Za vulkány Chile (VII.): Cerro Frutilla aneb Bambusovým lesem na Jahodovou louku
V minulém díle speciálu o vulkánu Casablanca vás Miloslav a Zuzana Druckmüllerovi zavedli do jedné z nejaktivnějších sopečných oblastí Chile. V tomto díle budeme pokračovat putováním po této oblasti, která leží na severním okraji Patagonie u argentinské hranice, a podíváme se na sopku Cerro Frutilla…
Chile je nejpříjemnější zemí na světě, říká profesor Miloslav Druckmüller. Když byste ho potkali, jak se svojí ženou Zuzanou šplhají do čtyřtisícových výšek této jihoamerické země, sotva byste do nich řekli, že on vyučuje matematiku na Vysokém učení technickém v Brně a ona informatiku a fyziku na brněnském gymnáziu. Jenže asi nepotkali. Tam, kam oni chodí, nenarazí skoro nikdy na jediného živáčka. V sedmém díle vás zavedou bambusovým lesem až k Jahodové louce…
Cerro Frutilla
Na Jahodovou louku (Pampu Frutilla) jsme se mohli pěšky dostat jen kvůli 40 let starému „řinčení zbraněmi“ na obou stranách chilsko-argentinských hranic. Tehdy chilská armáda vybudovala vozovou cestu hustým pralesem, z níž zbyla v současné době už na mnoha místech jen pěšina, „udržovaná“ hlavně pěšími turisty. Místní bambus zvaný colihue je však silným protivníkem a je třeba jej občas prosekat, aby pěšina mohla existovat dál.
Jahodová louka je výborným základním táborem pro výstup na vulkán Casablanca, což jsme také využili. Hřeben vulkánu Casablanca už si teď můžeme prohlížet z odstupu, už jsme tam byli.
Nad sopečnou krajinu ční do výšky 3 491 m sněhem pokrytá hora Tronador ležící již za hranicemi v Argentině.
Pokud není slunečný den a ještě lépe je trochu mlha, tak nelétají tábanos, otravný pištivý krvežíznivý hmyz s pevnými krovkami a několika životy. Takové velmi příznivé situace jsme využili k výletu k jezerům Lagunas del Pajaritos (Jezerům ptáčků).
Z tohoto sedla se zvedá kopec, na který jsme původně měli v plánu vystoupit – ale když byl celé dopoledne skryt v hustém mraku, nahoru se nám moc nechtělo. Seděli jsme na louce a kochali se pohledem na jezero, po jehož břehu jsme se před několika hodinami procházeli.
Nakonec v nás však zvítězil názor, že prostě nemůžeme odejít z tohoto krásného místa, aniž bychom se aspoň pokusili o vrchol tyčící se nad námi. Po krátké době výstupu louku vystřídala láva a sopečná struska. Bylo zcela jasné, že je to sopka.
Vystoupali jsme nad vrstvu mraků, ty se převalovaly pod námi a odkrývaly střídavě různé části krajiny. Vrchol s názvem Cerro Frutilla (Jahodový kopec) má 1 585 m n. m. a výhledy z něj byly možná takhle hezčí, než by byly za zcela jasného dne.
Naskytl se nám fantastický pohled na mohutný hřeben vulkánu Puyehue s nejvyšším bodem 2 236 m n. m., který chvílemi více, chvílemi méně vyčníval z hladiny mraků.
A pod našima nohama se do dálky rozprostírala velmi zvláštní krajina formovaná vulkanickou činností a řekami, v době jarního tání bohatými na vodu.
Přímo pod námi ležela jezera Monos.
A o tom, že v chilských horách rostou květinky i na místech, kde bychom je pro samé skály nečekali, nás přesvědčil modrý květ Perezia fonkii.
Když jsme sestupovali zpět sopečnou struskou, krásné výhledy zmizely zase v mlze. Těch několik desítek minut na vrcholu stálo rozhodně za to.
Průchod zeleným pralesem pak byl trochu problém, a to z fotografických důvodů. Červeně kvetoucí rostlinka Asteranthera ovata, která obrůstá pařezy a padlé stromy, nám nedovolila jít příliš rychle.
