Za vulkány Chile (IV.): Tinguiririca - tady bojovali ragbisté o život

Vulkán Tinguiririca se stal známým kvůli tragické události, kterou byla havárie uruguaiského letadla 13. října 1972 na hřebeni v její blízkosti. Tato dramatická událost a boj uruguaiských ragbistů o život vešla do všeobecného povědomí díky filmu Alive (Přežít).

Chile je nejpříjemnější zemí na světě, říká profesor Miloslav Druckmüller. Když byste ho potkali, jak se svojí ženou Zuzanou šplhají do čtyřtisícových výšek této jihoamerické země, sotva byste do nich řekli, že on vyučuje matematiku na Vysokém učení technickém v Brně a ona informatiku a fyziku na brněnském gymnáziu. Jenže asi nepotkali. Tam, kam oni chodí, nenarazí skoro nikdy na jediného živáčka. Ve čtvrtém díle nás zavedou až k argentinským hranicím…

Speciál: Za vulkány Chile

Sami mezi kondory

Rozsáhlý masív sopky Tinguiririca leží ve velmi odlehlé oblasti téměř na chilsko-argentinských hranicích a podle stručného popisu cesty v průvodci jsme počítali s orientačními problémy. První dosti velký problém nás však překvapil ještě dříve, než jsme mohli začít stoupat pěšinou podél řeky pod sopku. Hned na začátku údolí byla totiž obrovská stavba vodního díla, kolem nás jezdily náklaďáky s betonem a další stavební technika. Díky obrovskému pochopení chilských stavbařů pro náš z jejich pohledu jistě šílený nápad pokusit se vystoupat na nejvyšší horu v okolí jsme mohli stavbou částečně projít, částečně nás dokonce provezli malým stavebním autem.

 

Po odpoutání se od stavebního ruchu vedla již naše cesta suchým údolí se sporou vegetací, přivyklou trvalému nedostatku vody a prudkému slunci. I tráva je tu sukulentní a vůbec není příjemné si na ni sednout – člověk jako by seděl na spoustě ohebných hřebíčků. Některé sukulentní „polštáře“ však pěkně kvetou.

 

Po odolných keřích se jako liána plazí popínavá rostlina Mutisia decurens a zdobí svahy svými výraznými, z dálky viditelnými oranžovými květy.

 

 

 

 

 

Náš předpoklad, že výstup na velmi špatně dostupnou sopku Tinguiririca je nejen orientačně dosti náročný, se potvrdil. Nevede k ní ani náznak nějaké cesty, dalším problémem jsou časté odpolední bouřky. Jedna taková bouřka nás svými černými mraky dokonce donutila postavit narychlo stan v pravé poledne. Dokonce jen ve výšce 2000 m padal v bouřce kromě lijáku i mokrý sníh. Představa, že nás na vrcholu 4300 m vysoké hory přepadne bouřka, nakonec způsobila, že výstup a především sestup měl poněkud divoký charakter. Když jsme ráno balili stan ve výšce 2333 metrů, měli jsme v plánu jej přenést do výše asi 2700 metrů a pokračovat dále, jen abychom provedli průzkum vhodné výstupové trasy na příští den. Když ale po poledni bylo dokonalé počasí, v tomto sedle padlo rozhodnutí změnit průzkum na výstup. Vrchol vypadal lákavě blízko, 900 metrů do výšky přece není tak moc! Z hlediska času to však bylo na hraně a návrat z vrcholu dolů potmě  vypadal velice pravděpodobně. Proto jsme pečlivě ukládali trasu do GPS.

 

Závěrečná část výstupu nejprve mezi kajícníky a poté v ujíždějící sopečné strusce byla pěkná dřina, ale nakonec jsme kolem 17. hodiny stáli na vrcholu 4307 m vysoké sopky, dívali se do mohutného kráteru a vychutnávali pohledy na zasněžené Andy kolem nás.

 

Pro sestup jsme zvolili částečně jinou trasu. Ve strusce, která nám dala tolik zabrat při cestě nahoru a bez maček bychom to asi časově nezvládli, to šlo dolů překvapivě dobře, dokud nás nezbrzdilo bludiště kajícníků.

 

 

 

 

 

Vypadaly sice krásně, ale průchod jimi by pomalý a velmi klikatý.

 

 

 

Slunce se neúprosně blížilo k obzoru. Naštěstí ještě za posledních slunečních paprsků jsme se dostali na původní trasu, což nás uklidnilo. Po uložené výstupové trase trase nás naše GPSka dovedla potmě bezpečně až do našeho stanu.

 

 

 

 

Ráno nás přivítala u stanu sympatická chilská tarantule (Grammostola rosea). Pokud vám zrovna neleze po nose, což se Milošovi skutečně jednou v noci stalo, je velice milá.

 

 

 

 

 

Krásná podívaná byla také na kondory, kterých je v oblasti vulkánu Tinguiririca docela hodně. Jsou to mohutní ptáci, ale i když vám letí pár metrů nad hlavou, není nutné se jich bát. Jsou to mrchožrouti a nikoliv lovci. Pouze obhlížejí, v jaké jste kondici a jestli z vás nebude svačinka.

 

Po náročném výstupu jsme se druhý den odměnili koupelí v příjemně teplém termálním potoce s výhledem na vrchol sopky Tinguiririca.

 

 

 

 

  

 

Mohlo by vás zajímat:

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

REKLAMA

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.