Fotil už kdeco, ale obry, jako jsou žraloci velrybí, zatím ne. Až 15 metrů velcí obři jsou sice zcela neškodní, ale být mezi nimi je stejně neskutečný pocit. „Může snadno dojít k úrazům,“ popisuje fotograf. „Stačí, aby o vás jen lehce zavadili, a dostanete ránu, jako by do vás napálilo osobní auto.“ Jones pak fotografoval i další žraloky, kteří zde žijí - menší, ale mnohem nebezpečnější druhy…

Tito žraloci jsou v současné době ohrožení. Ne proto, že by byli nebezpeční – žerou jen plankton nebo drobné rybky, který loví podobně jako velryby, ale proto, že jsou masově loveni pro maso a kůži. Na Papuy, kde Jones fotil, se lidé naštěstí s těmito obry přátelí. Mezi člověkem a žralokem zde vznikl zcela výjimečný vztah. Veliké paryby lákají rybářské sítě, do nichž domorodci loví. Protože jsou sítě plné chutných ančoviček a současně jsou v mizerném stavu, žraloci nemají žádný problém se do nich dostat.

Člověk a žralok jako kamarádi 

Vzhledem k velikosti těla se pochopitelně do sítě nenacpou celí; dokáží však svými obřími ústy malé rybky ze sítě vysát. Místním to ale nevadí. Ztráta není tak velká a oni jsou rádi za jakékoliv rozptýlení. Jinak by na několik dní dlouhých výpravách byli na moř naprosto opuštění, přítomnost nádherných zvířat je zásobuje stále novými podněty. 

„Viděl jsem neuvěřitelné věci: domorodci si večer po práci klidně skočili do moře, aby si zaplavali s desetimetrovými monstry,“ vypráví Jones. „Jednou jsme dokonce zaznamenali, že v noci rybář skočil do moře pomohl zachránit žraloka, který se zamotal do sítě. Sice tak přišel o celodenní úlovek, druhý den ale stejně zářil štěstím, že žralokovi pomohl.“ 

Díky této symbióze s lidmi se velrybí žraloci žijící u pobřeží Papuy chovají jinak než kdekoliv jinde na světě. Zatímco normálně jsou to osamělí tvorové, kteří společnost vyhledávají jen v době páření, tady se obejvují ve skupinách a vypadají, že jim to vůbec nevadí…