Život na Sahaře? Pouštní bouře, nedostatek vody, tajine a datle

Jen málo lidí zůstává dodnes žít v poušti. V Maroku ale ještě najdete vesnice, kde posledních pár odvážlivců zůstává. Bojují s větrnými bouřemi, nedostatkem vody i houbou, která napadá palmy. Pojďte se sem na chvíli přenést!

Mohli byste pomoc mému synovi?“ objevila se znenadání u našeho obytného terénního auta zaparkovaného za malou vískou uprostřed saharské pouště mladá Berberka. Za ruku vedla pětiletého vyjukaného kloučka, který na nás hleděl obrovskýma hnědýma očima. Zírali jsme na jeho předloktí, jež bylo celé pomazané zelenou pastou, která nepříjemně předjímala, že se pod ní skrývá obnažená rána.

Pouště v Česku? Ano, a máme jich hned několik. Kde je najdete a jak vznikly?

Opařil se horkým čajem,“ pochopím z gestikulace a několika berberských a francouzských slov. To, co má klučina přilepené na otevřené ráně, je henna, nic jiného matka po ruce neměla. Do nejbližšího města s lékařem je to asi sto kilometrů, napřed je však nutno z vesnice nutné ujít několik kilometrů pěšky. Nebo na oslu. Auto tady nikdo nemá. 

V opevněné vesnici

Jsme na Sahaře, před námi leží kamenné řečiště kdysi obrovské řeky Draa, která kdysi sváděla vodu z pohoří Atlas až do Atlanstkého oceánu Teď je však úplně vyschlé, voda v něm netekla již více než pět let. Za řečištěm se zvedají oblé zlaté písečné duny, ze kterých shlédnete na širokou štěrkovou hamadu i dál k alžírským hranicím. Za námi z písku vyrůstají zdi vesnice, kterou tvoří asi padesátka domů.

I takovou podobu má Sahara v Maroku. FOTO: Petra Šmídová

Domy jsou postavené z vepřovic, tedy uplácané z hlíny a palmového listí. Zvedají se do výšky několika pater a jsou těsně spojené dohromady, takže tvoří typickou tradiční stavbu severní Afriky, takzvaný ksár. Tyto obranné vesnice se stavěly kvůli tomu, aby se obyvatelé mohli uchránit před nájezdníky z pouště, ke kterým patřili kromě jiných skupin také takzvaní modří muži, obávaní Tuaregové. V uličkách, které vedou mezi domy a jsou mnohdy zastřešené, neboť se nad nimi zvedají domy, je příjemný stín, který chrání před neúprosným žárem pouštního slunce. 

Více než polovina domů tohoto ksáru je však opuštěná, zdi se hroutí, domy rozpadají, místnosti už dávno zavál písek. Obyvatelé dali přednost přece jen snadnějšímu životu ve městě, a tak tu teď bydlí jen asi deset rodin. Prázdnými uličkami, kam proniká všudypřítomný zlatý prach a nohy se boří jako v hlubokém prašanu, se dostanete k mešitě, která se tyčí nad ksárem. Když vyšplháte na minaret, ze kterého muezzin zve věřící k modlitbě, přehlédnete saharskou poušť i palmový háj, který z jedné strany přiléhá k vesnici. 

Ránu, ve které zbývalo jen trochu kůže, jsme klučinovi ošetřili za pomoci naší lékárničky, a protože matka nechtěla zavézt k lékaři, v dalších dnech jsme ji převazovali a dále sledovali jeho stav. Hoch se při ošetřování ani jednou neodvážil hlesnout. „Správný muž přece nebrečí,“ mračila se na něj matka, když měl na krajíčku. 

Jak přežít s málem

Maroko FOTO: Petra Šmídová

V dalších dnech se touláme vesnicí. Z jedné strany ji obklopuje palmový háj. Spousta palem je však seschlých. Asi nedostatek vody, myslím si.

Ale Hassan mě vyvede z omylu: „Jsou napadeny houbou,“ svěřuje se, „už je nelze zachránit. Prostě sesychají jedna za druhou.“ Jedny z nejstarších pěstovaných rostlin na světě, které se objevují již v 6 stol. př. n. l. a jsou zmíněny na asi padesáti místech v Bibli, jsou tak tady, stejně jako na mnoha místech v Maroku, odsouzeny k záhubě. 

Každá palma má svého majitele, který využívá datle jako důležitou složku potravy. Datle s kyselým mlékem jsou například prvním jídlem, které jí muslimové při západu slunce při Ramadánu. Seschlé datle se používají i ke krmení zvířat. Ze dřeva palem se vyrábí trámy a listí se použije nejen při stavbě domu, ale také při udržování ohně. Co jinak vzít na zátop na poušti? Hassan zatím neví, co bude dělat; než nová palma zarodí, trvá to až osm let, a stejně nemá zaručeno, že houba nenapadne i další palmy. 

Specialita z nitra pouště: to je berberská kefta

Nic jiného se tady pěstovat moc nedá. Aby měl čím nakrmit kozy, udržuje si alespoň několik políček s alfalfa trávou. Voda je však vzácná, a tak poté, co si zaplatí určitý objem vody ze studny, musí s ní zalít všechna políčka. Nechává přelévat vodu z jednoho políčka na druhé za pomoci kanálů, které překopává a zase znovu zahrazuje. S motykou tak kope bez přestávky celý den, aby vodu dobře využil a ani kapka nepřišla nazmar.

V horku se však špatně pracuje, a tak Hassan příštího dne začíná brzy. Než stačíme posnídat, už se syny staví hráz proti pronikání písku z pouště. Palmové listí splétají dohromady a vytvářejí tak tradičním způsobem plot mezi vesnicí a pouští. Snad alespoň ten trochu zabrání písku pronikat do hlavní uličky ksáru. Není to trochu jako boj s větrnými mlýny? Ale poušť je živel, a pokud se jí nikdo nepostaví, za chvíli může písek vesnici úplně pohřbít…

Jak se vaří tajine

Večeříme u místních - tajine a kuskus. FOTO: Petra Šmídová

Za velkého horka využíváme pohostinství našich přátel a sedíme u nich ve stínu domu. Odpočíváme na kobercích a polštářích, které jsou rozprostřeny ve spodní místnosti.

Večer máme většinou tajine. Toto klasické marocké jídlo tvoří maso, většinou skopové, velbloudí nebo kuřecí, které se peče spolu se zeleninou a brambory v keramické míse s kónickou poklicí několik hodin. Večeří se dosti pozdě, když už je tma a není horko. Spolu s Hassanem a jeho syny zasedáme na koberec kolem mísy. Aisha, Hassanova manželka, nám přinese vidličky, i když domácí jsou zvyklí používat jen prsty. 

Tajine podmanivě voní po koriandru a dalším koření. I když se vaří každý den, pokaždé je trochu jiný, někdy se podává s datlemi, někdy s olivami či jinou zeleninou. A jindy se k němu připravuje ještě kuskus, pšeničné těstoviny, které vyrábí Aisha podomácku, i když to znamená spoustu práce s přesíváním a namáčením.

Cestujeme s National Geographic: Peru, země Inků a Machu Picchu

Ženy jsou v ksáru, ale většinou i v celém Maroku, rezervované. Paní domu Aisha je však světlou výjimkou. Stále nám něco vypráví, směje se a gestikuluje. Nevadí, že jí nerozumíme ani slovo, protože mluví pouze berbersky. Vždy je milá a má radost, když nám může ukázat, jak vyrobit a uvařit kuskus, co se dělá se seschlými datlemi nebo jak se obléká tradiční dželaba či kaftan

Pouštní bouře

Je úplněk. Tentokrát nevidíme tisíce hvězd na obloze jako obvykle, ale prostor prozařuje stříbrné světlo a blízké duny přetvářejí prostor tak, že nám to připadá, jako bychom se ocitli na nějaké neznámé planetě. Je podmanivý večer, až příliš podmanivý. Zdá se, že se k něčemu schyluje. A taky že ano. V noci se zvedá obrovský vítr. Cloumá autem ze strany na stranu, takže to vypadá, že se převrátíme. K ránu utichá jen zdánlivě. A to už také cítíme na vlastní kůži, co se děje. Na klikách u dveří, pod okénky, na stolku, prostě všude se usadil jemňoučký písek. Proniká těmi nejmenšími skulinami. Cítíme ho na tváři, v krku, v nose. Tohle je pouštní bouře. 

Konečně chápu praktičnost tradičního dlouhého šátku, takzvaného šáše, který je neocenitelný zvláště na prudkém saharském slunci. Balím se do něj a potácím se k vesnici pouští, kde není vidět na krok. I v domě se doprostřed místnosti snáší z otevřeného průhledu k zemi jemný prach, který se usazuje na všechno kolem. Co asi takový písek udělá s plícemi lidí, kteří tady celý život žijí? Celý den se nedá vyjít ven a vypadá to, že ani další dny to nebude jiné, pouštní bouře jen tak neutichne. Když odjíždíme, slibujeme si, že jsme tady nebyli naposled.

AUTORKA: Petra Šmídová
Další cestopisy a reportáže z Afriky najdete na www.HedvabnaStezka.cz.


 

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.