Domácí experiment: Našel housenku a přeměnil ji v motýla

Přeměna ošklivé housenky v překrásného motýla patří k nejpozoruhodnějším kouzlům přírody. A co teprve, když si to, co se obvykle děje venku, někdo připraví doma a vyfotí.

Autor: Luděk "Sagi" Lukáč

09. 01. 2012

O každodenní zábavu bylo postaráno.

Terárium made in home

Na svých toulkách s fotoaparátem nejradši fotím motýly. Už dlouho jsem se zabýval myšlenkou vychovat si doma postupně z housenky motýla. Neměl jsem s tím žádné zkušenosti, jen chuť zkusit to. Jednou se mi naskytla vynikající příležitost, když jsem uviděl na trsu výhonech švestky housenku. Takových výhonů mám vzadu v zahradě dost, tak hladem trpět nebude; vzal jsem ji i s malou větvičkou a přinesl ji domů. Ze starého akvária jsem vyrobil terárium a umístil ho venku do polostínu. Dvojlitrovou plastovou láhev jsem naplnil do poloviny vodou, položil ji naležato a udělal do ni nahoře pár dírek, do kterých jsem napíchal větvičky. Na ně jsem položil housenku a celé to zakryl sklem, aby neutekla … a měl jsem o každodenní zábavu postaráno.

Barvu kůže měnila každých 14 dnů.

Nekonečné čekání přes zimu

Na druhý den jsem se šel nedočkavě podívat, jak se jí daří. Pár listů bylo okousaných, tak jsem byl spokojený. Po pár dnech jsem na dne viděl jakýsi divný kousek něčeho, co se na nic nepodobalo. Dívám se, kde je housenka. Nikde jsem ji neviděl, neboť větviček jsem jí dal ze začátku hodně. Najednou jsem ji spatřil a nestačil jsem se divit. Uviděl jsem jinak zbarvenou housenku. Krása, pomyslel jsem si, snad ještě pár barev ukáže. A taky že ano: každých 7 až 14 dnů se převlékla do nové, jinak zbarvené kůže. Větvičku jsem jí dával jen jednu s asi deseti listy. Když venku pršelo, pokropil jsem ji i vodou, aby měla podmínky, jako venku. Ke konci z ní už byl pořádný kombajn a pěkně i přibrala. Jednoho dne jsem si všiml, že se na větvi nehýbe, ale jako by se cosi hýbalo přímo v ní. Kůži měla tenkou a vypadala jako vyrobená z huspeniny. Na druhý den ráno už jsem věděl, co se děje. Nečekala mě housenka, ale zámotek. Byl to chumáč jakoby velmi tenkých, ale pevných drátů. A nastal čas čekání. Pevně jsem věřil, že už na jaře z ní bude motýl, i když někteří vyletí až za dva roky. Zámotek zimoval venku. Chodil jsem ho pozorovat i v zimě, ale to jen tak ze zvědavosti. Na jaře jsem se už nemohl dočkat. Bude motýl už tento rok? Nebo nebude? Když jsem zámotkem jemně zatřásl, kukla v něm hrkala.

Jen jsem dával pozor, aby ji nesezobl pták.

Slunce urychlilo zrození

Nastaly pěkné slunečné dny a já jsem to nevydržel. Chtěl jsem, aby byl motýl co nejdřív venku. Vzal jsem zahradnické nůžky a kuklu jemně vyštípnul ven. Šlo to velmi těžko, vlákna i zámotek držely pevně spolu. Není mi jasné, jak se z toho vůbec může motýl dostat ven. Položil jsem kuklu na pařez na slunce a ona se za chvíli začala jemně hýbat. Tak jsem ji slunil a dával pozor, aby ji nesezobl pták. Kontroloval jsem ji teď často přes den, v noci byla zpět v teráriu. Jednou při x-té denní kontrole jsem uviděl prázdnou kuklu a na větvi se vyhřívajícího nově vylíhnutého motýla. Nafotil jsem ho a čekal, až se nahřeje, narovná křídla a uletí. Po několika minutách taky odletěl. A byla to samička martináče podobného Saturnia pavoniella.

Slovenský autor Luděk „Sagi“ Lukáč má rád barevnou a tmavou fotografii a je nadšený fotograf přírody, hlavně motýlů. Fotit začal s klasikou Zenit. Vystřídal postupně kompaktní digitálky, co měly v začátcích 1,4 Mpx, až po současný Canon 450D s různými objektivy, předsádkami apod. Kromě focení přírody se věnuje i počítačové grafice. Nejraději poslouchá Metallicu.