Leží vedle železniční stanice Mahalaxmi v jižní části indické Bombaje. Provozuje jí přes 200 rodin už déle než 100 let. 

Stojím na mostě, který vede přes železniční trať a stanici Mahalaxmi. V dálce je vidět několik vysokých moderních budov. Pod nimi se rozprostírá neuvěřitelný spletenec barev a tvarů prádelny Dhobi Ghat, která tu byla už za doby Britského impéria.

Změnilo se jen panorama kolem ní, ale prádelna vypadá stále stejně. Stovky kamenných boxů z výšky připomínají počítačovou hru Tetris. Shluky kostek a kostiček, které zapadají graficky správně do sebe.

Scházím po schodech dolů, a pak intuitivně hledám cestu ke vchodu do prádelny. Muž středního věku, který se mi představuje jako šéf, nabízí možnost vstupu za 100 rupií na 30 minut. Souhlasím. Jde přede mnou a vysvětluje: „Pereme tu prádlo z hotelů a nemocnic z celé Bombaje, ale i pro soukromé klienty. Většinou ručně, a to zvláště je-li prádlo hodně zašpiněné. Špína se z něj dostává drhnutím kartáči a mlácením o kamenné desky neboli valchy. Máme také i několik praček, ve kterých se pere prádlo méně znečištěné“.

Prádlo perou, máchají i kartáčují muži 

Cítím vůni mýdla. Slunce se třpytí ve vodních hladinách nádrží, v kterých stojí dhobis, jak se tady mužům peroucím prádlo přezdívá. Střídavě máchají prádlo, kartáčují ho a s velkou silou s ním mlátí o kamenné desky. Švihají s ním mrštně, jako by měli v ruce jen lehké biče. Jsou celí mokří, jak voda stříká na všechny strany. Smývá pot z jejich těl namáhaných těžkou fyzickou prací.

„Už vám vypršel čas“, najednou mi suše oznámí můj průvodce. „Ale vždyť to ještě není ani 20 minut“, snažím se bránit. Začíná něco rychle drmolit, aniž mu rozumím. „Ok“, souhlasím a podávám mu dalších 100 rupií, které si hned strká do kapsy. Pokračuji dál. Proplétám se úzkými uličkami mezi nádržemi a prádlem, které se suší všude, kde je místo. Co se nevejde mezi kamenné kóje, tak se věší po střechách provizorních přístřešků. Málem vrazím do muže, který se s velkým pytlem mokrého prádla snaží na jednu takovou střechu dostat. Pozoruji ho, jak se nebezpečně proplétá mezi kabely a satelity. Střecha se hýbe a nezdá se moc stabilní. Očividně ví, kam šlápnout, neboť už začíná hbitě rozvěšovat bílá prostěradla na šňůry, které se vinou po celém prostoru prádelny jako pavučina.

Procházím kolem mladíka, který sedí v nádrži s mýdlovou vodou, kde před chvíli skončil praní kalhot. Pečlivě se mydlí od hlavy k patě, hoví si ve vodě a vůbec nevnímá co se děje kolem něj. Kousek dál leží několik mužů na stolech a spí. Naskládání vedle sebe, místo polštáře mají pod hlavou pytle s prádlem. Odpočívají a snaží se dohnat spánkový deficit po dlouhé šichtě.

Žádná elektřina, ale jen železné žehličky a kamenné valchy

„Tady se žehlí usušené prádlo“, volá na mě průvodce, aby zrychlil můj pohyb. Následuji ho do zastřešených prostorů. Oči si musí nejdříve zvyknout na přechod ze slunce to tmy. Chvíli mžourám a pak už rozeznávám postavy. Zakopnu o kola, která jsou opřená o zeď. „Opatrně, tudy“, je opět slyšet hlas mého průvodce. Dírami ve střeše prosvítá pár paprsků světla. Začínám se orientovat. Vlevo jsou stoly, na kterých se válí hromady usušeného prádla. Vedle nich vidím muže, jak zrovna žehlí. „Žádná elektrika“, říká známý hlas. Bere železnou žehličku do ruky a odklopí její vrchní díl, kde je vidět rozžhavené uhlí. Připomíná mi žehličku po mojí prababičce, ale je mnohem větší. Zkouším si ji vzít do ruky. Je velmi těžká. Už rozumím, proč jsem nikde neviděla žehlit ženy. Možná její váha má jisté výhody.

Pomalu odcházím a hlavou se mi prolínají záběry z indického bollywoodského filmu Dhobi Ghat se skutečnou atmosférou prádelny. Životní osudy těchto mužů a filmového chlapce Munna, který v prádelně pracoval přes den a v noci si ještě přivydělával jako zabíječ krys, jsou velmi podobné. Dhobi Ghat je jejich jistota, jejich domov, kde tvrdě pracují, odpočívají, spí, jedí – žijí. Se svými sny a nadějemi.

FOTO: Jana Hunterová