Československo na stránkách NG: ČSR, klíčová země Evropy (1921)
Šéfredaktor českého vydání National Geographic Tomáš Tureček prošel archiv časopisu od založení roku 1888 a vybral všechny články týkající se naší země. Jak nás viděli za hranicemi ve zlomových okamžicích našich dějin? Pohled z odstupu může pomoci objektivně hodnotit nejen sebe, ale i ty druhé.
Československo je vynikajícím příkladem kulturního národa, který po svržení starého řádu v Evropě vytvořil vlastní svobodný stát.
Plány na osvobození země se začaly spřádat na americké půdě: Prohlášení nezávislosti bylo napsáno v americkém městě a zkráceno tak, aby vyhovovalo prostorovým omezením amerických novin. Úspěchy i nezdary této klíčové země střední Evropy nemohou ležet stranou zájmu Ameriky a ostatního světa.
Praha, hlavní město nové republiky, je jedním z nejzajímavějších měst světa. Působí zvláštní přitažlivostí na každého, kdo poznal její půvaby. Pohled na Hradčany z opačného konce starobylého Karlova mostu je nezapomenutelný, a přestože jsem jej viděl za nejrůznějšího osvětlení, myslím, že nejpozoruhodnější pohled se mi naskytl v noci při nedávných říčních slavnostech.
Říční slavnosti v Praze
Na pódiu na jednom z vltavských ostrovů se odehrávalo působivé představení. Inkoustově černý proud řeky rozčísly oslepující kužely světla z reflektorů umístěných na břehu. V jejich záři se stíny parníků a menší člunů, které zaplnily řeku, jevily jako temné a obrovské vraky.
S máváním bílých kapesníků a třepetáním stovky sněhobílých sukní vířících ve veselém tanci na pódiu oslnivá scéna potemněla. Světlomety se zvedly a zahalily otevřené jeviště oponou temnoty. Potom zamířily do vzduchu a setkaly se přímo nad královským palácem. Světelné kužely rychle sjely dolů, temnotu propíchly ostré věže katedrály sv. Víta a pohádková hmota palácových zdí, korunovaná křehkými ornamenty katedrály, čněla na pozadí temné oblohy jako stříbrná pokladnice.
Oblíbený pohled na Prahu se naskýtá z ošklivé rozhledny na Petříně. Z jejího vrcholu lze zahlédnout Český les na bavorské hranici a další nízká pohoří, která uzavírají rozlehlou českou kotlinu. Jako vyhlídkové místo k prohlídce Prahy je však rozhledna značně neuspokojivá. Dokonce ani vysoké věže svatovítské katedrály při pohledu z rozhledny netvoří panoráma na pozadí oblohy, nýbrž protínají úbočí kopce. Zvlněné město rozložené kolem křivolakého toku Vltavy vypadá mnohem plošší, než ve skutečnosti je.
Lepším vyhlídkovým místem je pozorovatelna na pozemku Schönbornského paláce z počátku 18. století, který dnes slouží jako americká ambasáda. Při pohledu z níže položeného místa je dobře viditelná členitá silueta města, v níž tkví velká část jeho půvabu. Člověk také může zblízka pozorovat místa, kde se v mnoha těžkých zápasech rodila historie. Nespočetné špičky kostelních věží připomínají oštěpy a kopí bojovných zástupů a kupole chrámů vypadají jako okrouhlé helmice švédských nájezdníků.
Když slunce začne zapadat za Petřín, rýsují se proti zamlženému nebi temně hnědé věže katedrály, k nimž se tak často vrací návštěvníkův pohled. Šedohnědé budovy za romantickými věžemi historického pražského mostu odpovídají na poslední paprsky zapadajícího slunce a rozzáří se měkkým světlem. V tu chvíli si člověk najednou uvědomí, proč Čechové říkají svému milovanému hlavnímu městu Zlatá Praha.
„Všesokolský slet“
Žádná duha po bouřce nemůže být barvitější než Zlatá Praha při sedmém sokolském sletu. Šest předchozích sletů upoutalo pozornost světa a stále více znepokojovalo vládce nestejnorodé habsburské říše.
Slet přestal být chabě zahalenou výzvou tyranské moci a stal se důkazem triumfu československých dobrovolníků, kteří bojovali na mnoha vzdálených bitevních frontách, ale i těch, kteří museli zůstat doma a neúnavně osnovali svržení nenáviděných Habsburků.
Člověk pozorující shromáždění Sokolů ze všech koutů nové republiky snadno propadne dojmu, že se znovu stal naivní obětí teatrální manipulace, podpořené uhrančivou silou davu a barev, pohybu a hudby. Ale kdysi utlačované země, které nyní vytvořily Československo, byly už dlouho dějištěm tohoto pohnutého dramatu a herci vystupující v dojemném vyvrcholení byli doživotními členy nespočetného sboru.
První český vědec na Antarktidě: Výzkum v nejdrsnějších podmínkách na Zemi
Když tedy nastal den osvobození a služebné oděné v pestrých krojích podle svého rodného kraje se shromáždily u paty nevzhledného a členitého Husova na Staroměstském náměstí, člověk by skoro čekal, že strnulé rysy sochy rozjasní se triumfálním úsměvem radosti nad osvobozením od germánské tyranie.
Město i sám program sletu byly přeplněné až k prasknutí. Do Prahy se sjely stovky tisíc účastníků i diváků a většina z nich si s sebou přivezla vlastní jídlo. Sokolové z Chicaga a jiných částí Ameriky přijeli s potravinovou pomocí, protože bez příspěvku zvenčí by vlastenecký jásot nevyhnutelně skončil hladověním.
Nespočetné plně naložené automobily vyložily v Praze svůj pestrobarevný náklad a spěchaly zpátky, aby přivezly další rozradostněné účastníky sletu. Většina návštěvníků dosud nikdy neviděla své nádherné hlavní město, jehož mosty, ulice a zdi paláců jsou prodchnuté historií. Kolem každého muzea, veřejné budovy a vyhlídkového místa se shromažďovaly zástupy dychtivých vlastenců všech věkových skupin. Pestrobarevné kroje hýřící barvami přivedly pozorovatele ke zjištění, že ve srovnání s touto paletou je duha mdlá.
Ulicemi proudily davy připomínající pestře zbarvenou řeku, všudypřítomné vlajky zářily planoucí červení a oslepující bělostí. Návštěvník zpoza oceánu s rozechvěním zaznamenal mnohé vlajky s pruhy a hvězdami. Rozlehlé prostory Václavského náměstí vypadaly jako moře neuspořádaných vzdouvajících se tvarů, dokud do něj nevnesl řád velkolepý průvod uspořádaný do pravidelných útvarů.
Smuteční plameny na počest udatných
Vznešeně působící náměstí je 60 metrů široké a téměř 800 metrů dlouhé. V poslední době se rozezvučelo ozvěnou mnoha radostných průvodů, v nichž kráčeli českoslovenští dobrovolníci navrátivší se z války. Vítaly je zástupy svátečně ustrojených žen a dívek. Hořely zde také zádušní ohně zapálené na počest těch, kteří položili své životy na oltář vlasti. Pod večerní oblohou klečely početné davy projevující vděčnou úctu statečným spoluobčanům, kteří zahynuli na cizí půdě. Dnes je ale neklidná minulost ve vší úctě odsunuta stranou. Náměstím procházejí tisíce živých lidí doufajících v radostnější budoucnost.
Pražské přehlídky cvičenců nelze zjednodušit do černobílé barevnosti. Jejich nakažlivá radost, která vyústila v provolávání slávy v nesčetných halasných vlnách, se vzpírá každému popisu.
Nelze ani popsat ohromný dojem vyvolaný dvanácti tisíci muži, nebo stejným počtem žen, kteří se pohybovali jako orchestr, jehož hudba není určena pro uši, nýbrž pro oči. Vysoko nad tribunami skrytý dirigent hraje na dokonale vyrovnané řady cvičenců a prostřednictvím pohybů padesáti tisíců rukou a nohou vytváří hudbu pro oči.
Z obou okrajů proudí na rozlehlý stadion záplava ženství. Červené barety a bílé pásy zdobené jemnou výšivkou vytvořily pohyblivý jahodový koláč na podnosu, jehož tmavý podklad tvoří krátké modré sukně a jednoduché černé punčochy. Sloupce se oddělují a spojují, dokud nezazní znamení. Dokonale vyrovnané řady se rozptýlí a ženy rovnoměrně vyplní celou plochu stadionu.
Dvanáct tisíc žen skloní hlavu a po celé ploše se rozlije jasně červená barva jejich baretů. Ženy pozvednou paže a hlavy a na ploše převládne měkký nahnědlý tón zdravé pokožky. Dvanáct tisíc žen se obrátí zády a teplá barva obličejů a hrdel střídá zářivá bělost. Ženy se skloní k zemi a červená a bílá zmizí pod záplavou modré. Světelná hodnota celá plochy se v mžiku promění. Zdá se, že hudba, která řídí všechny pohyby, je vyjadřována proměnlivými záchvěvy světla.
Kurz fotografování s Janem Rybářem, držitelem ceny Czech Press Photo
Podobný účinek vyvolají i světle hnědé úbory mužů, od nichž se odrážejí rudé košile inspirované obdivem ke garibaldiovským zástupům. Celá plocha zahoří jasnou červení, když muži odhodí hnědá saka a rozpaží ruce v rudých rukávech. Po chvíli se opět skryjí za stejně světlou a jemnou hněď, jakou se maskuje mladý kolouch skrývající se před nepřítelem.
Hromadná cvičení jsou tak dokonale přesná, až se člověk zdráhá uvěřit tvrzení, že tisíce Sokolů se sjely z měst a vesnic roztroušených po celé republice a že před velkým vystoupením mohli tito lidé absolvovat jen jednu či dvě společné zkoušky. Kroky čtyřiadvaceti tisíc nohou jsou tak dokonale sladěny, že jejich pohyb v písku je jako bleskové syčení hada nebo jako ostré křupnutí kamene hozeného do vod Mrtvého moře.
Celkový účinek je tak ladný, že diváka překvapí zjištění, jak jsou někteří jednotlivci nemotorní. Vedle zakulaceného břicha padesátiletého muže spatříte plochý hrudník sotva dospělého mládence, cvičení však přesto působí dojmem jednotné síly a mužnosti. Postavy Čechů mají daleko k ideálu běžce nebo překážkáře, pokud však jde o dokonalý výcvik a organizaci, nic na světě se nevyrovná mohutným masovým cvičením členů Sokola.
Město pasáží
Praha je v podstatě ideálním městem pro pěšího poutníka. Vyhlídkový autobus by zaplašil všechno její kouzlo. Formální prohlídky uspokojí jen odborníky, ale ten, kdo se rád toulá středověkými uličkami, s potěšením pozoruje starou ženu s opotřebovaným slunečník chránícím její skrovnou zásobu ovoce, nebo s neuspěchanou radostí rozjímá o životě, který se valí krytými pasážemi lemujícími dlážděné ulice Malé Strany, najde na světě jen málo měst zajímavějších než Praha.
Češi, kteří emigrovali do Clevelandu, by si tam mohli připadat jako doma, protože Praha je také městem pasáží. Některé z nich jsou nízké průchody připomínající starý Chester s jeho kubistickými liniemi ohnutými do elegantních křivek, případně spoře osvětlené súky, které poutníka zavedou do karavanserájí v Buchaře.
Jiné pasáže jsou rozlehlé otevřené prostory spojující mohutné moderní bloky budov. Jejich skleněné stěny zdobené plakáty lemují vchody do biografů a kabaretů, které si libují spíše ve tmě. V pasážích nechybí ani výkladní skříně kadeřnictví plné laciných parfémů prodávaných za vysokou cenu a krámky prodavačů poštovních známek. Žádná moderní pražská pasáž se neobejde bez krámku s poštovními známkami, jehož výkladní skříň je plná filatelistických pokladů.
…
Praha podléhá nectnostem svých přátel
Praha sice odolala soustředěným germanizačním tlakům, nyní však podléhá mnohem rafinovanějším nectnostem svých přátel. Amerika je zastoupena svými bary a jazzem, Velká Británie skotskou whisky a Francie svými loteriemi a kabarety.
Zatímco na venkově by obyvatelé bez pomoci zvenčí strádali, v Praze se člověk nemůže zbavit pocitu, že v hlavním městě si až příliš mnoho lidí bezstarostně užívá „sladkého života“ s boucháním zátek lahví šampaňského v doprovodu půvabných sboristek a v rytmu ragtimu.
„Montmartre“ se usídlil i v Praze, a „danse intime“ dorazil dokonce s předstihem. Svoboda je opojná, jak dobře vědí v Rusku. Člověk ochotně, ale nikoli bez lítosti, opouští okouzlující dříve jen historické, dnes i hlavní město, aby navštívil skutečné obyvatele Československa v jejich malých městech a venkovských domovech.
Za sopkami po Čechách: V Českém ráji uvidíte sirný pramen i jeskyni s ledovou výzdobou
Únavná a nudná noční cesta vlakem, který postrádal ráznost i rychlost, mě nakonec zavedla na malou železniční křižovatku u Uherského Hradiště. Nechtělo se mi čekat na lokálku, která jezdí do města mezi úrodnými moravskými poli, a tak jsem vyrušil opodál stojícího osamělého vozku, kterého jsem se zeptal, zda by mě odvezl.
…
Na rozlehlých polích, kde se střídaly zlatohnědé pruhy dozrávajícího obilí a zelenavé pásy zeleniny, jsem spatřil v pilné práci sklízecí mlátičku a balicí lis. Zeptal jsem se svého prošedivělého vozky, zda má čas na malou zajížďku. Odbočili jsme na kus řeči s ženami, na jejichž bedrech spočíval největší díl práce spojené s mlácením obilí. Potom jsme se vydali k městu, kde mě můj vozka zavezl do skromného hotelu.
Lidové kroje jako záhon macešek
Neděle se probudila do svěžího a zářivého jitra a ulice pod mým oknem, v němž kvetly karmínově zbarvené květiny, se proměnila v pestrobarevnou stuhu mužů a žen mířících do kostela. Spěšně jsem se oblékl a vydal se na velké náměstí. Na vzdáleném konci náměstí se nad okolními budovami tyčila mohutná hmota katedrály a u paty tmavého kamenného průčelí se modlily klečící ženy. Vypadaly jako záhon macešek.
Lidové kroje v Československu se mi staly nekonečným zdrojem radosti. Od prvního dne jsem se snažil zjistit, který je český, který je moravský, který je slezský a který slovenský, ale bylo jich tolik, že se vzpíraly tak jednoduchému rozlišení.
Kostel v Hnanicích je nejoriginálnější sakrální stavbou v Česku. Uvidíte tři svatyně v jednom
Přestože každé město má svůj zvláštní styl, kroje se liší také podle individuálního vkusu svých nositelů. Stejně jako v Paříži, Římě nebo New Yorku také v Kyjově či v Uherském Hradišti se ženy rády oblékají originálně.
Muži v Uherském Hradišti se oblékají více méně stejně: dokonale vyleštěné holínky, od kotníků dolů většinou zaprášené, a široké bílé kalhoty. Bělost košile výmluvně svědčí o tom, jak se manželka činila na břehu lesního potůčku; zato jemné výšivky na okrajích rukávů a kolem výstřihu nevypovídají nic o mozolnatých rukou žen, které je stvořily.
Okouzlující oděv žen
Ženy se honosí celou škálou barev a při pohledu na jejich shromáždění ozářené měkkým chrámovým světlem pozorovatel snadno podlehne dojmu, že na skupinu žen dopadá světlo procházející přes barevné okno nebo lustr zdobený křišťálovými hranoly.
Ženy nosí pevné kotníčkové boty se svrškem z lakované kůže a zoubkovaným okrajem, který propůjčuje podsaditým nohám vesničanek zvláštně elegantní vzhled. Punčochy mají ochrannou i ozdobnou funkci a některé jsou zdobené drobným čtverečkovaným vzorem vyplétaným na černém pozadí.
Jednoduché černé sukně nemají až na úzkou jemnou výšivku těsně pod pasem žádné ozdoby, jsou však hustě nařasené a oblékají se přes překvapivé množství spodniček lemovaných krajkou.
Kabátek sahá do pasu a bývá poměrně prostý, až na ručně zhotovenou tkanici našívanou na hrudi a na rukávech od lokte k zápěstí; čelenka a fěrtoch jsou stejně barevné jako obi japonských panenek.
Překrásné slovanské šátky
Některé slovanské šátky, které udělají něžný Madonin ovál i z toho nejkulatějšího selského obličeje, jsou ušity z čistě bílé bavlny zdobené červenými puntíky nebo tmavým šedým vzorem. Jiné jsou zhotoveny z lesklého bílého hedvábí vyšívaného nitěmi pastelových odstínů nebo hustými béžovými či bílými vzory. Šátky mohou být také sametové s těžkými třásněmi – při pohledu na ně se člověku vybaví vzpomínka na kastaněty a krvavě rudé růže.
Pletené copy v sobě mají něco, co připomíná romantickou lásku stejně jako řeč Pařížanky. Když se k tomu všemu ještě přidá třásněmi lemovaný šátek, ani vysoké lícní kosti slovanské tváře a jistá selská neforemnost nepřipraví nositelku copů a šátku o půvab, který v přiměřené vzdálenosti nebo v tlumeném podvečerním šeru zapůsobí na obyčejného muže tak, že zatouží zapět sentimentální baladu.
ROZHOVOR: Pavel Pavel prozradil, jak naučil chodit sochy na Velikonočním ostrově
A když se několik stovek pestrobarevných zástěr – na nichž lze zahlédnout jasnou zeleň se zlatavými odlesky, žlutou přecházející do stříbrné, růžovou, modrou i třešňově červenou – roztočí v jednom pohyblivém obrazu, nezáleží na tom, že jejich nositelky postrádají klasickou krásu Venušinu nebo postavu Junony. Pozorovateli se naskýtá nesmírně působivý pohled.
…
Úpadek lidových krojů
Dívky z měst a cizinci, kteří neoplývají citem pro umění, pojali k lidovým krojům velkou náklonnost. To vedlo k tomu, že v dnešní době se dobře prodávají nejen plody práce prováděné s láskou a trvající měsíce i roky, ale také výsledky práce uspěchané, vyrobené bez špetky představivosti a svou obyčejností připomínající spíše strojově šitou konfekci. Kvalitní lidový kroj stojí tisíce korun, na trh se však dnes dostávají laciné kusy. Výsledky jsou odpudivé.
Napodobeniny krojů se vyznačují šerednými barevnými kombinacemi a užitím strojově vyráběných stuh namísto ručně zhotovených ozdob. Snad ještě horší je ale okolnost, že je oblékají lidé, pro něž kroj není ničím jiným než maškarním kostýmem. Takový oděv postrádá důstojnost, jež mu nikdy nechybí, pokud jej na sebe oblékne skutečný sedlák.
Tam, kam patří měkké kožené botky, které dovolí zahlédnout jen kousíček kotníku nasunutého do poctivých tlustých punčoch, si městská slečna obuje střevíce na podpatku a jemné hedvábné punčošky. Poctivé a skromné šaty se v sousedství městských doplňků stávají předmětem výsměchu a na ulicích lze spatřit groteskně vyhlížející postavy s hlavou městské ženy, tělem selky a nohama povětrné ženštiny.
Dokonce i z malých slovenských vesniček odcházejí mladé dívky do měst. Nemají čas ani energii, aby se samy věnovaly jemné práci s jehlou, a skrovné úspory z jejich mzdy nestačí na pořízení tak nádherných krojů, jaké nosily jejich matky. Stále častěji si tedy nasazují bílé klobouky s širokým průhledným okrajem a oblékají bílé šaty bez poskvrny, bílé punčochy a střevíce. Půvab zůstává, individualita se vytrácí.
Lidové umění, které přineslo Rakousko-Uhersku záviděníhodnou pověst, je obětováno za peníze, za něž nelze téměř nic koupit. Půvabné lidové kroje budou zanedlouho k vidění jen v muzeích vedle velrybích koster.
Člověk s fotoaparátem vstoupí na pole, aby zachytil výjevy ze života rolníků, a s překvapením zaslechne angličtinu s clevelandským a youngstownským přízvukem. Podsaditý dělník se sklání, aby nabral vidlemi pokosené obilí. Požádám ho, zda by mohl zaujmout poněkud jinou pózu.
„Vy jste z Ameriky? Jasně, Miku, můžete si mě vyfotit, jak chcete.“
Slovensko, „divoký a neotesaný východ“
V Praze se o Slovensku mluví stejně, jako se v New Yorku hovoří o Idahu nebo o Arizoně: žijí tam vzdálení příbuzní s nesporným půvabem, ale nijak zvlášť se nevyznají v nejnovějších vynálezech, jimiž si obyvatelé velkých měst hledí vynahradit nedostatek volného prostoru pod modrou nebeskou klenbou.
Slovensko je pro Čechy divokým a neotesaným východem. Důmyslně zdobené velikonoční kraslice a pestrá slovenská keramika je pro Čechy stejně exotická, jako je pro obyvatele Čtvrté avenue cizokrajné umění Navahů. Přesto ani tato bývalá křižovatka obchodních cest spojujících Krakov s Budapeští a Varšavu s Vídní nezůstala nedotčená kosmopolitními tlaky, které sice rozšiřují místní horizonty, současně s tím však obírají neposkvrněná místa o jejich nenapodobitelnou krásu.
V letovisku ve Vysokých Tatrách
Maďarský orchestr, který na druhém konci dlouhé jídelny ještě před chvílí hrál divokou melodii vyvolávající představu malého táborové ohně u opuštěné cesty, vyzáblých a snědých mužských tváří ozářených narudlým svitem plamenů a pestře oděných cikánských žen pohybujících se v temných stínech vzrostlých stromů, teď procítěně hraje Händelovo Largo.
Pečlivě upravená a přirozeně krásná žena na opačné straně místnosti kouří parfémovanou ruskou cigaretu, jejíž žhnoucí konec tu a tam násobí jiskřivé odlesky ženiných šperků. Její společník, důstojník v elegantní uniformě české armády, se uctivě uklání muži s vážnou tváří, který se očividně věnoval opalování své lysé hlavy se stejnou péčí a nadšením, s jakou se jiní věnují zakuřování své pěnovky do stejného teplého odstínu.
O kousek blíž zní dívčí smích půvabných dvojčat ve večerních šatech. Potkal jsem je už dříve onoho dne, když se celé zrůžovělé námahou vracely z hor.
Dlouhé světlé vlasy, které mají nyní upraveny do důmyslného účesu, byly odpoledne přikryté žlutým hedvábným kloboučkem. Při odpoledním výletu měly dívky na sobě dlouhé modré svetry s lemem z bílé angorské vlny, sukně po kolena a světle hnědé punčochy doplněné tmavším párem vlněných podkolenek ohrnutých k okrajům pevných pohorek.
Ubrusy bez jediné poskvrny, jiskřivé stolní sklo, mlčenliví číšníci střelhbitě přinášející podnosy s jídlem a pitím – a za širokými okny svahy porostlé borovými lesy a rozeklané skalnaté vrcholy blízkých hor pokryté čerstvým popraškem prvního sněhu. Nedá se tvrdit, že je to přímo venkovský výjev, a přesto jsme uprostřed Vysokých Tater v srdci Slovenska.
Pověstná negramotnost Slováků byla úmyslná
Hloupost Slováků byla stejně záměrná jako umíněnost Čechů. Když si Slováci měli vybrat, jestli se budou učit nenáviděnou maďarštinu, nebo zůstanou nevzdělaní, zvolili druhou možnost, a proto jsou dnes většinou negramotní. Nevzdělanost je však projevem jejich smyslu pro svobodu. Jeden z nich mi to vysvětlil v hospůdce v jisté horské vesnici. Všiml si, že sedím u stolu sám, a hned jeho první věta mi vysvětlila, proč si ke mně přisedl.
„Myslím, že jste osamělý,“ řekl.
A začal mi vyprávět, jak se nechtěl podřídit maďarizaci za vlády Habsburků a odmítal studovat až do doby, kdy se mu splnil velký sen a on se vydal do Ameriky. Po příjezdu do Spojených států se zapsal do večerní školy a soudě podle úrovně jeho angličtiny mu to bylo k velkému užitku.
„Nikdo mě nenutil, abych se učil anglicky,“ vysvětloval mi můj společník. „Učil jsem se, protože jsem chtěl. Angličtina je ohromně praktická řeč a já jsem se chtěl stát opravdovým Američanem, tak jsem se po nocích pilně učil. Vyřídil jsem si doklady a vrátil jsem se domů na návštěvu. Potom přišla válka a musel jsem tady zůstat.“
Podobných lidí je mnoho a mění celkovou atmosféru na Slovensku.
Slovensko, muzeum lidového umění
Člověk si váží Čechů za to, co dokázali, a miluje Slováky kvůli tomu, jací jsou. Představují konzervativní prvek nové republiky, jsou vlídní, pohostinní, prostoduší a nábožensky založení: skuteční Slované se všemi slovanskými ctnostmi i chybami. Jen málo Slováků má zatím průpravu k tomu, aby mohli někoho řídit, jejich přítomnost v novém státě je však dobrým předpokladem jeho trvalosti, pokud se jejich citů nepříjemně nedotknou příliš rychlé změny. Jsou to obyčejní lidé.
Slovensko je nekonečné muzeum lidového umění. Písně, které vytryskly ze srdce a po staletí se předávaly od úst k ústům, mají trvalou hodnotu, která je znakem skutečného umění, protože odráží duši lidu. Podmanivé důkazy v podobě malebných tanců slovenských venkovanů už dávno pronikly do světa, i když často v převleku za „Uherské rapsodie“.
Stěny mnoha „parádních světnic“ na slovenském venkově krášlí keramické nádoby zdobené prostými a ryzími lidovými vzory; překrásné výrobky slovenských vyšívaček mohou soupeřit s nejkrásnějšími výšivkami a krajkami z celého světa.
Český vampýr Tobiáš byl kulhavý obr. Kostra záhadně pohřbeného muže poprvé představena
Ve sváteční den je Slovensko tak malebné. že by to nedokázal zachytit ani Úprka. Pozorovateli se naskýtá pestrobarevný obraz lidí, jejichž kultura nepochází ze školních lavic, ale zrodila se v srdcích těžce pracujících obyvatel, kteří se často skláněli před prostými oltáři venkovských kaplí v opravdové a upřímně míněné víře.
…
V Československu volí více žen než mužů
Pracné výšivky výmluvně svědčící o neobyčejné zručnosti, neposkvrněná bělost mužských krojů i naškrobené bílé zavinovačky nemluvňat jsou dokladem toho, jakou energii vynakládají československé ženy ve svých domácnostech. O tom, že jim nechybí ani politické výsady, nesvědčí jen skutečnost, že mají rovné volební právo, nýbrž i to, že je využívají. V červnu 1919 se k volbám dostavilo 2 746 641 žen a 2 302 916 mužů. V poslanecké sněmovně, která má 302 členů, zasedá třináct žen; mezi 150 senátory jsou tři ženy.
Na návštěvě u starosty slovenské vesnice
Byli jsme hosty pracovitého starosty Čataje a jeho bosé ženy a matky. Dostalo se nám té cti a směli jsme si prohlédnout starostův dům. Jedna stěna pokoje pro hosty byla pokrytá keramickými nádobami, druhou nebylo vidět skrze vysokou hromadu peřin, které jsou příkladem pohostinnosti i v těch nejskromnějších slovenských domácnostech.
Dlouhá červená lavice byla zhotovena v roce 1856 a nese vyobrazení Adama, Evy a hada. Tuto proslulou trojici, někdy vymalovanou se vší groteskností raných italských kreseb, najdeme v každém domě, protože Adam a Eva jsou považováni za patrony manželství.
Se Švejkem do vesmíru. Jak Čech Vladimír Remek dobyl mezihvězdný prostor
Starosta nám ukázal svou dožínkovou korunu, kterou mu dali lidé na znamení úcty. Byla to obrovitá věc spletená z nejvybranějších obilných stébel. Spolu s nádherně vyřezávaným kusem obyčejného dřeva z roku 1714, který sloužil jako žezlo nebo odznak úřadu, to byl jediný požitek, jehož se tomuto úctyhodnému muži dostalo.
…
Pozdravy od těch, kteří byli v Americe
Měl jsem mnoho důvodů cítit se zde jako doma. Majitel nádražní restaurace měl na sobě americký oblek, který nášivkou na klopě saka a kapsy u kalhot prozrazoval novosvětského obchodníka s oděvy. Po vstupu do Slovenského muzea mě na první pohled upoutala americká vlajka vyvěšená na hlavním schodišti. Na druhý pohled jsem spatřil fotografii jistého vysokoškolského profesora, se kterým jsem cestoval.
Chtěl jsem koupit nějaké slovenské cukrovinky, ale nabídli mi právě dovezenou americkou bonboniéru. Představil se mi slovenský klavírista z Chicaga a objevilo se ještě několik dalších chlapíků, kteří vyprávěli o svém životě „ve Státech“.
Za sopkami po Čechách: V Krušných horách uvidíte zbytek vulkánu a lávové proudy
V nábytkářské továrně mě provázel předák, který strávil několik let v Americe. V papírně se o mě staral nesmírně příjemný slovenský mladík, který se ještě před měsícem proháněl po amerických baseballových, hokejových a fotbalových hřištích. Pomáhal mu jiný mládenec, snad o dva roky mladší, a ten s nepokrytou závistí pokukoval po služebním odznaku se dvěma hvězdičkami na kamarádově svetru.
Půvab celé události zvýšilo šest mladých členek americké organizace YWCA a já sám jsem sdílel pokoj se dvěma členy YMCA, která vykonává obrovský kus práce pro československé civilisty i vojáky.
Slovenská hudba, divadlo a poezie
Přestože setkání pro mě bylo zklamáním kvůli tomu, čím nebylo, na druhou stranu bylo nesmírně uspokojivé kvůli tomu, čím bylo – shromážděním těch, kteří se snaží pozvednout Slovensko na vyšší úroveň, aniž by je připravili o svébytnou kulturu, díky níž Slováci zaujímají důstojné místo mezi národy vyznačujícími se láskou k umění.
Vynikající orchestr zahrál několik temperamentních skladeb, které zkomponoval dirigent. Klavírista z Chicaga byl vynikajícím interpretem slovenské hudby. Recitace několika básní slovenských básníků byla přijata s nadšeným potleskem. Každé jednotlivé vystoupení nebylo jen projevem slovenské kultury, ale také osobnosti vystupujícího muže či ženy, kteří se setkávali s nadšeným přijetím publika.
Příštího večera byla na programu slovenská divadelní hra, dobře napsaný a zahraný melodramatický kus pro kultivované publikum. Bylo pro mě překvapením objevit společenství, které se dokáže tak dobře bavit vlastními výtvory. Na programu setkání nebylo žádné „konzervované zboží“. Lidé v Turčianském Sv. Martinu dosud nezaprodali svůj čas kabaretním agenturám a biografům.
Město překypovalo barvami a pohybem. Po netečných rolnících nebylo ani památky, ulice rozkvetly barvami lidových krojů mnoha žen a mladých dívek.
Většina mladých žen vyrůstala ve městech a nebyla zvyklá nosit lidové kroje; pokud jim však chyběla zběhlost v jejich nošení, lehce ji vynahradily svým půvabem. Každá žena si z nepřeberné škály šatů vybrala takové, které zdůrazňovaly její šarm. Schodiště prosté kavárny Národny dom zářilo kaskádou barev a vzorů, jaké nelze spatřit ve foyer žádné opery ani v prapodivné budově opery v Tbilisi.
Politikové se pokoušejí uchovat rasovou nenávist
Pokud Američana napadne, že mnohé evropské pohraniční rozmíšky jsou malicherné, měl by si vzpomenout na dobu, kdy Ohio a Michigan mobilizovaly svou domobranu kvůli sporům o hraniční čáru, a zamyslet se nad tím, proč členové michiganského zákonodárného sboru ze severního poloostrova jezdí do Lansingu přes Milwaukee. Propagandistické úřady dělají vše, co je v jejich silách, aby uchovaly nesnášenlivost a nedostatek novin ve všech zemích střední Evropy. Nebudou-li však politikové dost „obezřetní“, budou se lidé přátelit tak dlouho, až bude třeba hodně přesvědčovat, než se podaří vyslat na bitevní pole novou početnou armádu.
Tanečníci jsou spíše hospodářskou než politickou silou
Rakousko-Uhersko bylo mozaikou národů, totéž však v poněkud menší míře platí i o všech současných státech od Baltu po Jadran.
Nové vlády vytvořené s těmi nejlepšími úmysly nemohou fungovat, aniž by zraňovaly pocity menšin stejně, jako to dělala dřívější vládnoucí třída. Jistá míra napětí je nevyhnutelná. Jestliže si ti, kteří byli ještě před několika měsíci podřízeni autokratické moci, dnes říkají „můj šéf dnes pracuje pro mě“, nelze od někdejšího kapitána očekávat žádné přílišné nadšení.
Pokud se ale ve svém pozorování nemýlím, je současná střední Evropa ohrožena spíše hospodářsky než politicky. Válkou unavení lidé by vedle sebe klidně spočinuli jako mírumilovné jehně vedle lva, kdyby ovšem jehně nebylo tak hladové, že se nemůže ubránit pomyšlení na kousek křehkého lvího masa – a opačně to samozřejmě platí také.
Hranice tyčící se před náhodným cestovatelem jako rozbolavělý prst je pro národy, jichž se bezprostředně týká, ještě protivnější. Považuji se za přítele Čechů, ale kdybych musel strávit ještě více hodin obstaráváním povolení k vývozu svých amerických filmů ze země, měl bych chuť vyhlásit Čechům válku. A přesto pro mě nejsou mé filmy tak nezbytné jako české uhlí pro Rakousko. Když byl někdo zvyklý jezdit dlouhá léta po otevřené cestě, těžko se smiřuje s myšlenkou, že mu ji někdo – ať už přítel či nepřítel – uzavřel.
Když čeští vojáci na počátku války odmítali bojovat za své utiskovatele a po celých rotách dezertovali k nepříteli, vytvořili precedens vojenské sabotáže, který zásadně ovlivnil problematiku imperialismu a porobených národů na celém světě.
Dobrovolná kapitulace Čechů, kterou velké mocnosti schvalovaly a podporovaly, odzvonila umíráček militarismu pruského typu, ať už se vyskytoval kdekoli na světě. Naproti tomu anglickým koloniím se dostalo dobrovolné podpory, která odkryla loajalitu, jež nyní přináší dosud porobeným třídám odměnu v podobě nové úrovně samosprávy.
AUTOR: Maynard Owen Williams (redakčně zkráceno)
