Jana Poledniková (*1987)
Vystudovala obecnou fyziku a astrofyziku na Masarykově universitě v Brně. Doktorské studium tráví na Instituto de Astrofysica de Canarias na Tenerife, kde se snaží proniknout do tajů vzdálených supermasivních černých děr. Povětšinu času se považuje za jednoho z nejšťastnějších lidí na světě, neboť její práce je zároveň největším koníčkem a splněným děským snem.
Krom svého pracovního studia se věnuje spoluorganizaci Fyzikálního korespondenčního semináře (FYKOS) pro nadané středoškoláky. V minulosti prováděla návštěvníky Hvězdárny a planetária Brno po noční obloze.
Podezřelý disk v okolí Formalhautu, nejjasnější hvězdy v souhvězdí Ryb, je výzvou pro všechny odborníky. V tomto prachovém disku totiž zřejmě vznikají planety.
Sci-fi filmy dokážou svojí fantazií pěkně zamotat hlavu a přesvědčit, že i ta největší hloupost může být reálná.
Věřili byste, že galaxie mohou mít "rozdvojenou osobnost"? A hlavně: co si pod tím vůbec představit?
Zformulovat teorii, která stojí na solidním matematickém základu ještě neznamená její správnost. Úspěšnou se teorie může stát, až když se jí podaří potvrdit pomocí napozorovaných dat. Teorie takzvaného Sunyaevova-Zel’dovičova kinematického jevu čekala na svoje potvrzení čtyřicet let.
Jakýkoliv prach nebo tekutina mohou závažně ohrozit vesmírnou misi misi. Jak se vesmírným programům podařilo vyrovnat s tak jednoduchým úkonem jako je psaní poznámek?
Nastane opravdu letos konec světa? Touto otázkou se zabývají už léta laici i odborníci z různých odvětví. Odhlédneme-li od fantastických představ skrytých planet, nabízí se i pár “vědecky přijatelnějších” konců světa. Mezi nimi je i teorie, podle které nám smrt má přinést Slunce.
Každý jsme určitě někdy použili rčení “čím větší, tím lepší”. Pro astronomii to platí dvojnásob, neboť jen se skutečně velkými dalekohledy dohládneme do vzdálených končin vesmíru. V současné chvíli je v plném proudu dostavba největšího astronomického projektu na světě, observatoře ALMA. To slibuje nebývalé posunutí našich znalostí o vesmíru.
Ještě před několika lety byly planety se dvěma slunci nebo planety tvořené pouze z ledu doménou pouze vědecko fantastických knih a filmů. Pokrok ve výzkumu cizích planetárních soustav ukázal, že vesmír dalece přesahuje lidskou fantasii.
Název temná hmota vzbuzuje představy o jakési zákeřné tajemné látce. Jedinou zákeřností je však její přímá neviditelnost jakoukoliv dostupnou technologií. Naštěstí se projevuje gravitačním čočkováním a dává nám šanci zmapovat svoje rozložení.
Pohlcení jedné galaxie druhou není ve vesmíru nikterak neobvyklou záležitostí, ba naopak. Usuzuje se, že galaktický kanibalismus je poměrně běžný. Těžší je přistihnout galaxie v procesu pohlcování, ne až po něm.
