Za vulkány Chile (VIII.): K obrovskému kráteru Quizapú. Vytvořila jej mohutná er

V minulém díle speciálu o vulkánu Cerro Frutilla vás Miloslav a Zuzana Druckmüllerovi zavedli do jedné z nejkrásnějších sopečných oblastí Chile. Tentokrát se vydáme ke kráteru Quizapú…

Za vulkány Chile (VIII.): K obrovskému kráteru Quizapú. Vytvořila jej mohutná erupce před 80 lety

Chile je nejpříjemnější zemí na světě, říká profesor Miloslav Druckmüller. Když byste ho potkali, jak se svojí ženou Zuzanou šplhají do čtyřtisícových výšek této jihoamerické země, sotva byste do nich řekli, že on vyučuje matematiku na Vysokém učení technickém v Brně a ona informatiku a fyziku na brněnském gymnáziu. Jenže asi nepotkali. Tam, kam oni chodí, nenarazí skoro nikdy na jediného živáčka. V osmém díle vás zavedou ke kráteru Quizapú…

Na vrcholy chilských sopek. Výjimečné fotografie Miloslava a Zuzany Druckmüllerových

Jistý generál prý prohlásil, že úspěšnost vojenské akce je především závislá na správném naplánování ztrát a správném pojmenování akce. Toto cynické tvrzení, které se zdá vtipné asi jen zastáncům černého humoru, má v sobě pravdivé jádro. Co je úspěch a co neúspěch, je vlastně jen definice.

Když jsme stáli na okraji kráteru naší první velké chilské sopky Descabezado Grande ve výšce 3 953 metrů, kterou jsme vylezli jen ve dvou, naprosto magicky nás přitahoval vrchol téměř sousední sopky Cerro Azul (česky Modré hory) – jen o málo nižší - 3 788 metrů. Je to ta špička na konci hřebene pod námi.

 

Představovali jsme si, jak nádherný musí být pohled z tohoto vrcholu na sopku, na které právě stojíme, a na krajinu pokrytou pemzou při výbuchu vulkánu Quizapú. Vulkán Quizapú je v současnosti prakticky bočním vrcholem sopky Cerro Azul, jenže místo opravdového vrcholu je v tomto místě obrovský kráter, vzniklý mohutnou erupcí v roce 1932. Cerro Azul nás lákalo natolik, že hned následující rok po výstupu na Descabezado Grande jsme na něj naplánovali výstup. Takhle, osvětlené večerním zapadajícím sluncem, jsme si je uchovali v paměti…

 

Základní tábor pro výstup na Descabezado Grande a Cerro Azul je stejný a nechtělo se nám jít dvakrát tutéž cestu. Dva roky po sobě jsme se pokoušeli přijít na toto tábořiště jinudy, tzv. okruhem kondorů. Prošli jsme při tom nádherný kus velmi zvláštní sopečné pemzové pouště, někdy jsme za celý den nikoho nepotkali, ale z různých důvodů se nám do základního tábora pro oba vulkány jinou cestou dojít nepodařilo.

 

Potřetí jsme se rozhodli už raději neexperimentovat a přijít do základního tábora pod Cerro Azul „klasickou“ cestou, kterou jsme znali z našeho výstupu na Descabezade Grande. 

Výstup na Cerro Azul jsme studovali pečlivě na Googe Earth. Další informace jsme získali od geologů, se kterými jsme se setkali v základním táboře. Největším problémem při výstupu na většinu chilských sopek je nalézt správnou nástupovou cestu. Většinou je to jen několik stop v pemzovém písku, někdy ani to ne. Vyrazili jsme ještě za tmy. Cesta se zdála být zcela jasná. Postupně se však stáčela stále víc směrem k vulkánu Descabezade Grande. My jsme se však chtěli dostat do sedla mezi oba vulkány. Proto jsme cestu opustili a přešli na metodu, kterou nazýváme „free style“. V té době právě začínalo svítat. To byl úžasný zážitek. Slunce bylo ještě pod obzorem, ale horní zemská atmosféra již byla osvětlena Sluncem. Na obloze byla na západním obzoru úžasná hra barev nazývaná Venušin pás. Takto krásně barevný a intenzivní jsme jej určitě ještě neviděli.

 

Traverz do sedla byl velmi komplikovaný, namáhavý a stál nás hodně času. Metoda „free style“ se ukázala jako jediná možná, překonávali jsme pemzou pokrytá sněhová pole, spojená často právě nám pod nohama tajícími mosty.

 

Bylo nám jasné, že jediná výstupová varianta nyní vede po hřebeni přes vulkán Quizapú, který byl mezi námi a vrcholem Cerro Azul. Blížilo se poledne a my jsme byli teprve v sedle. K vulkánu Quizapú nám chybělo ještě několik set výškových metrů a, jak jsme později zjistili, ještě několik kilometrů vzdálenosti. Další výstup strmým pemzovým terénem byl možný jedině v horolezeckých mačkách, které se nám na vulkánech již mnohokrát osvědčily. Po překonání strmého terénu se dostáváme na rozlehlé plató zakončené prudkým výstupem ke kráteru vulkánu Quizapú. Na tento výstup opět použijeme mačky. Výstup se zdá být nekonečný, ale najednou konec a před námi je dech beroucí propast.

 

Díváme se do obrovského kráteru vulkánu Quizapú a před námi se v dálce tyčí Cerro Azul. 

Jeden pohled na hodinky, chvíle přemýšlení a vše je jasné. Je nutné si připomenout starou a stále platnou horolezeckou zásadu, že „cíl je dole“. Někteří v minulosti tuto zásadu v touze po vrcholu vypudili z mysli, vrcholu sice dosáhli, ale… Dál to jistě aspoň pro některé případy znáte. 

Místo citu - „vždyť to nemůže být tak daleko“ - nastupuje rozum - „pravděpodobně bychom měli problém do tmy dojít ke stanu, to bychom neměli riskovat“. Nemáme šanci to časově stihnout. Následuje zklamání. Jedenáct předcházejících vulkánů jsme vždy úspěšně vylezli, žádný z těch jedenácti jsme nemuseli vzdát. A nyní neúspěch.

Pak nás ale napadla spásná myšlenka. Přejmenujme tuto akci na výstup na vulkán Quizapú a bude to úspěch. Od tohoto okamžiku jsme se přestali nervózně dívat na hodinky a začali si pobytu na okraji kráteru patřičně užívat. Vychutnávali jsme si fantastické pohledy do kráteru o průměru až 600 metrů a hloubce až 360 metrů – na skutečné dno jsme z našeho výhledu z okraje kráteru nedohlédli. Na to, že jsme stan zanechali v 2 000 metrech a brali to značnou oklikou, není dosažená výška okraje kráteru Quizapú 3 292 metrů zase tak málo . . .

 

Všimli jsme si i jemných proužků dýmu, které stoupaly z některých míst okraje kráteru. Až jsme se plně nabažili nádherných pohledů, vyrazili jsme pomalu zpět. Proti sobě jsme měli majestátní Descabezado Grande.

 

Pro sestup jsme zvolili kratší a jednodušší cestu - dle GPS přímo na náš stan. Asi v půli cesty jsme narazili na malou téměř neznatelnou pěšinku, zřejmě právě výstupovou cestu na Cerro Azul. Tak jsme si ji uložili do GPS, a už víme, jak na to.

Jak je to s tím definováním, co je dobře a co špatně? To je moc dobře, že jsme na to Cerro Azul nevylezli. Máme důvod se do této oblasti, která nám přirostla k srdci, zase vrátit. Přestože víme, že ta pěšinka tam příště už vůbec nemusí být.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články

Jsme na Facebooku

Večer v TV

Celý program

Přihlášení k odběru newsletteru

Přihlaste se k odběru našeho newsletteru a neuniknou vám žádné novinky z webu i časopisu National Geographic.