Chcete se naučit psát jako v National Geographic?

K psaní je kromě talentu potřeba ovládnout i řemeslo. Proto jsme pro vás připravili kurzy tvůrčího psaní, kde se v tomto umění můžete zdokonalit. Naše reportérka – a spisovatelka – Dana Emingerová vás během květnového kurzu naučí, jak vystoupit z řady anonymních autorů, když vyberete pro svou reportáž originální úhel pohledu. Ti nejlepší pak dostanou i prostor na webových stránkách NG. Podívejte se na cestopis dosavadního absolventa kurzu.

Nejbližší víkendový kurz Psaní cestopisů s National Geographic se bude konat 4. až 5. května.

Kurz je otevřen pro maximálně dvanáct lidí, kteří chtějí dobře psát a vůbec nevadí, je-li někdo začátečník nebo pokročilý. Budete své cestopisy číst, diskutovat nad texty, naslouchat jeden druhému. A upřímná zpětná vazba vás posune kupředu jako blesk.

První cestovatelské kurzy už proběhly a nejlepší amatérský cestopis vám přinášíme v tomto článku.

Kurz je otevřen pro maximálně dvanáct lidí, kteří chtějí dobře psát, a vůbec nevadí, je-li někdo začátečník nebo pokročilý.

Nejbližší víkendový kurz Psaní cestopisů s National Geographic se bude konat 4. až 5. května. Více informací ZDE.

Indie ráno ve 4.15

napsal Yakeen (účastník kurzu tvůrčího psaní Dany Emingerové)

"Hare Kršna, Hare Hare. Hare Kršna Hare Hare."
Je 4.15 ráno.
Zpívání se pomalu blíží ulicí, dlouho se ochomejtá kolem našeho domu a pak se pomalu, velmi pomalu vzdaluje. Začíná další ráno v Tiruvannamalai. Nejdu se na Kršňáky podívat. To jsem udělal první den a ze zklamání se vzpamatovávám ještě dnes.
Logicky jsem čekal oranžové taškáře s bubínky, korálky a culíčkem vlasů na šošolce jinak oholené hlavy. Rozchechtané a tančící. Jo prdlajs! Indičtí kršňáci, to je dvoustup nudných chlápků v nažehlených košilích a paní v sárích.
Vůbec netančí. Sunou se pomalu a spořádaně ulicí, a kdyby nezpívali o Kršnovi, ale nějakou tragickou a výhružnou písničku o tom, jak nám to tam nahoře jednou spočítaj, mohli by to být křesťani.
Ale tohle je indické ráno a chvíle po čtvrté je možná jediný volný čas, kam se ještě nenacpal žádný zvuk. Je to chvíle rozbřesku. Akorát skončil celonoční psí koncert. Ten začíná když už je tma, hned potom, co přestanou jezdit motorky, náklaďáky, auta a rikši. Psi v Indii žijí někde na pomezí svobody a služby. Žijí na ulicích, ale nějak patří k domům, nebo možná spíš k ulicím. Někteří z nich to dotáhli tak daleko, že mají kolem krku provázek nebo pentli. Nemají samozřejmě žádnou mističku na žrádlo, ale když statečně štěkají a brání domy před opicemi a jinými psy, ráno jim někdo nechá dojíst rejži a jiné odpadky. Doma o nich našemu psíkovi Kájovi často vyprávíme. Myslím, že kdyby na Darvinově žebříku zdolal ještě jeden, dva šprycle, už by po nás dokázal, s otráveným čumákem u nevhodně naplněné misky, zopakovat: "No jo, já vím. V Indii by za takovou dobrotu psíci obětovali klidně levý ucho!"
Ale to jsem odbočil. Teď jsme v Indii, je ráno 4.15 a Kršňáci tu právě vyplnili to poslední volné ticho, protože až se odplouží za dva rohy dozvíme se z amplionu, že: "Alláh agbar!" že je jen jeden jediný bůh. Tuto pravdu pak uslyšíme ještě mnohokrát za den, ale protože je Tiruvannamalai slavné město hinduistů, a mešit je tu jen pár, takhle srozumitelně muslimskou deklaraci toho, jak Mu oni říkají, uslyšíme jen teď v pět.


Pak už se Indie definitivně probouzí a život začíná. První z podomních prodavačů je bylinkář. Přijíždí potichu na kole, ale hlasitě, opravdu hlasitě, vyřvává něco, co by v češtině znělo: "Majoránka, čerstvá majoránka, libeček rovnou ze záhonu…", ale já víc bylinek neznám, tak si jich ještě tak deset doplňte. Kolo má ověšené pytlíkama a ženy, ještě s rozpuštěnými vlasy, vylézají a nakupují po hrstičkách. Pak přijede mlíkař. Ten jezdí na motorce a najisto. Zřejmě je vše dohodnuté dopředu. U každého domu zastaví a zatroubí. Pak naplní nerezový žejdlík či hrnec a pokračuje dál.
Ani my se nepokoušíme pokračovat ve spaní. Vstáváme, a cvičíme na terase pozdrav Arunáčale. To je to samý jako pozdrav slunci jen nasměrovaný ke svaté hoře. Mezitím si vaříme kávu a loupeme pomeranče a banány. Přiletěli jsme nízkonákladovkou s limitem 7 kg na zavazadla, a tak jsme si museli koupit ponorný vařič, hrnec a hrnky, ale celková investice 60 Kč se vyplatila. Káva v Indii nefrčí a už vůbec ne ráno. Odpoledne se 3v1 se spoustou cukru ještě dá opatřit, ale přes den pijeme čaj. Tak teď po cvičení, ovoci a kávě je kolem půl osmé a na ulicích je již ruch, který nepřestane dokud nebude noc.
Jdeme do ašrámu. Po cestě se poprvé zastavíme u naší paní na čaj. Naše paní se jmenuje Džája a má malinký stáneček před domečkem, kde bydlí. Hned vedle templíku Jai Guru Mandhir. Džája už ví že chceme jen: "little sugar." Srkáme čaj a pozorujeme jiný, větší templ přes ulici. U něj celý den zastavují řidiči a žehnají svým dopravním prostředkům před cestou. Speciální obřady jsou pro nová auta, traktory, motorky nebo rikši. V takovém případě dostane vozidlo věnec z květin kolem nárazníku, stěračů nebo řídítek a je pocákáno okrovou barvou. Velké náklaďáky s nápisy: "all India permit," jsou okuřovány svatým dýmem a když si představíte, že klidně mohou jet několik týdnů na sever až do zasněžených Himalájí, určitě jim to také přejete.
Ráno patří i žlutým autobusům rozvážejícím děti do škol. Ty jsou pravidelně v mnohem lepší kondici než ty desítky jejich starších a upracovaných bratří, kteří rozváží zbytek Indů na všechna ostatní místa, kam se tento národ v pohybu stále přemísťuje.
Přidejte motorky s minimálně třemi lidmi, volské potahy, náklaďáčky nezvyklých typů a máte zlomek toho, na co se dá u stánku paní Džáji dívat. Vznikají shluky vozů a lidí. V templíku vedle zrovna probíhá nějaký ranní rituál, Indové se řadí jeden za druhého, aby tento, tři tisíce let starý evergreen znovu viděli, auta a autobusy brzdí a jezdí v protisměru. Tam se ale zrovna žehná několika náklaďákům, a tak tam taky není místo. Ale nemusíte se bát. Indové se protroubí, a pak prosmeknou.



Z davu bílých a nažehlených košil mužů a barevných sárí žen svítí oranžové hábity sádhuů. Vousatí, dredatí, staří i mladí indičtí profesionální poutníci míří na Giri Pradakshina kolem svaté hory.
Vzpomenu si na naší včerejší cestu a podívám se na chodidla. Puchýře se samozřejmě ještě nezahojily a některé ani nepraskly. Giri Pradakshina (obcházení svaté hory po směru hodinových ručiček) se chodí bosa, a já věřím, že mé puchýře (blistrs) jsou od slova bliss (požehnání). V Indii je totiž angličtina jeden z úředních jazyků.
Pak vcházíme do ašrámu. Je kolem devátý.
Vybírám si moji oblíbenou velkou meditační halu a ze sárongu, který mám kolem krku si složím polštářek. Sedám si na podlahu z naleštěného mramoru ke zdi, abych se mohl opřít.
Kdybyste mne další tři hodiny pozorovali z venku, byla by to nuda. Nebo velmi artový film. Takový jaké točil Andy Warhol. Viděli by jste chlápka kolem pade, jak celou dobu zírá na místo tak tři metry před sebou, a asi tak po půlhodinových intervalech si protáhne odkrvenou nohu. Pak znovu usedne do polovičního lotosového sedu.
Kdyby jste byli trpěliví a pozorní pozorovatelé, mohli by jste si všimnout, že někdy dýchá VELMI pravidelně, někdy se zapomene nadechnout, ale pak se přece jen nadechne a pak zase chvíli dýchá VELMI pravidelně. Jindy se mu v očích objeví slzy, občas na tváři mihne blažený úsměv, a i kdyby jste na něj opravdu čučeli nereagoval by. Nebo by to na něm alespoň nebylo vidět.
Dobrodružství je to prostě zevnitř. Atmavichara je sebedotazování. Hledání odpovědi na otázku Kdo jsem já?
Pokud jste si teď na tuhle otázku, sami pro sebe, odpověděli cokoliv, tak to není ono.
Jediná správná odpověď je nesdělitelná. Je to osvícení. Jo a pokud jsem něco takového u vás svým článkem spustil, tak to byste mne fakt naštvali. Já se tady snažím a vy byste k tomu přišli jako slepí k houslím? No oni by to z vás český psychiatři nějakejma lékama stejně vyhnali.
Pak najednou je čas jít na oběd.



Dnes se rozdává thali v ašrámu. Vidíme, že fronta je krátká, potřebných málo, tak si taky dáme. Rýže je s kyselým mlíkem ze svatých ašrámových krav k tomu zeleninové sabdží a maličko pálivého picles. Vše na talířích z listů. Je poledne a my znovu sedíme u paní Džáji na čaji. Barevný shon před našima očima pokračuje, jen ho trochu griluje sluníčko.
Je čas jít odpočívat a možná napsat něco na blog.

Víkendový kurz Psaní cestopisů s National Geographic

Chcete se naučit psát? Naučíme vás, jak vystoupit z řady anonymních autorů a vypilujeme váš literární styl.

Víkendovým kurzem vás povede Dana Emingerová - dlouholetá editorka české redakce National Geographic, publicistka a spisovatelka. Napsala mnoho cestopisů pro tištěná média a internet. Vydala deset knih, z nichž nejznámější je Živel Lustig aneb Jak se píše kniha, která přináší unikátní portrét slavného klasika české literatury přes jeho literární semináře. Jejími kurzy prošly již stovky spokojených účastníků.

Termín: sobota 4. až neděle 5. května od 10 do 17:30 hodin.

Počet míst je omezen, proto mají přednost uchazeči se zaplaceným kurzovným. Více informací najdete ZDE.