovat na starém domu, který zastřešili lidé předtím (který se zbořil) a zkusil ukázat hluboký respekt a vděk za to, co nám dal. Potom jsme šli do lesa a požádali o poskytnutí toho, co jsme potřebovali ke stavbě… Když přišel čas vybrat kmeny stromů pro Wharoa, prvně jsem se pomodlil za vedení a hledal. Až jsem našel jeden z našich předků, který jsem cítil, že by mohl se ctí sloužit k těmto účelům, zeptal jsem se stromu Ka patupatu ake taku manawa (moje srdce bije silně), Ka heke iho aku roimata ki runga taku paparinga (slzy sestupují přes mé líce) moje láska a žal pro naše předky a jak moc jsme jim zapomněli. Zeptal jsem se i otce Lesa a Víl, které vedou energii a potom předků lidí, kteří tam žili. Dostal jsem souhlas a dovolení všech konzultovaných. Pouze pak jsme zapracovali na položení stromu do náruče jeho matky Země. Vítej doma v našem světě. Te Ao Maori..!! Svět lidí Země, každé země."

Okolo třiceti mužů a žen jsme z lesa společně posouvali rolováním po menších kládách dva obrovité kmeny za rituálních pokřiků, ty byly zasazeny do vyhloubených jam a vytvořila se ulička z lidí před vstupem. Několikrát se opakoval tradiční vítací pokřik se symbolem první kanoe, která připlula na ostrovy. Maorové říkají, že „Zatímco kanoe už dávno neexistuje, lidé stále zůstávají navěky". Jak lidé prochází bránou, stávají se tou prastarou kánoí „Haere mai Te Arava" a zároveň pokřikují:

„Toi a mai - Te waka,
Ki te urunga - Te waka,
Ki te moenga - Te waka,
Ki te takotoranga i takoto ai - Te waka"
(Vleče se tudy - Kánoi, Do polštáře - Kánoi, Tam, kde se spí - Kánoi, Na místo, kde bude ležet - Kánoi).

 

Gasthra se pro mě stal na tomto Rainbow neoficiálním náčelníkem nebo naším průvodcem. Mimo jiné nás například naučil plést lněné koše a koberce, celou noc chytal úhoře, aby nás nasytil a jeho časté proslovy v kruhu, které s námi sdílel z hloubky svého srdce se zpěvem, křikem a náznaky tance, nás mnohému naučily a přinesly mimořádnou atmosféru.

Rainbow Gathering

Abych vám přiblížila, o čem Rainbow (duhové) setkání vlastně je, asi začnu zeširoka. Za první Rainbow kmenové shromáždění vděčíme dvaceti tisícům bohémů, volnomyšlenkářů, indiánů, hippies, kteří se sešli v roce 1972 na území Národního parku v USA v Severní Kalifornii, aby založili vesnici od Novu, přes Úplněk a při dalším novém Měsíci se divoká příroda opouštěla ve stejném stavu jako před příchodem. Každoroční tradice zůstala nejen v USA, ale stala se oblíbenou všude po světě. Velká rodina vaří na ohni, spí ve stanech nebo típí, koupe se v řece a pije vodu z hor; každého vítá v duchu míru, harmonie, bratrství a svobody. Před vstupem do samotného jádra bývá uvítací kemp s nápisem Welcome home (vítej doma). Alternativní život v komunitě v komunitě v zásadě nemá žádné zákony a omezení, avšak nejsou příznivě vítány fotografování, alkohol a drogy. O pravidlech a důležitých rozhodnutích se jedná v kruhu těch, kteří se chtějí na tématu podílet, až do té doby, kdy padne konečný souhlas.

Pro mě první Rainbow byla tou na Novém Zélandu na přelomu roku 2009 a 2010, kde se vesničané žijící podél řeky Rappahannock setkávali pohromadě dvakrát denně ve velkém kruhu. Z kuchyně se ozve křik několika hlasů „Food circle" (kruh s jídlem) a další, co zaslechnou volání, jej převezmou, a tak se celým údolím rozeznívá očekávaný signál. Oběd i večeře jsou svým způsobem ceremoniál a před jídlem se často nesla nedotčenou přírodou maorská píseň z úst stovek lidí žijících jako jedna rodina; kmen.

Te Aroha… (Láska…)
Te Whakapono… (Pravda…)
Me Te rangi marie,  (Mír, který obklopuje svět jako obloha,)
Tatau, Tatau, E… (Všechny z nás, všechny z nás, E…)

 

Symboly v kráse

Bohatě vyřezávané a zářivě malované domy Marae, vyřezávané válečné kánoe a detailní tetování obličeje jsou hlavními základními prvky domorodého umění. Vyřezávali všechny zbraně, pádla, ptačí klece a kde co se dalo dekorovat. Důležitou barvou při ceremoniálech a pro zdobení řezby a domů byl červený okr s mytologickým symbolem krveprolití během oddělení Země od Nebe. Posvátná červená Kokowai je pálená hlína, drcena na prášek a smíchána s olejem ze žraloka. Maorská architektura prodělala mnohé změny s představením nových materiálů snazších na údržbu; moderní vyřezávané domy jsou lépe ventilovány, osvětleny a vybaveny domácím zařízením.

Rytmické pokřiky a zpěv zdůrazněné dupáním a třepavým pohybem rukou, jsou považovány za tradiční tanec Haka. K umělecké činnosti neodmyslitelně patří oděv, čelenky, doplňky, koberce a ozdoby pletené ze lněných provazců různě obarvovaných přírodními barvivy. Při slavnostních událostech se tradičně na běžném lněném oděvu nosíval kabát celo-zdobený ptačími pery holubů, tui, kako papoušků, bažantů a jiných.

Pounamu ekvivalent zlata

Pounamu, nebo-li greenstone (zelený kámen, nefrit či jadeit) se přirozeně vyskytl pouze na Jižním ostrově a lze ho dělit podle barevnosti a průsvitnosti na mnoho druhů. Kameny včetně pounamu Maorové ctí jako talismany reprezentující ochranu životní síly. Z tohoto zeleného a tvrdého kamene vyráběli nože, škrabky, rydla, rybí háčky, jehly, ale i klenoty jako náušnice, náhrdelníky a pracně vyřezávané sošky či ozdoby, nositele mnohých symbolů. Například mírový symbol nesl Mere pounamu - dřívější ruční zbraň určená pro válčení byla darována mezi kmeny jako mírová dohoda.

Fotografie Šárka Březinová a Jana Dostálová

 

Šárka Březinová využila k cestování období dvouletého přerušení studií výtvarné výchovy na pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Podívala se na ostrov Manu, cestovala po Novém Zélandu i po Čechách. Byl to pro ní i čas na hledání sebe sama a ujasňování si životních hodnot. Šárka má ráda přírodu, hudbu, zpěv … zkrátka veškerou lidskou kreativitu. Zajímá se ale také o biozemědělství, bylinky, šamanismus, jógu, horolezectví, učení se jak přežít v přírodě, alternativní způsoby bydlení a vzdělávání a zájem o stopy našich předků.

HedvabnaStezka.cz – nejčtenější cestovatelský portál plný exotiky a dobrodružství. Živé diskuse, tajné tipy, zajímavé příběhy a historky z cest.

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.