Profesor Miloslav Druckmüller je matematik, který se zabývá hlavně výzkumem Slunce. Je členem vědeckého výzkumného týmu Havajské univerzity, který vede profesorka Shadia Habbal, jedna ze současných vůdčích postav sluneční fyziky. Jeho fotografie zatmění Slunce jsou světovými unikáty. Na webu National Geographic píše se svojí ženou Zuzanou sérii článků o výpravách na vulkány Chile, což je jeho další velký koníček.

Čím je vaše fotka Magellanova oblaku, která doprovází článek v tomto čísle, tak zajímavá?

Tím, že je vlastně všechno úplně jinak. Na fotce je dominantní kometa McNaught. Ta byla objektem, o který mi při fotografování především šlo. Byla to druhá nejjasnější kometa, která u nás byla za posledních padesát let vidět. Tehdy v roce 2007 jsem se naprostou náhodu nacházel na jižní polokouli, s manželkou jsme cestovali chilskými a argentinskými Andami. Já se o ní dozvěděl až z e-mailů. Kamarád mi psal stylem „…nedovedeš si představit, jak je mi mizerně na severní polokouli…“ Nechápal jsem, co to má znamenat, ale bylo mi jasné, že mám něco hledat. Na webu jsem si našel, že jde o jasnou kometu. Měl jsem štěstí, období, kdy byla dobře vidět, se teprve blížilo, a tak jsem se v Andách snažil využít k fotografování každé jasné noci. Magellanova mračna na její fotografii navíc nádherně dokreslují atmosféru, protože na jižní obloze, která je mimochodem mnohem krásnější než severní, jde o dva dominantní objekty, které se však tehdy do blízkosti komety dostaly jen náhodou. 

Poté, co jste fotografii umístil na svých webových stránkách, začala rychle žít vlastním životem.

Je to sugestivní fotka. Dal jsem snad sto svolení k její publikaci, v archivu mám minimálně tři knihy, kde je otištěná, a v jedné učebnici astronomie tvoří dokonce titulku. Zamířila i do kultury, na svých plakátech ji měl jeden pěvecký sbor ve Walesu. 

 

Co vás na kometách tak fascinuje?

Pohyb. Noční obloha vypadá více méně stejně, bez překvapení, a komety jsou nečekaný výjimečný jev. Navíc, když jsem se o ně začal v šedesátých letech zajímat, ani se pořádně nevědělo, co to vlastně kometa je. Dnes víme, že jejich jádro tvoří převážně zmrzlý led se spoustou organických sloučenin. Led má téměř černočernou barvu, takže pohlcuje sluneční světlo. Díky sondám máme také asi pět obrázků jader komet.

Ovšem tehdy bylo kolem nich všechno obestřené záhadou, a když v padesátých letech minulého století přišel Američan Fred Wipple s myšlenkou, že je to koule špinavého ledu, tak to nemohl přesvědčivě dokázat. Teprve roku 1986 k Halleyově kometě přiletěla kosmická sonda Giotto a vyfotila její jádro. Bylo skutečně z černého ledu.