Berlín a Athény byste mohli považovat za dva symbolické póly Evropy: první je severní, šedý, vnitrozemský a bohatý; druhý leží na břehu Egejského moře, v jeho zahradách kvetou bugenvileje a na jeho ulicích rostou pomerančovníky obtěžkané plody.
Ale představa ani v jednom případě neodpovídá tak úplně skutečnosti.

Germánské hlavní město pluje na vzedmuté vlně postkomunistické svobody a těží ze své pověsti rušného hlavního evropského města tance, zatímco starobylá metropole Řecka, třpytící se v odlescích Egejského moře, se teprve musí dostat z velké evropské krize několika posledních let – nebo se alespoň vzpamatovat z ekonomické situace, která krizi přivodila. V Berlíně tak svítí slunce, nad Athénami dosud visí těžké mraky obav a znepokojení.

Ukazuje se, že obě hlavní města jsou v mnoha ohledech pravým opakem toho, co bychom čekali: Athény jsou zkornatělé, napjaté, zaseknuté a jejich vyhlídka na budoucnost je nevábná; Berlín je uvolněný, posttotalitní, nejotevřenější a nejvstřícnější ze všech evropských měst. Pokud mu vůbec něco dělá starosti, jsou to problémy související s úspěchem – a téměř vůbec nedbá na to, co může přinést budoucnost.

Tato dvě velkoměsta, alfa a omega moderní Evropy, jsou nyní spjatá společným osudem. Velký projekt v podobě Evropské unie, který měl proměnit Evropu v jeden celek a napravit hrůzy a škody napáchané Hitlerovým holocaustem a válkou, se v šedesáti uplynulých letech snažil o sjednocení a rozšíření. Jenže mezi devatenácti zeměmi, které dnes patří do eurozóny, panují značné odlišnosti. Všechny mají společnou měnu – euro –, ale daňový systém a správa veřejných financí jsou v každé zemi uspořádány jinak.