Šest členů mezinárodní expedice Severní pilíř K2 2011 (K2 North Pillar Expedition 2011) pendlovalo většinu července a půlku srpna nahoru a dolů po zřídka využívaném severním hřebenu druhé nejvyšší hory světa. Byli jedinou skupinou na odlehlé čínské straně K2, obra v pohoří Karákóram, který se zdvihá do výšky 8 611 metrů na čínsko-pákistánské hranici. Horolezci šplhali po hřebeni (kterému se tak běžně říká, přestože výraz „hřeben“ zdaleka nevystihuje, jak je terén strmý) bez umělého kyslíku a bez výškových nosičů.

Co tým postrádal na početnosti, to nahrazoval zkušenostmi. Dva lezci z Kazachstánu, Maxut Žumajev (34) a Vasilij Pivcov (36), podnikali svůj šestý, respektive sedmý pokus zdolat vrchol K2. Dariusz Załuski, dvaapadesátiletý polský filmař, měl za sebou již tři pokusy. Tommy Heinrich, devětačtyřicetiletý fotograf z Argentiny, se již účastnil dvou expedicí na K2, avšak ani jemu se dosud nepodařilo vystoupit na vrchol.

Žena na K2

Nejvýznamnější osobou byla čtyřicetiletá Gerlinde Kaltenbrunnerová, tmavovlasá bývalá zdravotní sestra z Rakouska, pro kterou to byla již čtvrtá výprava na K2. Pokud by tentokrát uspěla, stala by se první ženou v dějinách, která bez umělého kyslíku zdolala všech 14 světových vrcholů převyšujících magickou hranici 8 000 metrů. Expedici vedla s manželem Ralfem Dujmovitsem (49), který již vylezl na všechny osmitisícovky (s jedinou výjimkou zdolal všechny bez kyslíkových přístrojů) a je předním výškovým horolezcem v Německu. Při prvním pokusu v červenci 1994 vystoupil na vrchol K2 z pákistánské strany.

Šesti horolezcům trvalo 42 dní, než vybudovali několik táborů spojených tisíci metrů lan upevněných podél cesty, která vedla přes všemožné nástrahy včetně kolmých skalních a ledových stěn či svahů umetených lavinou se sněhem hlubokým až po prsa. S vypětím sil prošlapávali stopu v hlubokém sněhu, nosili vybavení, lopatami vyhrabávali tábory, stavěli stany, rozehřívali sníh. Mnohokrát se vzdali vystoupaného úseku hory, sešli dolů, aby přespali v nižší výšce předsunutého základního tábora v 4 650 metrech na severním ledovci K2.

Dne 16. srpna zahájili výstup, který byl první a jedinou reálnou šancí zdolat vrchol. Sníh, který padal po většinu léta, se znovu spustil. Téhož dne dorazili do I. tábora na úpatí hřebenu; laviny hřměly a přes noc napadlo víc než 30 centimetrů sněhu. Vyčkávali zde celý den a doufali, že se sníh na svazích nahoře sesune dolů dřív, než budou pokračovat ve výstupu.

Do II. tábora!

Ráno 18. srpna v 5.10 se rozhodli pokračovat dál do II. tábora. Každý kilogram navíc byl břemenem, a Gerlinde proto ve snaze ušetřit váhu zanechala svůj deník ve stanu. Cestu vzhůru dlouhou roklí jim překřížily už dvě laviny. Kolem půl sedmé Ralf zastavil. Sněhové podmínky byly tak ošidné, že nadále nemohl ignorovat svíravý pocit kolem žaludku.

„Gerlindo, jdu zpátky,“ oznámil. Jelikož dvojice lezla na hory společně, uzavřeli dohodu, že si nebudou stát v cestě, pokud by jeden z nich chtěl pokračovat a druhý ne. Každý zodpovídá sám za sebe, pokud se nezraní či neonemocní. Například na nepálské Lhoce v roce 2006 lezla Gerlinde dál sama dalších 20 minut poté, co Ralfa odradil čerstvý sníh na modrém ledu ve strži u vrcholu, pak se však také vydala zpátky. Ralf připouští, že z ní neustále přímo sršelo „odhodlání riskovat“.

Jelikož na rozdíl od Ralfa doposud na vrchol K2 nevystoupila, byla ochotná podstoupit nebezpečí, které on riskovat nechtěl. Také se strachem se každý vyrovnává jinak. Tam, kde si on libuje, jak mu instinktivní pocit strachu odhaluje hranice možností a nutí ho dávat si pozor, Gerlinde se snaží odblokovat obavy tichým klidem, který se jí zmocňuje ve chvíli, kdy je pohlcená tím, co musí udělat. Jakmile se plně soustředila na bezprostřední úkol, nepociťovala bázeň.

Jenže teď, v rokli nad I. táborem, navzdory jejich dohodě, navzdory vědomí, že ji prodleva může připravit o možnost vystoupit na vrchol, prosil Ralf ženu, aby s ním šla dolů. Vyrovnanost ho opustila. „Ralf křičel, že na cestě ve velké nebezpečí lavin. Volal naprosto zoufale,“ vyprávěl později Maxut na videu na své webové stránce, „a Gerlinde mu křikem odpovídala, že teď je ta chvíle, kdy se rozhodne o osudu výstupu. Když se otočíme dneska, osmnáctého, nestihneme to v období příznivého počasí.“ 

„Opravdu jsem se bál, že už ji nikdy neuvidím,“ přiznal Ralf později.

V dosud nejtrýznivějším okamžiku výstupu sledovala Gerlinde, jak Ralf rozděluje společné vybavení ostatním členům týmu a sestupuje do mlhy. A pak, jako v prvotřídní ukázce tvrdošíjnosti a vůle, se vrátila k úkolu, který měla před sebou. „Neznamená to, že jsem byla lhostejná k nebezpečí,“ řekla později. „Intuitivně jsem však cítila, že to bude dobré.“

Přesně jak se Ralf obával, sníh na svahu se začal odtrhávat, tři menší sesuvy v rychlém sledu způsobili Maxut, Vasilij a Gerlinde, která v čele prošlapávala stopu. Ten největší zasáhl Tommyho, který pochodoval nějakých 60 metrů níž; srazilo ho to hlavou dolů a ucpalo mu nos i ústa. Jenom připevněné lano, napnuté jako violoncellová struna, ho zachránilo před tím, aby ho sníh smetl z hory. Dokázal se vyhrabat ven, jenže sesuv sněhu znovu zahrnul prošlapanou stopu, takže i on se nakonec vydal zpátky dolů.

Čtyři mušketýři

Takže teď zůstali čtyři: Gerlinde, Vasilij, Maxut a Dariusz. Prošlapávat stopu byla sisyfovská práce – a snad ještě horší, protože nemohli předstírat, že se do toho nepustili dobrovolně. Odhrnout sníh stranou, prorazit ledovou krustu kolenem, udusat, co je pod ní, postoupit o krok dál, vrátit se kousek zpátky.

Znovu a znovu a znovu. Po 11 hodinách si postavili bivak v táboře Shoulder Depot, pod II. táborem, a protrpěli noc natěsnaní v dvoumístném stanu. Následující den zdolali nejobtížnější úseky hřebene a dorazili do II. tábora v 6 600 metrech, kde se převlékli do péřového oblečení. V sobotu 20. srpna pokračovali v chůzi do III. tábora, kam dorazili odpoledne vyčerpaní a promrzlí na kost. Vypili kávu s medem a ohřáli si ruce a nohy nad plynovými kamínky. Ojíněné stěny stanu celou noc pleskaly a otřásaly se ve větru.

Předpověď ze satelitního telefonu, kterou jim vysílačkou zprostředkoval Ralf z předsunutého základního tábora, slibovala lepší počasí. Zlom konečně nastal v neděli 21. srpna, všem pozvedl náladu a pomohl týmu dostat se do IV. tábora. Teď byli ve výšce téměř 8 000 metrův takzvané zóně smrti, kde se tělo nedokáže aklimatizovat na řídký vzduch, zhoršuje se uvažování a i jednoduché úkony mohou trvat celou věčnost. Odpoledne strávili ostřením maček a rozehříváním sněhu. K večeru stáli před stany vztyčenými na skalnatém výběžku nad děsivou prázdnotou, která se propadala tři kilometry dolů k ledovci. Šest set metrů nad nimi byl třpytivý bílý okraj vrcholu, nedotčený od roku 2008, kdy 11 horolezců zahynulo při jedné z nejtragičtějších epizod v dějinách dobývání K2.

„Najednou nastal okamžik, kdy jsme všichni začali být nervózní, pozitivním způsobem,“ řekla později Gerlinde. „Chytili jsme se navzájem za ruce, hleděli jsme si do očí a řekli jsme si: OK, zítřek je naším Dnem D.“

Napsal: Chip Brown
Fotografie: Tommy Heinrich

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Mají mít velryby a delfíni lidská práva? Vědci to navrhují
• Žralok, který žere žraloka. První fotografie v dějinách
• Nově objevený žralok je hybrid. Důkaz evoluce v přímém přenosu