Československo vypadá na mapě střední Evropy jako plazící se ještěrka. Patnáct milionů lidí zde obývá oblast menší než Illinois. Tři a tři čtvrtě milionu jsou Němci, z nichž většina žije v blízkosti 1 450 kilometrů dlouhé hranice oddělující Čechy, Moravu a Slezsko od jejich někdejších vládců – Rakouska a Německa. Ze 14 hlavních politických stran Československa jsou čtyři německé. Nejpočetnější je Sudetoněmecká strana, která svůj název odvodila od pohoří v severních Čechách.

Každá československá politická strana má křesla v dvoukomorovém parlamentu, a to v přesném poměru k počtu svých voličů. Žádná z nich zdaleka nemá většinu. 

Každý občan - s výjimkou, že by mu v den voleb bylo méně než jedenadvacet let a více než sedmdesát, že by byl nemocný nebo se nacházel více než 32 kilometrů od volebních místností - musí volit. V opačném případě musí zaplatit pokutu, nebo jít do vězení. Hlasování je výhradně tajné.

Slovensko a Podkarpatská Rus, jejichž území obývá okolo 700 000 Maďarů, patřily po tisíc let Maďarsku, kde ještě dvacet let po světové válce visí vlajky vždy jen na půl žerdi jako výraz smutku za ztracená území a za lidi, které tato země chce získat jednoho dne nazpět.

Z Lynnu do Zlína

Poštěstilo se mi vidět dřevorubce, kteří v krojích rozřezávali kmeny na řezivo ručními pilami, žili v domcích bez komínů a namísto bot si řemínky přivazovali k nohám kousky kůže, bylo to ve Zlíně, kde jsem se přesvědčil, že Čechoslováci jsou ve skutečnosti evropští Yankeeové. Jednoho zimního dne, hned po mém příjezdu do Československa, jsem se zajel podívat do obřích Baťových obuvnických závodů – průmyslového symbolu nové republiky.

V roce 1904 odjel Tomáš Baťa s několika svými spolupracovníky do Spojených států, kde se všichni uchytili jako obuvníci v massachusettském městě Lynn. Když se vrátil do Zlína, zavedl ve své maličké továrničce americké metody. Dnes má Baťa po celém světě na 61 000 zaměstnanců. 

 Když jsem čekal na svého přátelského průvodce v kanceláři v nejvyšším patře jedné z továrních budov, začala se najednou celá místnost – psací stoly, stenografky, telefony a vše ostatní – spouštět do suterénu. Všichni nevzrušeně pokračovali v práci.

Vystoupili jsme v přízemí a závodním omnibusem odjeli do kanceláří vedení podniku. Míjeli jsme budovy pokryté hesly jako:

S radostí do práce.
Neambiciózní žena – líný manžel.
Svět potřebuje 1 000 000 000 párů bot.
Plaťte hotovostí – nepůjčujte si.
Výdrž se vyplácí.

J. A. Baťa, bratr a nástupce zakladatele, létal v té době po Indii a prodával boty. Generální ředitel D. Čipera mi ukázal kancelář svého šéfa, kde hodiny ukazovaly čas ve více než deseti městech po celém světě a kde za psacím stolem visel svazek asi dvoumetrových map různých částí světa, počmáraných voskovkami.        

Telefonní spojení se světem

Na psacím stole stálo několik telefonů, z nichž jeden měl zabudovaný reproduktor, a také mikrofon napojený na tovární rozhlas. Světla blikající pod skleněnou mapou závodů ukazovala, v kterých částech dělníci vysílání poslouchají.

V telefonní ústředně Baťových závodů je každoročně propojeno 250 000 dálkových hovorů; filiálky jsou v osmi zemích a obchodní zastupitelství téměř všude, kde se nosí boty. Hovory do dalekých měst se v Baťově kanceláři promítají na plátno. Může tak kdykoli zvednout telefon a zapojit se do rozhovoru. „Támhle,“ vysvětloval Čipera, „vyrůstá nová šestnáctiposchoďová administrativní budova. Tahle je příliš malá. V nové budově budou kanceláře pana Bati a moje zabudovány do výtahových klecí tak těžkých, že pro zdvíhání každé z nich bude zapotřebí dvou nejsilnějších amerických strojních zařízení." 

A jak to funguje? Když musím například svolat poradu nákupního oddělení, zmáčknu knoflík a má kancelář se začne přesouvat do příslušného podlaží. A svou práci přitom nemusím přerušovat. Když kancelář dorazí na místo, zazvoním na nákupčí, aby vstoupili.

Jediný zachovaný velkomoravský kostel na světě je skutečným unikátem

„Když si pan Baťa přeje navštívit pracovníky prodeje, může i nadále vydávat příkazy nebo telefonovat, zatímco se jeho kancelář k nim přesouvá.“

V jídelně jednoho velkého zlínského obchodního domu jsem poobědval se skupinou zaměstnanců, jejichž polední přestávka trvá dvě hodiny. Někteří pracovníci se šli po obědě podívat na film. Největší kinosál ve střední Evropě se nacházel nedaleko tovární brány, u které si dokonce i J. A. Baťa jako ten nejpokornější učeň odpíchne příchod a odchod. Ačkoli v Praze přijdou vstupenky až na 50 centů i více, zde byla všechna sedadla za 10 centů. A přestože bylo kino postaveno před pouhými čtyřmi lety, kapacitně již nestačilo a plánovala se výstavba nového.

„Jednotná nízká cena“ je základní myšlenka, která platí pro každý Baťův závod. Nejlepší pokoje s koupelnou stojí v novém zlínském hotelu 80 centů. Ten den jsem povečeřel s Baťovým vedoucím bezpečnosti provozu. Než zvítězil v soutěži bezpečnosti práce a byl povýšen, pracoval jako dělník s týdenním platem pěti dolarů (ačkoli celoplošně to v Československu neplatí, ve Zlíně se to rovná přibližně 20 americkým dolarům).

 

Posměch je obávanější než úraz

Ačkoli obuvnické stroje pohání 24 000 samostatných elektrických motorů namísto odkrytých transmisních hřídelí a kladek, přicházeli neopatrní muži často k úrazům. Když se dělník zraní dnes, vezme se figurína, pochroumá se jako příslušný nešťastník a pověsí se v blízkosti tovární brány, aby ji zaměstnanci měli na očích. Opatří se nápisem, který například zní: „Jmenuji se Jan Sloupa. Pokoušel jsem se opravit nýtovač, aniž bych ho odpojil od sítě. Jen se na mě teď podívejte!“ Jelikož se zdá, že se zaměstnanci více obávají posměchu než zranění, nápad funguje.

Šestipokojový cihlový dům se zahradou, vestavěnou garáží a telefonem si vedoucí bezpečnosti provozu pronajímá od podniku za dolar šedesát týdně. Dokud vydělával méně, bydlel v menším domě, rovněž moderním, kde týdenní nájemné činilo 50 centů. 

Po večeři jsme se zašli podívat na večerní vyučování v Baťově škole práce, jejíž zařízení se vyrovná mnohým menším vysokým školám v Americe. Lidé, kteří ve Zlíně žijí, ale nejsou Baťovými zaměstnanci anebo zde pouze studují, platí nevelké školné. Vítán je kdokoli. Zaměstnanci si platí jen kurzy, které nemají spojitost s jejich zaměstnáním; za ty, které s ním souvisí, platí podnik.

Následující ráno bylo ponuré a vlhké a k tomu sněžilo. Dům vdovy po Tomáši Baťovi stál osaměle v parku na konci zledovatělé ulice. Tato zámožná žena setrvává ve městě, které její muž vybudoval. Dům, v němž bydlí, je dnes již dobře vybavený, ačkoli „po mnoho let zel prázdnotou“, řekla mi se smíchem. „Pokaždé, když jsem si přála nějaký obraz nebo knihovnu, začal Tomáš mluvit o někom, kdo v továrně pracuje u zastaralého stroje.“ Paní Baťová odlétala do Prahy a vyzvala mě, abych ji doprovázel.      

Letadlem do Prahy 

Na rušné zlínské letiště jsem odjel brzy téhož ponurého odpoledne. Tři motory obřího letadla britské výroby již běžely. Navzdory počasí byly zahřáté a připravené přenést nás přes bílé moravské kopce do Prahy.

Letěli jsme přes zalesněné kopce a obdělávaná údolí. Československo je navzdory rozlehlým, neobydleným lesům a horským oblastem hned po Německu nejhustěji obydlenou zemí střední Evropy. A proto vyváží průmyslové výrobky a dováží potraviny.

Když země získala nezávislost, zmizelo mnoho trhů této staré průmyslové oblasti Rakousko-Uherska za celními bariérami, jimiž bylo bývalá říše rozdělena.

Když jsme přelétávali střechy z tašek, zdálo se mi, jako bych cítil kouř vycházející z komínů útulných domků se silnými zdmi, v nichž ženy stloukaly máslo a pletly. V zasněžených ulicích jsem zahlédl pochodující husy, kryté studně a ve dvorech stohy slámy. Dokonce jsem viděl i slepice, které za chladných a nepřívětivých dnů, kdy mohou hrabat jen ve sněhu a v ledu, sedí na teplých hromadách hnoje.

Osvěžující vítr zatlačil k zemi modré oblaky kouře, které se líně linuly z komínů. Zamračilo se a vypukla bouře. Sníh bičoval okna kabiny. Domy, pole a stromy zmizely. Letěli jsme poslepu a začali stoupat. Ve výšce půldruhého kilometru bylo mnohem chladněji. Můj dech zamrzal na okně kabiny. V dvoukilometrové výšce mi paní Baťová nabídla kožešinový plášť.

Tři kilometry nad zemí jsme vyrazili z mlhy jako rychlík z tunelu. Až na okolní teplotu to tu vypadalo jako v létě. Jak jsem se díval na sluneční světlo, oslnivě zářící na obzoru, úplně jsem zapomněl, že dole na zemi je šedivý zimní den. Vysoko nad hlavou nám prolétla letka stíhačů ve tvaru písmene „V“. Být nepřátelským bombardérem, byli bychom se mohli skrýt v mlze vzdouvající se pod námi.

Když jsem zahlédl opěrné pilíře kostela svaté Barbory, rozeznal jsem Kutnou Horu. Když jsem o tomto místě četl, vzpomněl jsem si na jedno opuštěné městečko se stříbrnými doly v Nevadě. Stříbrem oplývající doly a mincovna udělaly ve středověku z Kutné Hory středisko umění a architektury. V té době byla druhým největším městem tehdy významného státu a také druhým sídlem českých králů. Před pěti sty lety se tam odehrála krvavá historická událost. Havíři, kteří tam kutali stříbro, shodili v zápalu náboženského fanatismu do hlubokých šachet stovky svých odpůrců. 

Dnes je Kutná Hora o něco větší než vesnice a peníze se tam už nerazí. Republika si dává své mince razit v Kremnici a do Kutné Hory se dostávají už jen v kapsách poutníků.

Morbidní veledílo

Asi nejnavštěvovanější svatyní je kostnice cisterciáckého opatství v přilehlé vesnici Sedlec. Od oltářů až po lustry je postavená z lidských kostí. Třicet tisíc koster, kterých bylo k započetí morbidního veledíla zapotřebí, zajistila v roce 1518 morová epidemie. Od té doby je dodávaly války. Jsou zde k vidění lebky rozpolcené meči, rozdrcené palcáty a provrtané kulkami. Tam, kde si to vyžadovaly neobvyklé vzory, využívali přepečliví mniši, kteří kosti třídili podle velikosti a tvarů, kostí deformovaných.

Abych si mohl onoho zimního večera prohlédnout Prahu z ptačí perspektivy, náš pilot nad ní, než přistál na letišti nedaleko města, opsal svým strojem kruh. Pouliční světla už svítila a jejich paprsky k nám pronikaly řídkou přízemní mlhou. Na sto křehkých věží s ostrými špicemi vystupovalo z mlžného závoje, který zlehýnka zakrýval starou Prahu – pohádku z kamene.

Kostel v Hnanicích je nejoriginálnější sakrální stavbou v Česku. Uvidíte tři svatyně v jednom

Hluboko pod námi se městem klikatila pod tlustou vrstvou ledu řeka Vltava. Na kopci nad ní, na Hradčanech, stál Pražský hrad. Český kníže a světec, kterého angličtí koledníci znají jako „dobrého krále Václava“, zde před více než tisíci lety založil chrám sv. Víta. Protože se některé scény v každém českém historickém dramatu odehrávaly na Hradčanech, jsou Hradčany symbolem bouřlivé české minulosti.   

Pod hradem se na opačném břehu řeky rozprostírá Staré Město. Jeho středověké domy a zděné věžičky se zachovaly přímo v centru měnícího se města, které je dnes dvakrát větší než před válkou. V půlkruhu kolem Starého Města se táhne nákupní čtvrť. Mezi budovami, které se až na podloubí s obchody podobají starším částem mnoha amerických měst, je zde roztroušeno nemnoho nových a mnoho přestavěných budov. 

O patnáct minut později jsem na Václavském náměstí seděl v kavárně Baťova obchodního domu s obuví, popíjel kávu s hustě našlehanou smetanou, přikusoval koblihy plněné marmeládou, rozmrzal a děkoval své společnici.

V pražském Anglickém klubu jsem se setkal s Jiřím, člověkem, který znal české dějiny, své město a k tomu dobře ovládal mou mateřštinu. Jednoho chladného večera se se mnou prošel po Starém Městě. Poněvadž tu nižší patra budov ustupovala jako brada Andyho Gumpa, byly některé úzké uličky širší než pruh zamračeného nebe nad nimi. V jednom podloubí s obchody jsme se zastavili, abychom si prohlédli výkladní skříň železářství plnou levných plynových masek. Podle nedávno zavedených předpisů je musí mít všichni obyvatelé Prahy vždy po ruce.

Dál jsme pokračovali širšími ulicemi vedoucími mezi starobylými paláci. Na impozantních fasádách některých z nich byly fresky: kdosi tu kdysi dávno vyryl hluboko do vlhké omítky propracované obrazy. Nad některými portály se zachovaly středověké domovní znaky – snadno rozeznatelné plastiky. Znak „U zlatého anděla“ se dnes ochranářsky blyští nad vchodem do restaurace. U Bílé labutě je pekařství. Nedaleko se nacházejí domy U Svatého a draka, U Madony a U tří jeřábů.

Zanedlouho jsme došli na Staroměstské náměstí s Týnským chrámem a orlojem. Roku 1621 zde dali vítězní Habsburkové, jejichž nadvláda trvala další tři století, popravit 27 českých vůdců protihabsburského povstání.  

 

Královna byla příliš lehkovážná

„Možná že reformátoři zašli příliš daleko,“ poznamenal Jiří. „Manželka posledního českého krále před porážkou na Bílé Hoře byla neoblíbená částečně proto, že neměla pevně stanovenou dobu pro stolování a modlitby a že nosila šaty s výstřihem.“

Přešli jsem po Karlově mostě mezi řadami lhostejně vyhlížejících kamenných svatých a pokračovali v naší zimní procházce směrem na Malou Stranu, starou čtvrť pod Hradčany. Z tamních šlechtických paláců se stala zahraniční velvyslanectví. Německé střežila policie.

SPECIÁL: Kurz fotografování Jana Rybáře

Měli jsme namířeno do sklepní restaurace staré 700 let. Říká se, že ji navštěvoval Václav IV. S lucernou v ruce scházel lesní pěšinou z Hradčan, sedával tam u ohniště a popíjel nápoj zvaný medovina.

U našeho rohového stolu visela cedulka s obrázkem kočky a nápisem: „Zde se schází Felixova stolní společnost“. Jiří mi osvětlil jeden starý český zvyk. „Své přátele obvykle nezveme do svých domovů. Scházíme se s nimi v hospodách a kavárnách. Malé skupiny, které se nazývají stolní společnosti, se pravidelně, často po léta, setkávají stále v týchž restauracích. Jedna se schází právě teď. Možná je to Společnost Pepka námořníka.“   

Schůze stolní společnosti

Po jednom i po dvou se trousili její členové, všichni kolem čtyřicítky, dokud se kolem jednoho dlouhého stolu neshromáždilo na dvacet mužů a žen. Objednávali si pivo a někdy takzvaný ohřívač – naleštěný kovový „vynález“ ve tvaru krátké svíčky, který se naplní vroucí vodou a zavěsí do velkého džbánu. Dva muži spolu u stolu diskutovali. „Baví se o politice,“ pravil Jiří. „Ten větší kritizuje vládu. Podle něj musí dělat tolik kompromisů mezi tolika stranami, že nikdy nemůže schválit žádné opravdu důležité zákony. Zdá se, že zastává názor menšiny.“ 

Jak se džbány vyprazdňovaly a znovu plnily, začalo se zpívat. Z ulice dovnitř vstoupil starý pán s krabicí zavěšenou přes rameno. Z kníru si setřel sněhové vločky. „Sardinkář!“ vykřikl jeden ze stolovníků.          

Když prodavač sardinek konečně přistoupil k nám, nabídl nám vábivé rybí filety, nakládané cibulky, tuříny, okurky a bílý květák. Za deset centů mi dal od všeho ochutnat, přičemž jednotlivé kousky opatrně vytahoval ze sklenic kleštěmi. Říkal, že každý večer obchází dvacet malých hostinců. Majitelé ho vidí rádi, protože přiživuje ochabující žízeň zákazníků. Slanečky kupuje a zeleninu nakládá jeho žena. Prozradil nám, že nejhůř se nakládá květák.

„Vyděláte si hodně?“ zeptal se Jiří. „Pokud za večer nevydělám 30 korun, je to zlé,“ odvětil sardinkář hrdě. To dělá něco přes dolar.

Ačkoli politické debaty československou policii nezajímají, zločin ano. O několik dní později mi na policejním ředitelství ukázali záznamy, v nichž jsou uvedeny vyčerpávající údaje o všech obyvatelích. „Lze jich využít i jinak než při pátrání po zločinu,“ řekl mi policejní prezident. „Žena může najít své ztracené dítě. Anebo muž může vypátrat chlapíka, který si od něj vypůjčil 50 korun a ujel z města. Kterýkoli občan může bez udání důvodu požádat o vypátrání kohokoli.“ Budoucí detektivové si mohou prohlédnout muzeum zločinů minulosti a prostudovat vyšetřovací metody. „Obvykle je to stále tatáž špinavá hra,“ poznamenal policejní prezident, „i když občas se nějaký zábavný zločinec najde; jako ten tesař, co se nebál strašidel.“

Kostel se střílnami a podzemními únikovými chodbami najdete v Kurdějově

Snížili mu nájem, protože zůstal bydlet v domě i poté, co se z něho ostatní nájemníci odstěhovali, jelikož po nocích slýchali podivné klepání. Když se dům pokusil levně pronajmout, vzbudil podezření. V podkroví jsme našli malý dřevěný buchar, který se uváděl do pohybu skrytou šňůrou.

Jelikož má vláda monopol na tabákové výrobky, pátráme i po ilegálních cigaretách. Měli jsme tu například muže, který nakoupil levný a silný cigaretový tabák, smíchal ho s podzimním listím, ze směsi vyrobil cigarety a prodával je v padělaných krabičkách. Stroj na cigarety jsme mu zabavili.“

Jednoho dne jsem obědval s redaktorem jednoho chicagského českého deníku, který byl zrovna v Praze, a diplomatem z ministerstva zahraničí. Objednali jsme si švestkové knedlíky.

Pečená husa, švestkové knedlíky

Číšník nám přinesl omaštěné kuličky těsta velké jako pingpongové míčky a misky s rozpuštěným máslem, vanilkovým cukrem a nastrouhaným tvarohem. Diplomat knedlík i se švestkou uvnitř rozpůlil. Poté obě půlky namočil do másla a obě bílé, švestkou plněné polokoule posypal tvarohem a cukrem. Výsledek byl překvapivě chutný. Pečená husa, švestkové knedlíky a pivo jsou místní speciality.

To odpoledne jsem s redaktorem projížděl poli a zamrzlými lesy do Kladna, města s uhelnými doly západně od Prahy. „Na jaře, když kvetou stromy, jsou tyto silnice překrásné,“ řekl. Jabloně a hrušně jsou nejen plodné, ale poskytují také stín. Vysazují se podél českých silnic a pronajímají se, aby se tak zajistily finanční zdroje pro opravu komunikací.      

Naším cílem v Kladně byl dům stojící v úzké ulici, kde se narodil chlapec, který se stal starostou Chicaga a který v roce 1933 zemřel kulkou určenou právě zvolenému prezidentu Rooseveltovi. Skromný dům jsme si prohlédli. O svatostánek pečuje jedna stará žena, které za to město Kladno platí. Antona Josefa Čermáka si všichni pamatují. „Jednou jsem ho potkal,“ řekl redaktor. „Měl tady na náměstí projev. Mluvil česky s americkým přízvukem. Věděl, jak málo peněz mají zdejší děti. A tak rozměnil sto dolarů na pětikoruny – bylo jich přes pět set – a všechny jim je rozdal.“

Na zpáteční cestě jsme se zastavili nedaleko Prahy, abychom si prohlédli venkovský zámek Lány, kde až do své nedávné smrti žil Tomáš Garrigue Masaryk. Vybudoval demokratický stát a byl jeho prezidentem od jeho vzniku až do prosince 1935. Po několik let sem týden co týden jezdil jeho nástupce Edvard Beneš. Za svým přítelem a učitelem jezdil nejen na oběd, ale také pro radu, neboť tento starý muž, který celý svůj život zasvětil boji za svobodu, byl moudrý, liberální a tolerantní.

Nezávislost zrozená ve Washingtonu

Na kopci za vesnicí jsme na hřbitově navštívili hrob označený náhrobním kamenem stejně prostým jako všechny ostatní. Lišil se jen bronzovou lucerničkou určenou pro večery, kdy se hroby osvětlují. Tady odpočívá Charlotte Garrigue, americká dívka, s níž se Masaryk před více než padesáti lety seznámil v Lipsku a pak se s ní oženil.

Dlouho před vznikem Československé republiky naučila Charlotte Masaryková svého profesora a chotě milovat a chápat Spojené státy. Jeho láska byla natolik silná, že dívčí jméno své manželky přijal za své druhé jméno.

Po rozhovoru s Woodrowem Wilsonem ve Washingtonu v roce 1918 sepsal Masaryk Prohlášení československé samostatnosti. Napsal je ve svých pokojích na 16. ulici, dopravní tepně, kde se nachází ústředí National Geographic Society. Jelikož byl tento dokument uvozen 29. února 1920, slaví se přijetí ústavy pouze jednou za čtyři roky.

Následující den jsem si povídal s Karlem Čapkem. Jeho hra R.U.R. dala anglickému jazyku slovo „robot“ pocházející z české roboty, čili „neplacené práce“. Našel jsem ho­ jednoho pozdního odpoledne, když jako obvykle pilně pracoval v redakci jedněch pražských novin. Navrhl jsem mu, aby vynalezl „redakčního robota“. „Používají to slovo Američané stále?“ zabručel spokojeně. „Dali jsme vám na oplátku spoustu slangových výrazů,“ odvětil jsem. Čapek se zasmál. „Tato země se Spojeným státům den ode dne víc a víc podobá.“

O jeho nové hře zvané Bílá nemoc se všude diskutovalo. V Praze byly vstupenky vyprodány na týdny dopředu. Já jsem jeho divadelní hru zhlédl ze židle, kterou mi přistavili do uličky. Zhoubná choroba, která postihuje pouze lidi středního věku, se vplíží do imaginární země, v níž vládne diktátor. Prvním hrůzným příznakem je náhlá ztráta citu v některé části těla. V plamenných projevech vybízí vládce lid k výbojům. Mladí muži se připravují na válku, z jejich vůdce vyzařuje odvaha.

Zápletka se točí okolo chudého doktora, který objeví na bílou nemoc lék. Své tajemství si však ponechá. Léčí jen chudé a odmítá pomoci výrobcům zbraní a ctižádostivým byrokratům.   

Zamrzlá řeka je rušné místo

V zimě lidé přecházejí Vltavu po ledě. Vždy se tu něco děje – muži v botách obalených jutovými pytli stojí na prknech a plni naděje loví ryby dírami v ledu. Jiní vysekávají ledové kvádry. Někteří bruslí. Chlapci se na řeku kloužou ze strmých svahů na jejích březích.

Kdyby mi začala být zima, mohl bych si na břehu sednout do kavárny a libovolně dlouho v ní zůstat. Tyto kavárny získávají ráz své klientely – podnikatelský, měšťácký či nevázaný - studenti se v nich učí, novináři píší, obchodníci uzavírají obchody. Štamgasti hrají šachy, dámu nebo karty. Mnozí čtou noviny a časopisy z bohatého výběru periodik, které každá kavárna odebírá.    

Většina pražských biografů se nalézá ve sklepích pod obchodními domy a kancelářskými budovami. Pravidelní návštěvníci se usazují na balkonech. Čím blíže jsou místa k plátnu, tím jsou levnější. Místa na všechna představení se rezervují. Opozdilců je málo: bez zakoupení nového lístku nemusí vidět část dalšího představení.

Filmové ateliéry, v nichž české filmy vznikají, stojí na vysokém slunném kopci nedaleko Prahy. Vlastní je a producentům pronajímá jedna společnost. V době mé návštěvy byla zrovna na scéně Anny Ondráková, česká hvězda a choť Maxe Schmelinga. Hlavní mužská role měla dva představitele – jeden mluvil německy, druhý česky. Každá scéna se natáčela dvakrát, v němčině a češtině.

Obrovy hory 

Jelikož byla zima, nejel jsem do Karlových Varů – starých lázní, jež Rakušané nazývají „Karlsbad“ – ani do nedalekého Jáchymova, dlouho nazývaném „Joachimsthal“, kde mají radioaktivní léčivé vody a kde se z uranové rudy vyrábí radium. Z jáchymovského stříbra se kdysi razily tolary, předkové dolaru.

Místo toho jsem odjel do Krkonoš, kterým Němci říkají Riesen Gebirge neboli Obří hory. Nenazývají se tak pro jejich výšku, ale kvůli Krakonošovi – postavě obra z českého folkloru, jehož jsou královstvím. Říká se, že Krakonoš rád zastavuje mlýnská kola, leze unaveným cestujícím do tlumoků anebo se u blátivých cest proměňuje v pařezy, načež zmizí, když si na něj někdo sedne. Trestá nespravedlnost, odměňuje poctivost a nenávidí lakomce. Protože ho kdysi napálila jedna princezna, která ho nechala přepočítávat řepu, zatímco mu utekla se sokem, zůstal dodnes starým mládencem.

Ráno bylo slunné, a tak jsem se vydal do hor po lyžařské stezce, která se klikatila vzhůru zalesněným horským úbočím. Stezka křižovala příkrý smyk se zaoblenými stěnami a klopenými zatáčkami. Zdálo se mi, že bude rychlou, i když náročnou cestou k horskému vrcholu. Obezřetně, aby mě nesmetly projíždějící sáně, jsem stoupal téměř hodinu, vděčný za stín vrhaný sněhem obtěžkanými jehličnany.

 U výškového bodu jsem se otočil. Ve velmi vzdáleném a napohled malinkém Špindlerově Mlýně stály v blízkosti řeky v řadě vyrovnané, ke sloupu přivázané sáně. Hlavní ulicí namáhavě stoupali lyžaři, zatímco děti se po ní řítily dolů na saních. Podél řeky se pomalu šinuly sáně vrchovatě naložené kmeny stromů. Směřovaly k supící pile nenasytného malého dřevařského závodu. 

Stahování kmenů

Uslyšel jsem za sebou výkřik. Taktak jsem stačil uskočit před třemi klouzajícími kládami, jejichž širší konce byly přivázané k sáním. Jejich rychlost se zde zmírnila. Bez rozmyslu jsem na ně vyskočil. Opřený o vysoký okraj sání, které řídil pomocí dlouhých rukojetí, stál dřevař s očima upřenýma na hlubokou stopu ve sněhu, nebezpečně se klikatící dolů ze svahu. Neviděl mě.   

Nabrali jsme rychlost. Držel jsem se, teď již vystrašen, kůry pružného zadního konce vrchního kmene. Hnali jsme se střídavě stínem i slunečním svitem, svištěli kolem stromů a pod zamrzlými větvemi. Prachový sníh mě štípal do obličeje. V ostrých zatáčkách jsem prolétával sněhovými závějemi. Na hrbolech jsme se odlepovali od země. Jak sáně i s mužem, který je řídil, dunivě dopadaly zpět do stopy, vymršťoval se můj konec kmenů k obloze. Brzy se svah zmírnil a naše rychlost taktéž. Plynule jsme dojeli k nakládací rampě u města.  

Dřevař seskočil ze sání a utřel si slzy, které mu do očí vehnal vítr. Otočil se, uviděl mě, jak se pokrytý sněhem nejistě potácím, a prohodil něco v češtině.

Výstup na Schneekoppe neboli Sněžku byl snazší. Lanovkou jsem se nechal z Jánských Lázní vyvézt nad vrcholy stromů na vysokohorskou náhorní planinu, kde v ledem pokrytých hostincích půjčují lyže za dvacet centů na den. Začátečníci mohou, pokud jsou toho schopni, postupovat ze zvlněných horských luk až na prudké a obtížné svahy lemované jehličnany s hnědými šiškami, které se sklánějí jako stařešinové v zelených hávech s rampouchy na bílých vousech. 

Plavba po mizející řece

Z Krkonoš jsem se vydal vlakem na jih přes kontinentální rozvodí do Brna, druhého největšího města Československa a hlavního města Moravy; a poté do Blanska a nedalekých punkevních jeskyní.

Propast Macocha, jako by vystřižená z fantastického příběhu Edgara Allana Poea, je hrůzu nahánějícím lesním závrtem ve tvaru přesýpacích hodin, který dosahuje hloubky asi 120 metrů. Po staletí se do ní nedalo sestoupit. Na jejím dně je písčitá louka se dvěmi malými jezírky. Punkva je mizející řeka, která se s hukotem vlévá do jednoho, zlehka přetéká do druhého a poté se s bubláním vytrácí.  

Z nedalekého kaňonu jsme vstoupili do podzemních chodeb vyražených dynamitem. Nahoře nad námi byly lesy, zemědělské usedlosti a zamrzlé rybníky Moravského krasu – zasněžené, dlouho obývané a zvrásněné vápníkové plošiny, kde pravěký člověk lovil a opékal mamuty. 

Okouzlující jeskyně, kterými jsme prolézali, by mohly být podzemním hradem se vznosnými sály a ponurými kobkami. Některé z nich zahalovaly záclony z průsvitných stalaktitů, dlouhých a tenounkých jako tužky. V jiných byly maličké tůňky, gejzíry a říčky, v nichž albínští krabi přišli o zrak, který v těchto končinách už dávno nepotřebují. Voda kapající ze vchodu do jiné jeskyně nevytvářela rampouchy na stropě. Les ledových stalagmitů tu vyrůstal z podlahy.

Konečně jsme přešli dno propasti, vstoupili do další podzemní chodby a dorazili k řece Punkvě, která zde vyvěrá vedle hory jako z podsvětí. Tam jsme nastoupili do loďky Styx. Chvílemi jsme pádlovali, chvílemi jsme se odstrkovali od stalagmitů. Pod námi bylo osmnáct metrů ledové vody. Náhle převozník zapnul veslem elektrický spínač. Světla pod hladinou prozářila zelenou vodu, že se až zdálo, že řeka svítí. 

Konečně jsme ve světle reflektoru, skrze mlhu z vodní tříště, spatřili vodopád valící se s duněním po jeskynní stěně. To v nějakém ponoru plném listí, ukrytém v lese nad námi, mizel zamrzlý potok a zde se vléval do své řeky. Svitavou, Moravou a Dunajem nakonec dospěje do Černého moře.

S podzemní řekou, která nás unášela, jsme se u ústí široké jeskyně vynořili úzkou, nevysokou rozsedlinou do pošmourného dne. Naši Styx jsme přivázali k miniaturnímu molu. Punkva se vesele hnala dolů zamrzlým údolím. Její ponurá podzemní pouť končila. Ve Skalním mlýně stojí u starého vodního mlýna krčma. S jedním z inženýrů, kteří v roce 1933 pomáhali Punkvu „splavnit“, jsem si dal tenké, horké palačinky s marmeládou. Zeptal jsem se ho, proč se o řece tak dlouho nevědělo.

Snižování podzemní řeky

„Protože je tu tolik sifonů,“ odpověděl, „žádné plavidlo se dovnitř nedostalo, dokud jsme hladinu řeky nesnížili. V roce 1747 pověřil císař František I., manžel Marie Terezie, svého dvorního matematika Nagela, aby tyto jeskyně prozkoumal. Nagel připevnil huse k ocasu zapálenou svíčku a syčící ji poslal do tmy. Moc toho však neobjevil.

Universitní profesor Karel Absolón se do Macochy spustil a já jsem řeku prozkoumal v potápěčském skafandru. Když jsme její podzemní tok zmapovali, provrtali jsme se půl kilometru skalou a zavedli dovnitř akvadukt, abychom z řeky odčerpali vodu, snížili její hladinu a učinili ji tak splavnou.“ 

Zpátky do Brna jsme se vraceli údolími říček a přes zasněžené lesnaté kopce. Minuli jsme vesnické ženy, které se vracely z lesů s otepmi suchého klestí, pod nimiž vypadaly jako trpaslice. Jeden malý chlapec poháněl psa táhnoucího vozík s velkou prasnicí. 

Zastavili jsme se v Austerlitzu, který se dnes jmenuje Slavkov, dějišti jednoho z nejslavnějších Napoleonových vítězství. „Stále zde nacházíme nějaké pozůstatky,“ řekl nám jeden sedlák. „Pluhy vyorávají zuby, kousky kostí a knoflíky z uniforem. Někdy se dokonce najde krucifix nebo podkůvka huculského koníka.“

V této oblasti jsou běžné cikánské vesnice. Nedaleko Brna jsem viděl opuštěné hliniště, kde v desítkách chatrčí žijí stovky Cikánů. Téměř v každém z těchto malých domků byl někdo nemocný. Porodnost i úmrtnost jsou tu vysoké.

Cikáni nemají slova pro mnohé biblické výrazy ani pro časové údaje

V Brně žije profesor, jehož koníčkem jsou málo známé jazyky. Do romštiny přeložil Skutky apoštolů.

„Když jsem se pokoušel přeložit slovo Spasitel,“ vysvětloval mi lingvista, „zjistil jsem, že Cikáni nemají slovo pro ´spasit´ nebo ´pomoci´. A tak Ježíše nazývám Dárce zdraví. Ani ´upřímnost´ a ´prostota´ se nedají přeložit doslova. Používám výrazy ´otevřené srdce´ a ´dětské srdce´.

Cikáni pocházejí z východu a nemají výrazy pro čas. Ten pro ně nic neznamená. Nemají žádné slovo pro ´poctivý´ ani pro ´čestný´. O něčem, co je zářivě nové, neřeknou, že je to ´čisté´. Je to jednoduše ´krásné´. Slova vyjadřující vlastnictví a sloveso ´vlastnit´ chybí ve všech podobách. Když Cikán něco ukradne, nikdy to nenazve ´svým´. Zkrátka to existovalo, ale používal to někdo jiný. Teď to má on.“

Lingvista mi dal brněnskou adresu místa zvaného „Ivka“, kde jistá česká absolventka Vassaru vedla anglický konverzační klub. Jak jsem se později dozvěděl, byla Ivka českou výslovností zkratky Y.W.C.A.. Když vrátný zpozoroval, že nemluvím česky, vysvětlil mi jednoduchou němčinou, že ona absolventka Vassaru právě přednáší. Její hodina prý brzy končí a mohu tedy počkat.

Vstoupil jsem do přednáškového sálu a usadil se zrovna ve chvíli, kdy končilo promítání filmu. Světla mi odhalila nepočetné ženské publikum. Když mě přednášející spatřila, začala mi v češtině ostře spílat. Divačky se tvářily rozzlobeně. Přistoupila ke mně mladá žena a anglicky mi vysvětlila, že tato přednáška byla pro uzavřenou společnost, „výhradně pro ženy“. 

Později se stala mou tlumočnicí. Zasněženými parkovými cestami jsme vystoupali k pevnosti Špilberk, odkud byly vidět komíny textilek, v nichž je zaměstnána velká část obyvatel města. Pod námi se nacházela univerzita založená v roce 1919 a pojmenovaná po Masarykovi. Také bylo vidět budovu Nejvyššího soudu Československé republiky.

Doktor Absolón, který udělal z Punkvy div Evropy, má knihovnu, laboratoř a kancelář v plesnivé staré budově obrácené k Zelnému trhu, středověkému brněnskému náměstí. Když jsme ho vypátrali, měřil v zatuchlé pracovně, v níž byly do výšky navršené kosti, papíry a opadaná omítka, posuvným měřidlem lebku lovce mamutů.

„Jsem zaneprázdněn,“ zavrčel. „Proč mě lidé nenechají na pokoji? Běžte si prohlédnout mé muzeum!“ A tak jsme šli, i když se nacházelo na brněnském výstavišti a pro vstup v zimním období bylo zapotřebí zvláštního povolení. Moravské jeskyně byly pro jeskynního člověka tak výtečným příbytkem, že se při odkrývání jejich hliněných podlah našly artefakty, které zásadně změnily pohled na mnoho různých období lidstva.

V muzeu byly rekonstruovány některé domácí a lovecké výjevy. Tak třeba jedna chlupatá rodina sedí kolem ohně, na kterém se opékají mamutí kosti, z nichž vytéká teplý morek.

Malé závrty Moravského krasu poskytovaly člověku beze zbraní v těžkých začátcích jeho života ve střední Evropě prostředky pro získávání potravy. Zakrýval je stromky, větvičkami, hlínou a travou, aby se do nich propadali obří srstnatí sloni. Jakmile byli chyceni, roztříštil jim lebky kameny.

 „Víme to,“ řekl později dr. Absolón, „protože většina nalezených lebek je roztříštěna způsobem, který jasně ukazuje, že zranění bylo způsobeno kameny.“

A tak se zrodil swing

„Zde, jak se domnívám,“ pravil vědec, „jsou nejstarší existující hudební nástroje.“ Z cigaretové krabičky vyňal sedm nebo osm malých kostí zabalených v sametu; měly průměrnou velikost kuřecí stehenní kosti. Každá byla ulomená v jiné délce.

Položil je vedle sebe na pracovní stůl. Pak jednu po druhé zvedal a foukal do nich jako do píšťalek. Jak jednu kost pokládal a další zvedal, ruce se mu pohybovaly rychleji a rychleji, až začal vyluzovat divokou, primitivní melodii.

„Možná, že před desítkami tisíc let, dlouho před úsvitem dějin, nějaký jeskynní člověk s nebývalým smyslem pro hudbu na tyto nástroje hrál, zatímco se lovci odění do kožešin krčili kolem ohně a poslouchali. A nakonec je starý, či spíše zraněný a umírající, odložil a já je našel.“

Přes zaprášené okno jsem se díval na Zelný trh, který v tu chvíli vypadal jako maličké městečko s uličkami, strážníky a stovkami malých „krámků“, které se v půli odpoledne doslova složily a přenechaly rozlehlé náměstí toulavým sněhovým vločkám, osamělým chodcům, zimnímu přítmí a popelářům.

Led se ukládá do sklepů jako uhlí

Na jedné straně náměstí zastavily koňské povozy plně naložené ledem z řek a rybníků, aby svůj náklad vysypaly koryty do městských sklepů pod Zelným trhem. V Československu je sekání ledu, navzdory zvyšujícímu se používání amerických mechanických chladniček, v zimě velký byznys. Nalámaný led se do domovních sklepů ukládá jako uhlí.

„O teplých večerech jsem jako student,“ poznamenal dr. Absolón při pohledu z okna, „vídával někdy na náměstí hrát si malou holčičku. Často sedávala u kašny a zpívala svým panenkám. Bylo to hezké dítě. Měla sladký hlásek. Někdy jsem si přával, aby už byla dospělá a procházela se se mnou. Později se stala slavnou zpěvačkou.“

„Jak se jmenovala?“    

„Jedličková. Její rodina bydlí na opačné straně náměstí.“

„Jedličková?“    

„Teď Maria Jeritza.“

Toho odpoledne nás u Jedličků pozvala Jeritzina starší sestra dál. Vedle největšího křídla, jaké jsem kdy viděl, vypadal masivní ručně vyřezávaný nábytek velkého pokoje jako nábytek pro trpaslíky. Blízko křídla visel Jeritzin portrét, živý a nádherný. V tomto pokoji se odjakživa zpívalo. Jeritziny sestry, které se jí velmi podobají, zde zpívají stále.

„Není to Jeritzina dcera?“ zeptal jsem se, když jsem zpozoroval fotografii operní hvězdy s mladou dívkou. „Jsou si velmi podobné.“  „To je má dcera!“ odpověděla naše hostitelka hrdě. „Všechny jsme si tak trochu podobné. Je teď s Marií v Hollywoodu, studuje tam. Myslíme si, že prorazí.“

Mendel pracoval v klášteře

V Brně, kde podivnosti dědičnosti mátly augustiniánského mnicha Johanna Gregora Mendela, jsem si prohlédl jeho laboratoř, mikroskopy a archy papírů plné výpočtů založených na jeho pokusech s hybridním hrachem. Jeho závěry jsou dnes známy jako „Mendelovy zákony“. Přestože vědec zemřel před více než 50 lety, jeho teploměr je stále tam, kam ho kdysi umístil; venku za oknem jeho klášterní studovny.

Když jsem šel dlážděným chodníčkem, který vedl podél jeho dlouhé a úzké zahrady, ukazoval teploměr bod mrazu. Klášterní zdi zastiňovaly zahradu před odpoledním sluncem. Centimetrovou vrstvou sněhu si odhodlaně razilo cestu několik macešek.

„Zasadili jsme zde hrachor vonný, tak jako Mendel,“ prohlásil mnich, který mě prováděl, „ale neroste nám.“

Po kom získala své jméno česká antarktická stanice? Po vědci, který odhalil princip dědičnosti

Když jsem jednoho jarního březnového rána cestoval z Brna vysokorychlostním aerodynamickým vlakem do Bratislavy, byla obleva. Navzdory rychlému růstu a rozvoji tohoto města, zůstalo mnohé při starém. Někteří lidé stále žijí ve špinavých sklepích pod hradním kopcem.

Na východ od Bratislavy se nachází zprvu široké a úrodné údolí Váhu, které se posléze mezi karpatskými hřebeny zužuje. Bystrá řeka tam protéká kolem odlehlých a majestátních skalních útesů, na nichž středověké hrady vystavují proti obloze zubaté obrysy svých rozbitých cimbuří. 

V jedné takové rozvalině v zalesněných Karpatech se nad údolím, které obdělávají Češi a Slováci, odehrávají úvodní scény tajuplného románu Drákula. Bram Stoker svůj příběh založil na pověrách venkovského lidu, podle kterých se dávno mrtví páni některých starých hradů vracejí v noci jako upíři, aby vysávali krev živých.

Ochrannou známkou Piešťanských lázní je bronzově opálený atlet s vyboulenými bicepsy, který přes ohnuté koleno láme berli. Zajel jsem si tam, abych se vykoupal v černém sopečném bahně. V největším hotelu jsem si pronajal luxusně zařízený pokoj, ve kterém byl kdysi ubytován německý císař Vilém.

Z mého balkonu byla vyhlídka na zamlžené údolí a rozvodněný, ledem zanesený Váh. Bylo mi řečeno, že za jasného počasí uvidím hrad, kde Alžběta Báthoryová dala před staletími zavraždit stovky mladých žen, aby omládla po koupeli v jejich krvi.

V rychlé, vzduchem chlazené Tatře československé výroby mě jeden přátelský Čech z Chicaga převezl z lázní v Trenčianských Teplicích do Trenčína. Tam jsme si prohlédli nápis vysekaný na úpatí útesu – svědka římské okupace. Vysoko nad ním se nad údolím, které tak dlouho střežil, tyčí po léta nedobytný, dnes však už zničený Trenčínský hrad. Před šesti sty lety – to už byl hrad starý – dobyl a ovládl jeho neohrožený vlastník Slovensko a část Moravy.

Šplhali jsme vzhůru tajícím sněhem a bahnitými potůčky. Uvnitř vnějšího opevnění se pod hradem nachází kobka bez oken. Pachatel, jehož odsoudili k něčemu mnohem horšímu, než jen rychlému záblesku popravčí sekery, o kterou tak žadonil, byl do kobky spuštěn pouze s pecnem chleba a džbánem vody malým otvorem ve stropě. Tento jediný otvor byl pak zazděn. Ukázali nám širokou, hlubokou studnu. „Kdysi,“ vyprávěl průvodce, „když vládce Trenčína bojoval s Turky, zajal a přivezl sem dívku. Její turecký milenec přijel v doprovodu družiny s bílou vlajkou, aby ji vykoupil. "Dokud nevyrazíš z této skály vodu," pravil vládce, "nevydám ti ji!"

Turecký mládenec vzal skličující odmítnutí doslova, nakoupil potřebné nástroje a se svými přívrženci začal kopat studnu. Po sedmi letech narazil v hloubce okolo 60 metrů na vodu. A vládce Trenčína svůj slib dodržel.“

Československý národní park

Další den jsem pokračoval podél Váhu do Žiliny a dále pak na východ, kde jsem měl možnost spatřit, jak se o stromy a ploty zarážejí a do výše vrší kusy zimního vězení rozběsněné řeky. Pozdě v noci jsem ve Štrbě přestoupil z vlaku na autobus. Vysoké Tatry od této vstupní brány do československého národního parku prudce stoupají – podobně jako Grand Tetons ve Wyomingu – jedlovými a bukovými lesy, zakrslými smrky, vysokohorskými loukami a holými, kamenitými svahy až ke sněhovým pláním na jejich hřebenech. Rysi a medvědi jsou tu téměř vyhubeni. Kamzíci a orli se dělí o samotu na břehu horských jezer.

Autobus k Štrbskému plesu pomalu stoupal rozsáhlou zalesněnou oblastí. Náhle uvízl ve vrstvě zamrzlého sněhu, která pokrývala klikatící se horskou silnici. Na dvě hodiny jsme zůstali stát. Jak se připozdívalo, vzduch se ochlazoval a déšť se měnil v sníh.

Konečně se odněkud z vrchu ozval veselý hlas rolniček, tlumený hustě padajícími vločkami. Cestující z autobusu byli zabaleni do kožichů a vměstnáni do otevřených sání tažených koňským dvojspřežím. Jeli jsme vzhůru nocí a s cinkáním jsme zastavili ve světle, které se linulo z horského hotelu.

Za deštivého rozbřesku vypadal hotel vedle mlhou zahaleného jezera poněkud opuštěně. Sníh na cestách rozbředl a hory zakryla hustá mlha. Nasedl jsem do elektrického vlaku, který sjížděl po tatranských svazích a minul Starý Smokovec. V jedné vesnici jsme čekali, dokud hasiči dlouhými tyčemi s bodci neodstraní ledové zátarasy.

Na východ od Košic, na postranní železnici severně od Čopu, se nachází Užhorod, hlavní město Podkarpatské Rusi, též nazývané Zakarpatská Ukrajina. Je nejmenší, nejméně vyspělou a nejméně obydlenou ze čtyř československých zemí.

V Užhorodu žije v míru směsice národností. Statní Rusíni jsou stejně houževnatí jako jejich šlachovití koníci. Jsou tu Židé, kteří nosí kaftany a místo kotlet mají pejzy. Ze severu přišli pracovití Poláci. Jsou tu němečtí obchodníci a bezstarostní Cikáni. Jsou tu pohlední Maďaři, kteří zde zůstávají navzdory novému režimu, a ctižádostiví Češi a Slováci, kteří právě kvůli němu přišli. A žije tu i několik dalších národností.

Mladý Cikán si od kupce, který mluvil jeho mateřštinou, kupoval nové housle. „Prodávám zboží v osmi jazycích,“ řekl mi obchodník.

Mezi Čopem a Jasiňou projíždějí československé vlaky několik kilometrů „zahraničím“. V rumunském Sighetu jsem nasedl na mezinárodní lokálku do města, kde se těží sůl.    

Úchvatná majestátnost solného dolu

Kdyby se Velké Solné jezero vlilo do Jackson Hole ve Wyomingu, odpařilo se a zmizelo v podzemí, kdyby se solí prorazila šachta s rychlou zdviží a kdyby od roku 1777 vytesávali muži křišťálové sloupy, klenuté stropy, hlavní a příční loď, kaple a rajský dvůr, pak by úchvatná majestátnost této podzemní katedrály mohla být dvojčetem vyhloubených porub solného dolu ve Slatinských dolech.      

S vedoucím inženýrem jsem stál na malé dřevěné lávce zakotvené ve stropě. Pod námi zela propast tak hluboká, že se dělníci nakládající kvádry soli zdáli maličcí jako myši. Zdi plné krystalů odrážely mihotavá světla. Kolem nás, jako hřmění vzdáleného vodopádu, burácely ozvěny pneumatických kladiv, která tento kolosální chrám vysekávala do ještě větších rozměrů.

   Na konci podkarpatského výběžku, několik minut vlakem z Polska a východněji nežli Řecko, leží Jasiňa. Většina Huculů zde žije v hliněných chalupách bez dveří a komínů. Kouř proniká doškovými střechami, takže vypadají jako by hořely. Zde Baťa mnoho bot neprodá. Zemědělci a pastevci si mnohem raději ovazují nohy měkkou, tlustou kůží. 

Sníh byl dosud hluboký, protože zimy jsou zde chladné a dlouhé. Kmeny stromů sjížděly zledovatělými smyky z horských svahů. Některé se rozřezávaly na stavební dříví stejným způsobem, jaký jsem viděl v Číně. Jeden muž stál vespod, druhý na kmeni a střídavě tahali za ruční pilu. Některé kmeny se měly splavit po Tise, až roztají ledy.

Další sáně táhli voli k parní pile, která dokázala za den nařezat více řeziva než sto chlapů. Jeden stařík mi řekl, že „připravila příliš mnoho chlapů o práci“. Přál si, aby shořela.

Noc na strašidelném hradě

Ze zamrzlých Karpat jsem se vrátil do Čech. Měla se mi splnit má dávná touha: po týdnech čekání jsem získal povolení strávit noc v strašidelném hradě. Až na jednu dámu, Perchtu z Rožmberka, jsem byl v jeho sedmdesáti komnatách sám.

V Třeboni, ve městě dosud tak středověkém, že se do něj stále vstupuje pouze klenutými vstupními branami se silnými  zdmi, mě uvítal nenadálý jarní déšť. Třeboňský zámek, který dnes městu vévodí, je částečně zmodernizován a přes léto v něm bydlí jeho majitel. Až do smrti Petra Voka v roce 1611 patřil rodu Rožmberků. Poté přešel do vlastnictví Schwarzenbergů. 

Stejně jako v Karpatech přežívají mezi vesnickým lidem, žijícím mezi vřesovišti a močály tohoto kraje rybníků, podivné pověry. Říká se, že se Schwarzenbergové dávají tajně pohřbívat v noci, aby tak předešli vykrádání svých hrobů. „Slyšel jsem o velkém sklepení,“ povídal mi jeden sedlák, „v němž mrtví Schwarzenbergové sedí kolem dlouhého stolu, jak to dělávali zaživa při rodinných sešlostech.“

Existuje legenda o Bílé paní, Perchtě z Rožmberka, jejíž smrt v roce 1468 způsobila hluboká láska k rodinnému nepříteli. Více než sto let bloudila Bílá paní labyrintem hradních chodeb tak tiše, že nikoho nevyrušovala. Když pak Petr Vok ležel na smrtelné posteli, zjevila se, aby posledního Rožmberka ošetřovala.

„Budete spát v místnosti, kde před pěti staletími spávala Bílá paní,“ řekl mi správce. „Lidé ji tam často vídali. Pokud bude mít bílé rukavičky, nic se vám nestane. Pokud ale budou černé, mějte se na pozoru!“  

Při světle lucerny mě vedl deštěm přes zmoklé nádvoří, kde holé stromy sténaly v nočním větru. Do starého masivního zámku zastrčil obrovský klíč – cvaklo to, jako když uhodíte kladivem do železa – a prudce otevřel dřevěná vrata na vrzajících pantech.

Na kamenné dlažbě zněly naše kroky dutě, jako z jiného světa. Vzduch byl studený a vlhký. Jarní teplo ještě nestačilo proniknout do této promrzlé kamenné stavby. V mé komnatě bylo teplo. V modrých kachlových kamnech ve tvaru obří čepice se střapcem hořel už po několik dní oheň. Nábytek byl starý a modrý, stejně jako záclony, přehoz na posteli a květinový vzor na umyvadle.

Správce mi ukázal, jak funguje západka na dveřích a zmizel. Cinkot jeho železných klíčů pomalu slábl. Kapkami pokrytou okenní tabulkou jsem viděl, jak se jeho světlo pohupuje přes nádvoří a potom dolů po hradní cestě. Abych si vylepšil náladu, zapálil jsem vedle postele s nebesy svíčku, odhrnul potah zdobený rodovými emblémy a prozkoumal pokoj.

Skrytý knoflík k tajným dveřím

Bytelné zástrčky na dveřích mi dodaly pocit bezpečí. Jal jsem se prohlížet podivný vzor tapet a ohmatal jsem jejich sametovou strukturu. Rukou jsem zavadil o skrytý knoflík a přede mnou se otevřely dveře do studené komnaty, která byla zcela prázdná. Je možné, že z ní vedly další chodby a tajné dveře. Bojácně jsem vchod zatarasil křeslem.

Pln úzkosti jsem nechal u svého lůžka hořet svíčku. Hlava se mi do měkkých, nadýchaných polštářů zabořila tak hluboko, že jsem její plamen ani neviděl, pouze její odlesk na stěně. Na chvíli jsem zavřel oči, pak zase otevřel - a upadl do polospánku.

Ve skutečnosti jsem však spal a trápily mě strašidelné sny. Po pokoji létal obrovský černý netopýr velký jako člověk. Po chvíli zlověstně a tiše, jako sám hrabě Drákula, zmizel. Napůl jsem očekával, že uvidím Bílou paní, ale před tímto zlověstným létajícím přeludem mě nikdo nevaroval. Schoval jsem se pod pokrývky své obří postele.

Když jsem se probudil, proudilo do místnosti sluneční světlo. Posadil jsem se a rozhlédl se kolem. Vedle zhaslé svíčky ležela obrovská ohořelá můra. Viděl jsem její stín na stěně, když kolem svíčky létala.  

Do Prahy jsem se vrátil na schůzku s československým prezidentem, dr. Edvardem Benešem, která byla sjednána mnoho dní dopředu. Měl jsem za sebou hektické údobí. Toho večera jsem se zapsal ve starém, počasím poznamenaném hotelu nedaleko nádraží. Na recepci jsem zanechal pro policii pas s tím, že si dalšího dne najdu něco lepšího. Když jsem v pokoji objevil tlusté koberce, nový nábytek, měkké matrace, teplou i studenou vodu a spoustu světel, užasl jsem. Tlustá peřina mi posloužila jako pokrývka. Stolní lampa, klubovka, psací stůl a lenoška byly vyrobeny z trubkové chromované oceli. Na opačné straně chodby byl čistý a moderní sprchový kout.

Vedle hotelu byla čistírna, kde používali zařízení amerického typu. Nebyli však zvyklí žehlit rukávy kabátů. Objevil jsem jeden bufet, kde měli kávu lepší než v módních restauracích. Místo, které jsem měl nejraději, bylo vždy obsazené. Většina podávaného občerstvení byla po koruně (tři a půl centu). Pomeranče a grepy zde vymačkávali zdarma na odšťavovači vyrobeném v Kalifornii.

Existuje zde řetězec prodejen nazývaný „pevná cena“ – to proto, že se v nich nesmí smlouvat. Ceny začínají na dvou korunách, což jsou necelé dva centy. Uspořádání a výběr zboží mi připomněl deseticentové obchody u nás doma.

Na Staroměstské radnici jsem prostudoval erby středověkých cechů. Symbolem holičů byla dívka s účesem podobným dnešnímu mikádu. Hrnčíři měli ve znaku Adama s Evou – protože i oni byli z hlíny. Před orlojem jsem pozoroval dvanáct apoštolů procházejících jeho okénky, zatímco kostlivec odzváněl čas. V uličce alchymistů zvané Zlatá ulička jsem navštívil nejmenší domečky Prahy, kde uměnímilovný, melancholický a penězi právě neoplývající Rudolf II. poskytoval v naději, že zbohatne, přístřeší, tyglíky a odpadové kovy středověkým experimentátorům, alchymistům.

Stane se Česko arktickou velmocí? Polární ekologové tam hledají budoucnost

Některé staré ulice, které jsem viděl, měly na koncích mohutné brány, které se na noc zamykaly. V knihovně Strahovského kláštera, která byla letitá již v době, kdy Gutenberg tiskl knihy, je mnoho starých map Českého království. Kartografickým veledílem je kožený globus s obvodem okolo čtyř metrů. Na pobřeží Kalifornie byly pečlivě zakresleny přístavy se jmény. Záliv Chesapeake Bay byl označen jako „Cheesepiook Sinus“.

Židovský průvodce mě zavedl do středověké synagogy a na židovský hřbitov. „Zde odpočívají mí předkové,“ pravil a položil kamínek na zvětralý náhrobní kámen.

„Žili v ghettu, když byla obvyklá jména jako Juda ben Abraham, což znamená Juda, syn Abrahámův,“ pokračoval. „Jména Levi a Katz označovala kněze. Kohnové byli veleknězi. Když bylo nařízeno, že Židé musejí mít příjmení, používali kněží své tituly. Ostatní přijali jména svých urozených ochránců jako Schwarzenberg, Lichtenstein nebo Rosenberg. Za pěkná jména jako Rosenblum, což znamená ´květ růže´, nebo Perlmutter, ´perleť, si úplatní úředníci účtovali vysoké poplatky. Chudí nebo vzpurní lidé dostávali nelichotivá příjmení.“

Rozhovor s dr. Benešem

Další den se konalo mé setkání s prezidentem. Taxikář přejel Karlův most, vyjel nahoru na Hradčany a zastavil na nádvoří starobylého královského Pražského hradu. 

Když dr. Beneš vstal od svého pracovního stolu, aby mě pozdravil, zasmál se hlubokým hrdelním smíchem, který jako by částečně zůstával zadržen uvnitř. Při rozhovoru jsem se mu zmínil o tom, že je v Československu mnoho předpisů, které nepřiměřeně znesnadňují zakládání nových podniků a uzavírání nových obchodů.