Chcete se naučit psát jako v National Geographic?

K psaní je kromě talentu potřeba ovládnout i řemeslo. Proto jsme pro vás připravili kursy tvůrčího psaní, kde se v tomto umění můžete zdokonalit. Naše reportérka - a spisovatelka - Dana Emingerová vás během květnového kurzu naučí, jak vystoupit z řady anonymních autorů, když vyberete pro svou reportáž originální úhel pohledu. Ti nejlepší pak dostanou i prostor na webových stránkách NG. Podívejte se na na cestopisy dosavadních absolventů kurzů.

Kurz je otevřen pro maximálně dvanáct lidí, kteří chtějí dobře psát, a vůbec nevadí, je-li někdo začátečník nebo pokročilý.

Nejbližší víkendový kurz Psaní cestopisů s National Geographic se bude konat 4. až 5. května. Více informací ZDE.

Indie ráno ve 4.15
Text: Yakeen

"Hare Kršna, Hare Hare. Hare Kršna Hare Hare."
Je 4.15 ráno.
Zpívání se pomalu blíží ulicí, dlouho se ochomejtá kolem našeho domu a pak se pomalu, velmi pomalu vzdaluje. Začíná další ráno v Tiruvannamalai. Nejdu se na Kršňáky podívat. To jsem udělal první den a ze zklamání se vzpamatovávám ještě dnes.
Logicky jsem čekal oranžové taškáře s bubínky, korálky a culíčkem vlasů na šošolce jinak oholené hlavy. Rozchechtané a tančící. Jo prdlajs! Indičtí kršňáci, to je dvoustup nudných chlápků v nažehlených košilích a paní v sárích.
Vůbec netančí. Sunou se pomalu a spořádaně ulicí, a kdyby nezpívali o Kršnovi, ale nějakou tragickou a výhružnou písničku o tom, jak nám to tam nahoře jednou spočítaj, mohli by to být křesťani.
Ale tohle je indické ráno a chvíle po čtvrté je možná jediný volný čas, kam se ještě nenacpal žádný zvuk. Je to chvíle rozbřesku. Akorát skončil celonoční psí koncert. Ten začíná když už je tma, hned potom, co přestanou jezdit motorky, náklaďáky, auta a rikši. Psi v Indii žijí někde na pomezí svobody a služby. Žijí na ulicích, ale nějak patří k domům, nebo možná spíš k ulicím. Někteří z nich to dotáhli tak daleko, že mají kolem krku provázek nebo pentli. Nemají samozřejmě žádnou mističku na žrádlo, ale když statečně štěkají a brání domy před opicemi a jinými psy, ráno jim někdo nechá dojíst rejži a jiné odpadky. Doma o nich našemu psíkovi Kájovi často vyprávíme. Myslím, že kdyby na Darvinově žebříku zdolal ještě jeden, dva šprycle, už by po nás dokázal, s otráveným čumákem u nevhodně naplněné misky, zopakovat: "No jo, já vím. V Indii by za takovou dobrotu psíci obětovali klidně levý ucho!"
Ale to jsem odbočil. Teď jsme v Indii, je ráno 4.15 a Kršňáci tu právě vyplnili to poslední volné ticho, protože až se odplouží za dva rohy dozvíme se z amplionu, že: "Alláh agbar!" že je jen jeden jediný bůh. Tuto pravdu pak uslyšíme ještě mnohokrát za den, ale protože je Tiruvannamalai slavné město hinduistů, a mešit je tu jen pár, takhle srozumitelně muslimskou deklaraci toho, jak Mu oni říkají, uslyšíme jen teď v pět.
Pak už se Indie definitivně probouzí a život začíná. První z podomních prodavačů je bylinkář. Přijíždí potichu na kole, ale hlasitě, opravdu hlasitě, vyřvává něco, co by v češtině znělo: "Majoránka, čerstvá majoránka, libeček rovnou ze záhonu…", ale já víc bylinek neznám, tak si jich ještě tak deset doplňte. Kolo má ověšené pytlíkama a ženy, ještě s rozpuštěnými vlasy, vylézají a nakupují po hrstičkách. Pak přijede mlíkař. Ten jezdí na motorce a najisto. Zřejmě je vše dohodnuté dopředu. U každého domu zastaví a zatroubí. Pak naplní nerezový žejdlík či hrnec a pokračuje dál.
Ani my se nepokoušíme pokračovat ve spaní. Vstáváme, a cvičíme na terase pozdrav Arunáčale. To je to samý jako pozdrav slunci jen nasměrovaný ke svaté hoře. Mezitím si vaříme kávu a loupeme pomeranče a banány. Přiletěli jsme nízkonákladovkou s limitem 7 kg na zavazadla, a tak jsme si museli koupit ponorný vařič, hrnec a hrnky, ale celková investice 60 Kč se vyplatila. Káva v Indii nefrčí a už vůbec ne ráno. Odpoledne se 3v1 se spoustou cukru ještě dá opatřit, ale přes den pijeme čaj. Tak teď po cvičení, ovoci a kávě je kolem půl osmé a na ulicích je již ruch, který nepřestane dokud nebude noc.
Jdeme do ašrámu. Po cestě se poprvé zastavíme u naší paní na čaj. Naše paní se jmenuje Džája a má malinký stáneček před domečkem, kde bydlí. Hned vedle templíku Jai Guru Mandhir. Džája už ví že chceme jen: "little sugar." Srkáme čaj a pozorujeme jiný, větší templ přes ulici. U něj celý den zastavují řidiči a žehnají svým dopravním prostředkům před cestou. Speciální obřady jsou pro nová auta, traktory, motorky nebo rikši. V takovém případě dostane vozidlo věnec z květin kolem nárazníku, stěračů nebo řídítek a je pocákáno okrovou barvou. Velké náklaďáky s nápisy: "all India permit," jsou okuřovány svatým dýmem a když si představíte, že klidně mohou jet několik týdnů na sever až do zasněžených Himalájí, určitě jim to také přejete.
Ráno patří i žlutým autobusům rozvážejícím děti do škol. Ty jsou pravidelně v mnohem lepší kondici než ty desítky jejich starších a upracovaných bratří, kteří rozváží zbytek Indů na všechna ostatní místa, kam se tento národ v pohybu stále přemísťuje.
Přidejte motorky s minimálně třemi lidmi, volské potahy, náklaďáčky nezvyklých typů a máte zlomek toho, na co se dá u stánku paní Džáji dívat. Vznikají shluky vozů a lidí. V templíku vedle zrovna probíhá nějaký ranní rituál, Indové se řadí jeden za druhého, aby tento, tři tisíce let starý evergreen znovu viděli, auta a autobusy brzdí a jezdí v protisměru. Tam se ale zrovna žehná několika náklaďákům, a tak tam taky není místo. Ale nemusíte se bát. Indové se protroubí, a pak prosmeknou.



Z davu bílých a nažehlených košil mužů a barevných sárí žen svítí oranžové hábity sádhuů. Vousatí, dredatí, staří i mladí indičtí profesionální poutníci míří na Giri Pradakshina kolem svaté hory.
Vzpomenu si na naší včerejší cestu a podívám se na chodidla. Puchýře se samozřejmě ještě nezahojily a některé ani nepraskly. Giri Pradakshina (obcházení svaté hory po směru hodinových ručiček) se chodí bosa, a já věřím, že mé puchýře (blistrs) jsou od slova bliss (požehnání). V Indii je totiž angličtina jeden z úředních jazyků.
Pak vcházíme do ašrámu. Je kolem devátý.
Vybírám si moji oblíbenou velkou meditační halu a ze sárongu, který mám kolem krku si složím polštářek. Sedám si na podlahu z naleštěného mramoru ke zdi, abych se mohl opřít.
Kdybyste mne další tři hodiny pozorovali z venku, byla by to nuda. Nebo velmi artový film. Takový jaké točil Andy Warhol. Viděli by jste chlápka kolem pade, jak celou dobu zírá na místo tak tři metry před sebou, a asi tak po půlhodinových intervalech si protáhne odkrvenou nohu. Pak znovu usedne do polovičního lotosového sedu.
Kdyby jste byli trpěliví a pozorní pozorovatelé, mohli by jste si všimnout, že někdy dýchá VELMI pravidelně, někdy se zapomene nadechnout, ale pak se přece jen nadechne a pak zase chvíli dýchá VELMI pravidelně. Jindy se mu v očích objeví slzy, občas na tváři mihne blažený úsměv, a i kdyby jste na něj opravdu čučeli nereagoval by. Nebo by to na něm alespoň nebylo vidět.
Dobrodružství je to prostě zevnitř. Atmavichara je sebedotazování. Hledání odpovědi na otázku Kdo jsem já?
Pokud jste si teď na tuhle otázku, sami pro sebe, odpověděli cokoliv, tak to není ono.
Jediná správná odpověď je nesdělitelná. Je to osvícení. Jo a pokud jsem něco takového u vás svým článkem spustil, tak to byste mne fakt naštvali. Já se tady snažím a vy byste k tomu přišli jako slepí k houslím? No oni by to z vás český psychiatři nějakejma lékama stejně vyhnali.
Pak najednou je čas jít na oběd.

Dnes se rozdává thali v ašrámu. Vidíme, že fronta je krátká, potřebných málo, tak si taky dáme. Rýže je s kyselým mlíkem ze svatých ašrámových krav k tomu zeleninové sabdží a maličko pálivého picles. Vše na talířích z listů. Je poledne a my znovu sedíme u paní Džáji na čaji. Barevný shon před našima očima pokračuje, jen ho trochu griluje sluníčko.
Je čas jít odpočívat a možná napsat něco na blog.

Couchsurfing nie je sexsurfing, i keď možno trochu je
Text: Monika Pšiteková

Niekde som čítala, že sú tri typy ľudí, ktorých na svojej ceste stretávame. Tých, ktorí sú pre nás testom, tých, ktorí sú nám trestom a potom tých, ktorí sú našimi učiteľmi. Toto leto ma moje stopovanie po Francúzsku prekvapivo priviedlo ku všetkým trom.

"Ukáž si prstom na niekoho a môžeš ho v noci mať," drgá do mňa môj nový priateľ Benoit kým otvára druhú fľašu ružového vína.  Júlový vzduch prestáva konečne páliť a Eiffelova veža, reflektory a rozvešané šnúry žiaroviek osvetľujú okolitú záhradu. 
"Ako to preboha funguje?" kričím mu do ucha plynulou angličtinou, ťahajúc ho za jeho vysoké rameno bližšie k sebe, aby ma vôbec cez hluk reproduktorov počul.
Vstup do ohrady, ktorá nás oddeľuje od okolitých turistov, strážia vyhadzovači a dnu vpúšťajú len majetnú Parížsku smotánku. So svojimi priliehavými čiernymi šatami až po zem a rozviatymi hnedými dlhými vlasmi našťastie vyzerám, že sem patrím, no cítim sa trochu mimo. Vzduchom sa šíri vôňa pizze a alkoholu, zmes parfémov, estrogénu a testosterónu a hudba buráca priamo v bubienkoch. 
Žmúrim dookola na davy ľudí a zachytávam roztrúsené detaily. Doplnky na sofistikovaných ženách, pohľady bohatých pupkatých mužov, ich gestá a prejavy a malé vodné pištoľky, aké používajú deti pri hre v bazénoch. V tejto hre slúžia na upútanie pozornosti, stačí namieriť a vystreknúť a cieľ sa rozhodne, či chce reagovať, alebo nie. „Túto!“ namierim po chvíli prstom na dlhonohú peknú ženu stojacu kúsok odo mňa a s provokačným úsmevom drgám naspäť do Benoita. Pozrie na mňa so zdvihnutým obočím, ale napokon mykne plecom.  „Okej, prečo nie,“ uzatvára na moje prekvapenie debatu.

Zdieľame medzi sebou svoje zážitky, záujmy, spoznávame navzájom rôzne kultúry, porovnávame svoje presvedčenia a postoje a cestujeme s minimálnymi nákladmi. Hovoríme si ľudia s otvorenou mysľou (z angl.: Open-minded people).     
Benoit vyzerá ako gauner, ale vlastne je to len bohémsky Parížan okolo štyridsiatky. Štíhly, vysoký, s hipsterskou bradou, koženou bundou, silnou motorkou a štipľavým humorom. Sex na jednu noc považuje za  tak prirodzený ako rannú kávu, ale na nič sa nehrá a cítim sa s ním bezpečne. „Tu si môžeš robiť čo len chceš. Užívaj si! Všetci vedia, prečo tu sú,“ mávne rukou a dodá: “Nikto ťa tu predsa nepozná. Nikto ťa neuvidí!“      
Ľudia migrujú od jedného k druhému, zvítavajú sa, vytvárajú skupinky a znova ich rozpúšťajú. Sem tam sa ma niekto letmo dotkne, občas sa o mňa obtrie telom, nadviažeme očný kontakt. Z rôznych strán na mňa dopadajú prúdy vody z vodných pištoliek a ja sa snažím upratať mokré vlasy do pôvodnej podoby.     
Jeden z Benoitových vysokých priateľov sa ku mne odrazu nakloní, chytá ma jednou rukou za pás, druhou za líce a vsunie mi jazyk hlboko do úst. Moja prvá pusa od černocha. Nechcem ho uraziť, ale predsa sa opatrne odtiahnem a s úsmevom Mony Lisy sa strácam v dave. Ako sa predieram cez ľudí a hodiny ubiehajú, občas zachytím Benoitov pohľad, ktorý sa ma gestom ako veľký brat na diaľku pýta, či som v poriadku. Prikyvujem hlavou, že som. 
„Nikto ťa tu neuvidí. Nikto ťa tu neuvidí! „ vŕta mi v hlave celý večer. To je ale ono. Nikto tu neuvidí mňa! Títo ľudia sa o chvíľu rozpŕchnu súložiť v najrôznejších polohách, na najrôznejších miestach v Paríži a pritom sa navzájom vôbec nevidia. Pozorujem to bzučanie medzi ľuďmi do druhej rána, mobilom zachytávam súkromné zábery, myslím na ľudí v mojom živote a trpezlivo čakám na Benoita. Lov sa končí.

Bohémsky Paríž nechávam o pár dní za sebou a stopujem ďalej do Lyonu. Tu vďaka Couchsurfingu spoznávam asi tridsaťročného Tunisana a keď si položím kufor na jeho špinavú, kachličkovú dlážku, ako prvé sa vysmädnutá vrhám k vodovodnému kohútiku.  S údivom sa zastavím pred drezom a civiem na množstvo riadu pokrytého plesňou.  „Umyjem ti riad!“ vyhlásim s predstieranou veselosťou a vyhŕňam si pomyselné rukávy.
„Nemusíš. Ale vďaka,“ prejde mu cez tvár grimasa.      
Tunisan sedí pri stole, rozprávame sa, on ma pozoruje a malá rozhorúčená kuchyňa sa začína okolo mňa pomaly scvrkávať, Cez plece občas skúmam jeho krvou podliate oči a napokon jemne zakomponovávam do konverzácie to, čo ma vlastne zaujíma v prvom rade. „Berieš nejaké drogy?“ pýtam sa, akoby o nič nešlo. Tunisan sa pobavene usmeje a pokrúti hlavou zo strany na stranu. Nepôsobí to dôveryhodne. 
„Nevieš klamať,“ pomyslela som si. Z takmer prázdnej chladničky vyberám syr a na tanier ukladám zopár drobností, ktoré som si priviezla so sebou. Vychádzame na balkón obtiahnutý prútím. Výhľad je pekný, slnko pomaly zapadá a Tunisan otvára červené víno.  
„Mám rád trance.“ vyhlasuje. „Hmm. Ja počúvam všeličo. Jazz, soul, rock, klasiku,“ myknem plecom a chlapík na chvíľu zmizne dovnútra,  „Mala by som odísť?“ uvažujem, keď ma z myšlienok vytrhne neprimerane hlasná hudba.      
Tunisan sa ku mne opäť pripája a skladá mi lacné komplimenty jeden za druhým. V rámci svojho monológu sa akoby mimochodom dotkne môjho lýtka a na pokožke mi vybehnú zimomriavky. Inštinktívne zaspätkujem a začínam vysielať signály, aby zaradil spiatočku. Rozprávam mu viac o svojom živote, o svojich sklamaniach, prešľapoch, výhrach, o svojich deťoch. Snažím sa k nemu preniknúť, aby zo mňa vnímal viac ako len ženské telo. Bezúspešne. Moje slová kraulujú proti jeho africkej krvi. Čoskoro zatváram dvere za týmto Tuniským faux-paux, našťastie bez škrabanca, a presúvam sa viac na juh Francúzska. Aj  taká vie byť odvrátená strana Couchsurfingu.

„Čo poviete dievčatá, vezmeme stopárku?“ otáča sa Stephane, asi 48-ročný otec na svoje tri dospievajúce dcéry sediace v aute. Dievčatá našťastie prikyvujú a ja s úľavou nasadám do klimatizovaného minivanu. Leto je na svojom vrchole, cesty sú rozpálené, ale čím viac sa blížime južne, do malého mestečka Aix-en-Provence, začínam vo vzduchu rozoznávať vôňu mora. Počas cesty diskutujeme o všetkom možnom, o meditáciách, cestovaní, literatúre, vzdelaní, jóge, strave. Ja sa s nimi delím o zopár mojich zážitkov z Paríža a Lyonu a keď trochu rozčarovaná skončím, odvrátim sa a sledujem cestu za oknami.  Stephane ma v spätnom zrkadle občas pozoruje, ale nič nevraví a necháva mi priestor. 
„Chystáme sa ešte dnes s dievčatami na pláž. Nechceš sa pridať?“ pýta sa ma z ničoho nič a ja sa rozsvietim ako žiarovka. O pár hodín neskôr sa za zvuku syčania spoločne ponárame do Stredozemného mora, pri útesoch predstierame hľadanie Nema a Dory a chichoceme sa jeden na druhom.  „Si u nás vítaná. Môžeš u nás prespať, ak chceš,“ ponúka mi Stephane nocľah.  „Prečo nie, vďaka,“ pritakávam, zvesím hlavu k zemi a usmejem sa od ucha k uchu, vlastne len tak, sama pre seba. Stopovanie je totiž ako hádzanie kociek. Nikdy dopredu neviete, aké číslo Vám padne,       Stephane na druhý deň štartuje svoju motorku a ukazuje mi mesto, kde ľudia doslova tancujú na uliciach. Ukazuje mi usadlosť, v ktorej Picasso prežil posledných 15 rokov života. Ukazuje mi útesy a zátoky, kopce, lesy a výhľady a baví sa na mne zakaždým, keď vyťahujem mobil a hľadám ten správny uhol pre svoje zábery. Snaží sa ma naučiť ako sa stíšiť a upokojiť, ako spomaliť, ako si viac užívať prítomnosť a byť pokornejšia voči životu.   „Zbytočne neplánuj a nemaj očakávania,“ lúči sa so mnou Stephane na letisku bozkom na čelo.     
Teraz s odstupom času, po návrate domov, sa mi zdá, že ak sú Couchsurfing, ľudské vzťahy a cestovanie pre otvorené mysle len hra, tak Stephane túto partiu vyhral. 

O tygrech, slonech, buvolech a tak
Text: Yakeen

Svítání v džungli, když řidič džípu vypnul motor, dostalo i excelentní hudební doprovod. Vřískání ptáků. Komentáře opic. Vrzání stromů. Skřípání a šustot listů. A neidentifikovatelné zvuky, které se v takových situacích objevují vždy, a to hlavně proto, aby celé scéně dodaly exotickou tajemnost.

Je krátce po šesté ráno v indickém národním parku Mudumalai. Žije tady 600-700 slonů, 67 tygrů, parta leopardů a medvědů, buvolů, antilop a opic nepočítaně. Pokud tohle víte, věřte, že vaše smysly se zbystří na maximum, když řidič prudce zastaví džíp, se kterým z kopce tiše sjíždíte na volnoběh, a do popsaných zvuků zašeptá:
"Listen, now monkeys gave warning signal to theirs friends deers. A big cat is coming!" [Poslouchejte, teď opice varovaly své kamarády jeleny. Přichází nějaká velká kočka!]

Zírali jsme do ubývajícího šera a ani nadýchali. O zbytek zážitku se postaral adrenalin.
Tygr ani leopard nepřišel, ale i tak to byla paráda. Dokonce jsem si říkal, že pokud to bylo zahrané, bylo to velmi profesionální. Dodal nám to, pro co jsme si také přišli. Vzrušení a trochu strachu. Hlavně jsme sem ale přijeli obdivovat zvířata v jejich původní divoké, neochočené podobě. A to vše jsme dostali.

Zjistili jsme také, že ani slon není na první pohled v džungli vidět. Natož buvol nebo antilopy. Nejprve jsme se museli naučit koukat. Jen medvěd, který běžel přes cestu, a opice, co poskakovaly kolem po větvích, byly snadnými objekty pozorování.

Vědět to, že se mnohotunová zvířata dokážou snadno schovat za palmu, nám však rozhodně nedodalo odvahu odpoledne, když jsme se šli - již sami - podívat na plantáž kávy, která je jako ostrůvek v rezervaci. Jen asi 3 kilometry od hranice.
Pěšky se do Mudumalai Tiger Reserve nesmí, ale řidiči nájemných džípů navrhovali nesmyslné částky, a tak jsme jeli stopem. Pán se soukromým džípem zastavil, moje žena se ještě vešla dovnitř, já si stoupnul na stupátko vzadu a jeli jsme.
Bohužel se ukázalo, že pán s rodinou jedou umýt auto do říčky na hranici parku. Do parku jsme tedy museli po svých. Řidič, dobrodinec, k tomu přidal rady:
"Be careful, elefants. If you see them, run." [Buďte opatrní, sloni. Když je uvidíte, utečte.]

Vyšli jsme. Všude nezaměnitelné sloní kobližky. Moje žena se ukázala jako rozený zoolog. Zkoumala hmatem jak jsou staré.

"Drobí se!" zvolala radostně.
I mně se ulevilo. Ale jen na chvilku.
Pak jsem zahlédl asi sto metrů od nás typické rohy buvola. Víte, že je to nejnebezpečnější divoké zvíře, které má na svědomí nejvíc lidských životů? Zvíře, proti kterému je tygr statistický břídil?
Já ano. Zarazil jsem naší dvoučlennou výpravu a během několika rychlých vět její zbytek nakazil strachem. Co dál? Položíme život za to, vidět plantáž kávovníku?
Naštěstí jel kolem jiný džíp, naložil nás a my tak za zatáčkou mohli zjistit, že rohy patřili "water Buffalo" - ochočenému, trpělivému tvorovi, který sice vypadá jako malý nosorožec, ale je mírný a za kruh v nose ho s sebou na pastvu vzaly babky, co tam sbíraly dříví.

Takže ne každý, kdo má rohy je do vás chce zabořit. Bezpečných, domestikovaných zvířat je mnohonásobně víc než těch divokých a strach není dobrým rádcem. To jsou naše zkušenosti z tropické džungle, ale třeba se hodí i vám v Evropě.


Můj tlustý řecký oběd 
Text: Monika Hodáčová

„Já dál nejdu. Když tak se pro mě vrať.“ Můj průvodce na mě nevěřícně zírá a zřejmě nemůže pochopit, že chci vážně zůstat sedět bod borovicí u silnice pod spalujícím řeckým sluncem.
On měl přece jasný plán a není zvyklý, že by jeho ovečky vypovídaly poslušnost. Průvodcování je jeho život. Mně je to ale právě teď, po dlouhém pochodu v plážových žabkách, bez vody, zato s osuškou, opalovacích krémem a nezbytnou knihou v tašce, úplně fuk.

„Zavolej toho taxíka, ať nás odveze na nějakou pláž, kde se dá aspoň koupit voda,“ navrhuju smířlivě, stírám si pot z tváří a přemýšlím, že se mi snad ještě nestalo, aby mi tekl pot po obličeji proudem. O tom, že bych mohla ždímat tričko, ani nemluvím. Není to tak dávno, co jsme se seznámili a byla doba, kdy bych se nejraději večer neodlíčila, abych před ním neztratila tvář. No po dnešním dnu, kdy se mi tvář doslova roztekla, už takové detaily alespoň nemusím řešit.
Telefon vyzvání. Děkuji své prozřetelnosti, že jsem si od taxikáře, který nás ráno vyvezl k Poseidonovu chrámu nad městem, vzala vizitku. Už když jsme jeli několik kilometrů serpentinami do kopce ve mě začalo narůstat odůvodněné podezření, že náš výlet na pláž by mohl nabrat pro mě neočekávaný směr. Svému milému průvodci jsem sice plně důvěřovala, ale přece jen jsem si všimla, že naše míra touhy po poznání pamětihodností se někdy trochu liší.
„Prý nemůže, ale někoho nám pošle.“ I to znělo nadějně. Tomu taxikáři jsem věřila, byl to sympatický pán a už když nás jako jediné turisty vyvážel vzhůru k chrámu, tedy k pár šutrům, co po něm zbyly, bylo vidět, že se mnou soucítí. „Přece jenom bychom mohli kousek popojít, co když nepřijede…“ pokusil se za chvíli můj milý o nenápadný nátlak.
„Jdi si. Já se odtud nehnu.“
„A jak dlouho tu budeš čekat?“
„Ještě aspoň deset minut.“
„Dobře. Deset minut,“ odevzdaně se posadil na osušku vedle mě.
Po devíti minutách u nás přibrzdil taxík. Prý nás odveze na romantickou pláž. S tavernou. Andělé na sebe berou různou podobu. Smějeme se a necháváme mu velké dýško. Popocházíme úzkou cestičkou k pláži a před námi se otevírá průzračně moře, které lemují bílé slunečníky.
Ze všech stran se ozývá ohlušující hlahol a hudba. Je státní svátek a Athéňané ho zřejmě slaví na blízkých ostrovech. Lehátka jsou plná do posledního místečka a stoly v taverně zrovna tak. Mezi nimi kmitají potící se číšníci a zřejmě ze soucitu se nám snaží vytvořit dvě místečka. Povedlo se. Láhev vody do nás zahučí během pár minut a dostáváme další. Taky víno. Sice jsem tvrdila, že v tom horku rozhodně nebudu pít, ale když už je ten svátek…
Tím ovšem péče o nás končí, a tak si sami podáme jídelní lístek a vybíráme si grilované chobotnice. Máváme na číšníka, který nám jídelní lístek zase odebere a odvádí nás do kuchyně. Dnes je totiž v nabídce jen sváteční menu. Já, pseudo-vegetariánka, co si dá občas jen nebohé kuře, vidím hromady jehněčího a vepřového masa, nad kterými se vznáší výpary z hranolek koupajících se v oleji. Uf.
„Dáš si lamb?“ krčí rameny můj milý a já nerada vzpomínám na jehňátka, která jsme jídali o Velikonocích v době mého dětství. Ale to už je dávno.
„Dám si prase,“ odevzdaně odpovím a jdu si dolít.
Ještě před chvílí jsem vedla oduševnělé řeči o dlouhověkosti Řeků a tom, jak zdravá je jejich kuchyně. Když se ale rozhlédnu kolem, nejsem si jistá, jestli dámy kyprých tvarů a jejich kypré dětičky u prohýbajících se stolů tyto statistiky časem nepozmění.
A už mi přistálo na stole mé tučné vepřové zasypané hranolkama, vína i vody je dostatek, z reproduktorů hlaholí národní řecké písně a já mám najednou pocit, že je to ten nejbáječnější řecký oběd, jaký jsem kdy zažila.
A po obědě mě čeká pláž. Jenom se teď neutopit… Voda je dokonalá, a když z ní vystoupíme, stojí před námi dvě volná lehátka v první řadě. Co víc si přát? Poslední den dovolené konečně vyndavám knížku a vychutnávám si tady a teď. V takových chvílích to jde úplně samo.
„Víš, kousek odtud je klášter, rád bych se tam podíval,“ ozve se po necelé půlhodince plážování z druhého lehátka.
Šálí mě sluch? Nevěřícně otáčím hlavu za tím hlasem.
„Já bych si tam zašel sám,“ rychle dodává můj milý, „vezmu si taxíka a za 45 minut jsem zpátky. Nebude ti to vadit?“
Ne, rozhodně mi to nebude vadit. Představa, že se budu moct ještě nejméně hodinu koupat, číst a rozjímat mě naopak naplňuje nadšením. Zvlášť když vím, že se ke mně zase spokojený vrátí.
Je horký srpnový podvečer a já ležím téměř sama na romantické pláži pod bílým slunečníkem. Řekové se neočekávaně brzy hromadně zvedli a zřejmě se vydali vstříc dalším radovánkám. Tam, kde jsme se před chvílí jenom překřikovali, poslouchám šplouchání moře a je to jako navštívit dva úžasné světy během jediného odpoledne.
Z kláštera se mi vrací můj milý průvodce a já jsem moc ráda, že jsme došli až sem. Popíjíme drink v prázdném baru na prázdné pláži a filozofujeme o smyslu života. O tom, že i když na začátku cesty si myslíme, že víme, kam jdeme, můžeme dojít někam úplně jinam a právě to může být ten nejlepší cíl.

Víkendový kurz Psaní cestopisů s National Geographic
Lektor: Dana Emingerová - dlouholetá editorka české redakce National Geographic, publicistka a spisovatelka. Napsala mnoho cestopisů pro tištěná média a internet. Vydala deset knih, z nichž nejznámější je Živel Lustig aneb Jak se píše kniha, která přináší unikátní portrét slavného klasika české literatury přes jeho literární semináře.
Termín: sobota 4. až neděle 5. března od 10 do 17:30 hodin. Počet míst je omezen, proto mají přednost uchazeči ze zaplaceným kurzovným.
Více informací a přihlášku najdete ZDE.