Dominika na cestě: Sama na dvou kolech v Kazachstánu a Kyrgyzstánu
Droboučká blondýnka rozhodně na první pohled nevypadá na to, že by mezi její největší koníček patřily motorky nebo že by studovala automobilní a dopravní inženýrství. A už vůbec byste nehádali, že sama na motorce projela v jednadvaceti skrz Rusko a Kazachstán až do Kyrgyzstánu. A přežila. Rusky se naučila až po cestě a když ji navštvali, nadávala jim česky. Samotná její výprava a především fakt, že jede sama, prý vyvolávala na hranicích nechápavé výrazy a následné výbuchy smíchu. Dominika je důkazem toho, že osamělé cestování není doménou mužů, zvlášť směrem na východ…
Kdy sis zamilovala motorky?
Když mi bylo deset, pořídil si táta motorku. Já s ním pořád chtěla jezdit a jeho to asi štvalo, tak mi pořídil o tři roky později dětskou crossku a já jsem mu s ní rozryla celou zahradu. Zezačátku jsem si ji úplně nezamilovala, když se mi poprvé zvedla na zadní, málem jsem nabourala do plotu.
V šestnácti jsem si udělala řidičák a dostala jsem stopětadvacítku, s tou jsem pak vyrazila na svou první vetší cestu – do Španělska. Pak jsem ji prodala, koupila jsem si dvěstěpadesátku a s tou jsem projela Skandinávii a v jednadvaceti se vydala skrz Rusko a Kazachstán až do Kyrgyzstánu.
Jak tě napadlo, že vyrazíš sama?
Byla jsem s partou v Alpách, pak v Rumunsku, ale když jsem chtěla vyjet znovu, všichni mi říkali, že nemají čas nebo peníze. Nejdřív jsem sama jet nechtěla, ale když jsem si pak uvědomila, že deset tisíc kilometrů najezdím i po Česku bez jediné závady, proč bych nemohla jet do zahraničí? A tak jsem si řekla, že to zkusím. První bylo Španělsko a strašně mě to chytlo.
Následovala Skandinávie. Ovšem vyjet na východ do všech těch "stánů", to už je jiné kafe…
Chtěla jsem se vydat mimo Evropu, prvotní nápad byl dojet k Aralskému jezeru v Kazachstánu. Pak mi ale přišlo škoda, že bych nepotkala žádné hory, protože Kazachstán je hrozná placka a na motorce je to trochu nuda, zvlášť na té slabé.. Zjistila jsem, že Kyrgyzstán má průměrnou nadmořskou výšku tři kilometry a Češi tam mají bezvízový vstup… A najednou z toho byla obří cesta.
Nebála ses vyrazit zrovna do téhle části světa?
Bála jsem se hodně. Hlavně islámu. Navíc když lidé slyší cokoli, co má v názvu "stán", hned to srovnávájí s Pákistánem a Afghánistánem, ale ty leží úplně jinde. Zjistila jsem si hodně informací, ale pořád jsem byla vystrašená. Všichni, co tam byli, říkali, že je to v pohodě a ti, co tam nebyli, naopak tvrdili, že mě tam zabijí a znásilní. A jelikož jsem si pořád nebyla jistá, vzala jsem si s sebou jen dlouhé kalhoty a pak jsem překvapeně zírala na tamní holky v minisukních.
Jak jsi řešila ubytování?
V Rusku jsem měla strach, jak to všechno pro mě bylo nové, a tak jsem se zpočátku bála stanovat na divoko, takže jsem přespávala v motelech pro kamioňáky, což bylo mnohdy mnohem děsivější než stanování. Většinou ty pokoje nešly zamknout a to nemluvím o sprchách. V Kazachstánu už jsem stanovala běžně a v Kyrgyzstánu mimo hlavní město ani jiná možnost nebyla.
Máš nějakou strašidelnou historku z té cesty? Zažila jsi situaci, kdy ses opravdu bála?
Já se průběžně bojím pořád. Ale byly to jen takové chvilkové pocity… Třeba v Astaně, hlavním městě Kazachstánu, jsem byla nakoupit a na parkovišti před supermarketem ke mě přišel podnapilý bezdomovec a byl docela agresivní – to bylo poprvé, kdy jsem vytáhla pepřák. Ale nakonec jsem ho nepoužila, bezdomovce zahnal kolemjedoucí řidič. Nebo mě jeden Kazach nechtěl pustit na ruskou ambasádu, i když s ní neměl nic společného. Tak jsme se tam chvíli pošťuchovali.
A co naopak nějaký hezký zážitek, kdy tě na cestě něco mile překvapilo?
Mentalita Kazachů. Umějí být strašně milí, ale taky neuvěřitelně otravní. Všude, kde jsem zastavila, se ke mně seběhli a vyptávali se, co tam dělám, kam jedu, odkud jsem, a po čase mě to začalo štvát, neměla jsem chvíli klidu. Ale tahle jejich bezprostřednost je super, když máš nějaký problém. Stačí zamávat a hned ti zastaví a pomohou. Jednou mi na benzínce nabídl prodavač oběd. Byly to strašně dobré zapečené brambory. Měla jsem hlad, tak jsem se do nich pustila. Pak jsem ale zjistila, že se z toho mělo najíst dalších pět zaměstnanců, a tak jsem raději jela zase dál.
Co rodiče, jak snášejí tvoje cesty?
Máma se jich nedožila, táta říkal, že během prvních cest vůbec nespal. Ale už si zvyknul a myslím, že nynější cestu do Austrálie celkem zvládá.
Máš z Austrálie obavy? Přece jen pojedeš tentokrát ve skupině…
Mám. Nevím, jestli zabiju dřív já je, nebo oni mě. Na druhou stranu mám radost, že tam jedou lidé, kteří nic neřeší, jako Radek nebo Marek. Já bych se hrozně chtěla umět nestresovat.
Proměnilo tě nějakým způsobem cestování?
Člověk si uvědomí, co má, třeba splachovací záchod namísto díry v zemi, nebo sprchu s tekoucí teplou vodou. Tu v Kyrgyzstánu neměli mnozí lidé ani doma. Předtím jsem se neuměla moc prosadit, spíš jsem se držela zpátky. Teď už mám díky nepříjemným úředníkům ostřejší lokty.
