Obsah časopisu – září 2011
Objednejte si toto číslo časopisu za 99 Kč
Ztracení vládci Sahary
Nezávislí Tuaregové bojují uprostřed zmatků v severní Africe o přežití. Na počátku 20. století byli Tuaregové posledním západoafrickým národem, který zpacifikovali Francouzi, a jejich území bylo začleněno do Nigeru, Mali, Alžírska a Libye. Své vzpurné tuarežské menšiny vlády těchto zemí zpravidla ignorovaly a dovolovaly jim toulat se pouští se stády velbloudů a koz. V posledních desetiletích, kdy období dešťů přinášela stále méně srážek, bylo však pro tuarežské rodiny obtížné udržovat velká stáda. „Zvířata jsou pro Tuarega vším,“ vysvětloval mi kdysi postarší kočovník. „Pijeme jejich mléko, jíme jejich maso, používáme jejich kůže, obchodujeme s nimi. Když zahynou zvířata, zahyne Tuareg.“
Text Peter Gwin
Foto Brent Stirton
Záliba v létání
Od Leonarda da Vinci až po NASA si lidé vymýšlejí projekty, jež by jim umožnily létat jako ptáci. Dokázali jsme to již? Leonardo načrtl stovky nákresů ptáků v letu, snažil se rozluštit jejich tajemství, narýsoval precizní plány létajících strojů nikoli nepodobných dnešním kluzákům a helikoptérám. Nikdy však nevyřešil fyziku letu. Trvalo to přes 300 let a vyžádalo si to hodně nezdařených pokusů, než britský konstruktér sir George Cayley zjistil, co je k letu potřeba. Postavil kluzák s křídly zaoblenými tak, aby generovaly vztlak. Potom nakázal svému kočímu, aby do něj nastoupil, a nařídil dělníkům z farmy táhnout ho z kopce, dokud nenabere dostatečnou rychlost k letu. Bohužel řízení chybělo. Letadlo havarovalo poté, co vzduchem urazilo několik set metrů. Kočí přežil, pokus však údajně nepovažoval za zábavný.
Text Nancy Shuteová
Sloní sirotci
Sloni jsou už v natolik vážné a dá se možná říci, že vlastně v téměř beznadějně zoufalé situaci, že člověk jako jejich největší nepřítel je zároveň jejich jedinou nadějí. Tento paradox přiměl v roce 1987 Daphne Sheldrickovou, aby založila první sloní útulek. Sheldricková je čtvrtou generací rodiny narozené v Keni; sama zde strávila většinu života péčí o divoká zvířata. Její manžel David Sheldrick byl známý přírodovědec a zakládající správce Národního parku Tsavo East; zemřel v roce 1977 na infarkt. Sheldricková odchovala mimo jiné opuštěná mláďata buvola kaferského, dikdika, impaly, zebry, prasete bradavičnatého a černého nosorožce, ovšem žádný živočich jí nepřirostl k srdci tolik jako sloni.
Text Charles Siebert
Foto Michael Nichols
Zrod nové Brazílie
Porodnost v Brazílii je dnes pod úrovní, která zaručuje prostou reprodukci obyvatelstva. V největší a nejlidnatější zemi Latinské Ameriky – zemi se 191 miliony obyvatel, kde převládají katolíci, kde jsou interrupce (s výjimkou zcela mimořádných případů) nezákonné a kde nikdy neexistovala oficiální vládní politika kontroly porodnosti – se velikost rodin zmenšila tak prudce, že graf porodnosti vypadá jako dětská skluzavka. V Brazílii přestaly rodit spousty dětí nejen bohaté ženy a ty, které se plně věnují profesionální kariéře. V demografickém centru, k jehož zakladatelům patří i profesor Carvalho a které sídlí čtyři hodiny odtud ve městě Belo Horizonte, zdokumentovali fakt, že pokles porodnosti se týká všech tříd a oblastí Brazílie. Během několika týdnů jsem hovořila s různými brazilskými ženami. Téměř všechny mi říkaly, že moderní brazilská rodina by měla mít dvě děti, v ideálním případě casal neboli páreček. Tři už se jim zdálo opravdu příliš. A nakonec by mohlo stačit i jedno.
Text Cynthia Gorneyová
Foto John Stanmeyer
Závod k jižnímu pólu
Dvacátého října se Amundsen se čtyřmi společníky konečně vydal na lyžích za saněmi na téměř třináctisetkilometrovou cestu. Každé ze čtyř saní vážily 400 kilogramů a táhlo je 13 psů. Před sebou měli neznámý terén a vyčerpávající pochod přes trhliny (občas i trhlinami), okolo propastí a ledu pohoří královny Maud na Jihopolární plošinu, v nebezpečně nepředvídatelném počasí. A přece dosáhli Norové cíle podle plánu bez významné nehody. „A tak jsme nakonec dorazili ke svému cíli,“ napsal Amundsen do deníku 14. prosince 1911, „a zapíchli naši vlajku do ledu na jižním pólu, na plošině Haakona VII. Díky Bohu!“
Text Caroline Alexanderová
Opice, která nezná meze
Když se v Indii řekne „dělat opičárny“, výkladů může být celá řada. Například v Dillí jsou cvičeni hulmani posvátní, aby zaháněli agresivní makaky rhesus a další divoká zvířata, která mohou pronikat na veřejná prostranství a působit škody. Loni v říjnu při hrách Commonwealthu 2010 využila radnice 38 hulmanů, aby pomáhali držet pod kontrolou rozličnou havěť. Tito primáti jsou ovšem ceněni nejen coby bezpečnostní služba. Hinduisté je uctívají jako symbol opičího boha Hanumana, jehož opičí armáda podle sanskrtského eposu pomohla zachránit Sítu, manželku boha Rámy, před zlým démonem. Černé tváře a končetiny hulmanů mají připomínat popáleniny, jež Hanuman v hrdinném boji utrpěl.
Text Jennifer S. Hollandová
Foto Stefano Unterthiner
Česká mozaika – Amatérská jeskyně
Největší jeskyní komplex v Česku byl objeven za poměrně dramatických okolností.
Text a foto Petr Zajíček
V září se s námi vypravíte za tajemnými vládci pouště, kteří se vznášejí nad pouští na svých velbloudech. Vznášení jiného druhu si můžete dopřát v naplněných snech člověka o létání. Dozvíte se o péči o malé slony, které dotírající civilizace traumatizovala, a proto se je jiní lidé snaží zachránit. Skutečnost, že lidí je opravdu příliš mnoho vyřešila Brazílie, kde porodnost během poměrně krátké doby výrazně poklesla. Připomeneme si závod k jižnímu pólu a nakonec se snad neotrávíte otravným, posvátnými opicemi.
