Exkluzivně pro NG: Hongkong – ve stínu Číny

Patnáct let po navrácení Hongkongu pod čínskou správu se jeho obyvatelé obávají, že jejich identita – i politické svobody – zvolna zmizí.

Zdroj: NATIONAL GEOGRAPHIC

Na okraji Jihočínského moře se třpytí a září Hongkong s věhlasnými mrakodrapy, které vypadají jako sloupy z roztaveného kamene. Zátoka odráží všechny chladné odstíny modré a fuchsiové barvy, jako by zrcadlila rozmanité touhy města. Metropole, v níž je nejvíce mrakodrapů na světě, má k dispozici jen málo rovného terénu. Dostupné plochy se ježí až stopodlažními budovami tak hustě, že to skoro vypadá, jako by je nad svahy nadnášelo helium. Hongkong je těžko uchopitelné město: vznáší se mezi různými světy, surfuje na proměnlivých vlnách směnných kurzů a nových cenných papírů na burze, nadnášejí jej spekulace s nemovitostmi a jüany nespočetných čínských obyvatel pevniny, které sem přinesla vlna nově získaného blahobytu.

Město se vznáší nad usazenými vrstvami své minulosti: kdysi dávno bylo rybářskou vesnicí, pirátským doupětem, britskou kolonií. Nyní je zvláštní administrativní oblastí Číny a pod vlivem nesmírných tlaků se znovu přetváří. Více než sedm milionů obyvatel velkoměsta propadá stále většímu neklidu. Zmocňuje se jich tísnivý pocit, který je pravým opakem opojné nálady panující v oněch slibných dobách, kdy Hongkong patřil mezi nejvýznamnější asijská obchodní střediska.

Hongkong je místem, kde se střetávají tradice kapitalismu, komunismu a čínského byrokratismu.

Co vytrhlo Hongkong z opojně podnikavé nálady a uvrhlo ho do hluboce paranoidního rozpoložení? Je to samozřejmě nová Čína, druhá největší ekonomická síla světa, která se stala stínem, chimérou a nevyslovenou hrozbou obsaženou v každém zdejším rozhovoru. Za žádných okolností jí nikdo nevěří. Dívají se na ni spatra – a současně k ní v úžasu vzhlížejí. Stísněný pocit se vznáší nad městem stejně jako mlha zvedající se nad přístavem nebo nad ulicemi za rozbřesku… Je to směsice zmatku a strachu a stále určitější předtuchy konce.

„Pokud chcete vidět kapitalismus v jeho nejčistší podobě, jeďte do Hongkongu,“ řekl prý kdysi ekonom Milton Friedman. Idealizovat dnes toto město jako ráj svobodného trhu, který vzkvétá ještě patnáct let po předání pod čínskou správu, znamená nesmírně zjednodušovat a snad si i přímo špatně vysvětlovat hrozivé síly, jež zde působí. Znamená to přehlédnout pnutí a tektonické posuny skrývající se pod třpytivou maskou finančního centra, kterou Hongkong nastavuje světu. Ve městě, jež žije pod touto maskou, najdeme uprchlíky a prostitutky, gangstery s nápadnými účesy i tisíce indonéských služek, které se ve volných nedělích scházejí ve Viktoriině parku. Spatříme tam ty, kteří přežívají ze dne na den, lidi namačkané v „obytných klecích“ velkých jako chladnička. Podle hrubého domácího produktu přepočteného na jednoho obyvatele se sice Hongkong řadí na desáté místo na světě, avšak mezi nejvyšší na světě patří také Giniho koeficient, který měří propast mezi bohatými a chudými.

Dvě tváře Hongkongu…

Obyvatelé Hongkongu říkají, že jejich město se každých pár let od základu promění, a jako nepřehlédnutelný důkaz svého tvrzení uvádějí jeho proměnlivou siluetu. „Vnímáme všechny ty velké změny, ale nevíme, jak je pojmenovat,“ říká Patrick Mok, koordinátor projektu Hong Kong Memory. Cílem projektu, jehož rozpočet činí 6,4 milionu dolarů, je vytvořit interaktivní internetové stránky zachycující staré objekty a fotografie a vypořádat se tak s hongkongským problémem identity. „Tempo města je na nějaké vzpomínky příliš rychlé.“ 

Neustálá proměna

Nedaleko od luxusních značkových obchodů na Canton Road a okázale luxusního hotelu Peninsula ve čtvrti Tsim Sha Tsui na poloostrově Kowloon zaujímá prostor jednoho městského bloku zchátralá sedmnáctiposchoďová budova nazývaná Chungking Mansions. Je domovem 4 000 lidí, kteří tvoří mezinárodní společenství kupujících a prodávajících. V záři neonů a v kteroukoli denní či noční hodinu neúnavně pobíhají po tomto světě laciných hotelů, afrických a indických restaurací a obchodů, kde lze koupit vše od rozlévané whisky přes sárí až k modlitebném koberečkům.

Americký antropolog Gordon Mathews, který uplynulých šest let budovu Chungking Mansions zkoumal a psal o ní, říká, že se zde každoročně objeví příslušníci 130 národností, kteří doufají, že se jim podaří udělat díru do světa v místě, jemuž Gordon říká „ghetto ve středu světa“. Když byla budova postavená, byla doménou čínských přistěhovalců, kteří sem přicházeli a odcházeli odtud, jakmile se jim začalo dařit. Dnes je budova, jak říká Mathews, „spíše pánským klubem třetího světa“. Podle jeho odhadů tudy projde pětina ze všech mobilních telefonů používaných v subsaharské Africe. „Pro celosvětový obchod s laciným zbožím je to pravděpodobně nejdůležitější budova na světě,“ říká Mathews.

 

Hongkong má s tímto druhem celosvětového obchodování bohaté zkušenosti. Na počátku byl obchod s opiem, což možná vysvětluje, proč město dodnes stírá hranice mezi činnostmi, které jsou v mezích zákona a mimo ně. Granitový ostrov, jenž se později měl stát Hongkongem, spatřili britští obchodníci poprvé v 19. století při plavbě od ústí Perlové řeky do Kantonu. Pluli tenkrát na fregatě a snažili se směnit náklad indického opia, které vezli v dřevěných bednách.

Dědictví opia i válek

Potom v roce 1839 vypukla první opiová válka: mandžuská říše nařídila ukončit obchodování „cizích barbarů“ s „cizokrajným bahnem“. Zabavila více než 20 000 beden opia a dala je veřejně zničit. Britové zasadili odvetný úder, a dříve než ustaly projevy nepřátelství, pronikly britské námořní síly až na vzdálenost 160 kilometrůod Pekingu.

Vrchní obchodní inspektor Charles Elliot vyjednal pro Británii zdánlivě bezcenný Hongkong, neboť byl přesvědčen, že jeho hlubokomořský přístav by mohl být výhodný. Imperialisté v Británii se zatím nervózně pozastavovali nad tím, „proč nezvolil některý se severnějších přístavů“ a královna Viktorie projevila rozpaky nad „nevysvětlitelně podivným chováním Charlese Elliota“. Žertovala, že její dcera by měla nosit titul princezny z Hongkongu. Pod britskou vládou zmizely chatrče a na jejich místě vyrostly kamenné budovy, koloniální infrastruktura se rozvíjela a na březích prosperujícího přístavu se začalo formovat město, jež sloužilo jako uzlový bod obchodu s Čínou.

V reakci na čínskou komunistickou revoluci z roku  1949 se Hongkong proměnil v centrum industrializovaného kapitalismu. Pod hrozbou Mao Ce-tungových snah o znárodnění změnili čínští průmyslníci působiště a usadili se v Hongkongu. Objevila se nová vlna uprchlíků hledajících práci. Se zrodem silného kapitalismu se město změnilo v obrovského vývozce zboží, a jelikož obchody prakticky nikdo nereguloval, do Hongkongu proudily peníze ze všech koutů světa.

Mrakodrapy a zase ty drogy

Časem v Hongkongu vyrostly blyštivé mrakodrapy – některé projektovali světově proslulí architekti jako I. M. Pei a Norman Foster – a vedle nich i mnohem problematičtější obytná zástavba, za jejíž moderní fasádou nepřestávaly bujet společenské neduhy jako prostituce, obchod s drogami, pašování a hazardní hry.

Budova Chungking Mansions je měřítkem změn, jež se odehrály v celém městě. „Už se tady neobjevuje nic ilegálního, snad až na ilegální dělníky, kteří zde hledají azyl,“ říká Mathews. Je přesvědčený, že právě v této budově Hongkong částečně naplňuje svůj příslib a začíná se do jisté míry znovu podobat tomu, jak vypadal v 19. a 20. století, kdy byl tavicím kotlem, otevřeným přístavem, ničím neomezeným globálním bazarem. „Tato budova ztělesňuje to, čím Hongkong byl, je a mohl by být“.

V indické restauraci v budově Chungking Mansions potkávám muže, jenž o sobě říká, že je Pákistánec, a chce, abych mu říkal Jack Dawson podle postavy, kterou hrál Leonardo DiCaprio ve filmu Titanic. Říká, že ve své vlasti se cítil ohrožený a do Hongkongu přijel bez patřičných dokladů. Shromáždil menší kapitál a začal prodávat telefony. Nyní obchoduje s „jednorázovými“ telefony, které fungují čtrnáct dní, a vydělává 60 000 dolarů ročně. Ukazuje na nevětranou chodbu hemžící se přicházejícími a odcházejícími lidmi a říká: „Tohle je místo mých snů.“

Bílé maso chutná dobře

Na ulici Lockhart Road ve čtvrti Wan Chai stojí zchátralá budova. V její vstupní hale panuje takové napětí, že by dalo krájet: dospívající mladíci hrají na svých telefonech videohry, muži v oblecích nervózně přešlapují z jedné nohy na druhou a vyhýbají se vzájemným pohledům. Všichni čekají na výtah, který je vyveze nahoru. Jakmile se jeho dveře otevřou, jedna parta mužů vystoupí, druhá nastoupí – a už jedou nahoru. V každém poschodí dvacetipodlažní budovy je několik bytů, za jejichž tenkými stěnami nabízejí své služby lehké ženy. Zvuky pronikající na chodbu nenechají nikoho na pochybách o tom, co se za zdmi bytů odehrává.

V 80. letech minulého století se obchod s bílým masem odehrával pod taktovkou triád, zločineckých gangů vymezujících se svým dialektem, profesí a politickými vazbami, které dovážely sexuální pracovnice do Hongkongu na rychlých člunech. Triády začínaly jako tajné zločinecké spolky v dobách, kdy neplatily zákony, nejúspěšnější však byly ve zlatých dobách hongkongské korupce, v 60. letech a na počátku 70. let minulého století. Akční filmy Johna Woo o triádách podpořily obraz gangstera jako hrdiny a současně zdůraznily drsnou dichotomii, která se nad městem vznáší dodnes: v nablýskaných mrakodrapech tečou peníze elegantním proudem spekulací a zisků, kdežto triády v kypících a přelidněných ulicích bodají, sekají a střílejí do civilizace tak dlouho, dokud nemá na kahánku.  

Dnešní pravda je mnohem méně černobílá a méně hrozivá. Některé typy zločinnosti související s triádami – například nezákonný obchod s drogami – se přesunuly na pevninu. A v dnešních triádách, říká bývalý protikorupční úředník Alex Tsui, už není ani zrnko staré loajality a vlastenectví, jež v minulosti rozdmýchávaly některé konflikty. Všechno se zúžilo jen na obchod. S vidinou zisku jsou triády stále ochotnější ke spolupráci. Vzájemné odlišnosti a rozpory řeší raději u stolu než na ulici. Provozují autobusové linky a fušují do malování interiérů, dosud však neupustily od každodenních násilností. Hranice jsou ovšem méně zřetelné. Děti vysoce postavených šéfů triád studují na dobrých vysokých školách a zajímají je spíše nové iPady než pouliční zastrašování. Nejmocnější gangsteři se dnes raději starají o své investice, nemovitosti a nákupy dostihových koní, než aby riskovali život v krvavých přestřelkách.

Podívejte se na video National Geographic o Hongkongu:

 

„Někteří z nich si uvědomili, že když poruší zákon tady v Hongkongu, jdou do vězení,“ říká Tsui. „Když se však přesunou o dvacet mil dále, třeba do Šen-čenu na pevnině, mají volnou ruku.“ Odborník na triády Kent Lee dodává: „Ti, kteří tady zůstali, nejsou tak agresivní a více je zajímají zisky.“

Změny v zákonech také nesmírně omezily vliv triád na černý trh a nezákonné obchodování. Prostituce je dnes v Hongkongu legální. Je jen usměrňována tak, aby se neodehrávala na očích veřejnosti. Předpisy a vyhlášky chrání sexuální pracovnice před triádami nebo pasáky, kteří by se na nich rádi přiživili jako prostředníci. Neznamená to, že zákony nikdo neporušuje, nové předpisy však přece jen přinesly nepochybné zlepšení. Je to důležité zejména dnes, kdy do Hongkongu proudí tak mohutný příval sexuálních pracovnic z pevniny, že je stále obtížnější vykonávat nad nimi jakýkoli policejní dohled.

Dnes existují celé mnohaposchoďové činžovní domy s jednopokojovými byty, v nichž sexuální pracovnice nabízejí své služby. Domy nejsou zvenčí nijak označené a děvčata inzerují na internetu, kde je také hodnotí jejich zákazníci. V této budově dnes platí 60 dolarů za čtyřicet minut.

Červenec v duchu Číny

Červen je měsíc, kdy se duch Číny tyčí nad Hongkongem nejhrozivěji. Datum 4. června (je to den, kdy se v roce 1989 odehrál krvavý masakr na náměstí Tchien-an-men) má pro obyvatele Hongkongu podobný význam, jako má pro Američany datum 11. září. Masakr stovek protestujících se odehrál několik let před předáním Hongkongu pod čínskou správu a pro jeho obyvatele znamenal studenou sprchu. Čínská vláda ukázala, že policejní stát je ochoten zajít až do krajnosti, aby potlačil jakoukoli snahu o svobodné vyjádření názorů.

V elegantní městské čtvrti Causeway Bay na betonovém náměstí před nákupním centrem Times Square a pod obrovským billboardem, na němž svůdně pózují supermodelky a George Clooney staví na odiv hodinky Omega, stojí dvaadvacetiletý Sam Wong. Má na sobě bílé tričko s anglickým nápisem „Svobodu teď!“ a čelenku s čínským nápisem „Hladovka“.

Už teď je tenký jako tyčka a na bradě má náznak strniště. Má za sebou prvních 24 hodin ze čtyřiašedesátihodinové hladovky, kterou chce připomenout výročí masakru na náměstí Tchien-an-men. V improvizovaném stanovém městečku je kromě něj osmnáct dalších mladých protestujících. Jsou vybaveni brožurkami a letáky, jimiž vyzývají Čínu k demokratičtějšímu chování a propuštění uvězněných disidentů.

Nakupující lidé, kteří procházejí kolem, si jich sotva všimnou. Předchozího večera se zde však zastavila početná skupina turistů z pevniny a sledovala dokumentární film o událostech na náměstí Tchien-an-men. Na obří reklamní obrazovce nad jejich hlavami běžely upoutávky na nové filmy, zatímco turisté sledovali scény z masakru. Po promítání se turisté zdrželi, aby si s hladovkáři popovídali. Někteří tvrdí, že až do této chvíle nevěděli, co se ve skutečnosti stalo, jiní zdvořile zpochybňují to, co považují za protivládní verzi událostí. „Nebojíme se lidí, kteří mají jiný názor než my,“ říká Wong. „Bojíme se, že policie zneužije svou moc a uvězní nás, že potlačí naše právo svobodně se vyjadřovat.“

O této obavě se v dnešním Hongkongu mluví často: lidé si uvědomují nevypočitatelnost úřadů. Mnozí je považují za pouhé loutky sloužící skrytým záměrům a poslouchající příkazy šéfů z Pekingu. Čína kdysi přislíbila, že se bude řídit principem „jedna země, dva systémy“, který Hongkongu až do roku 2047 zaručí právo na autonomní politický a ekonomický systém. Zdejší obyvatele však přesto děsí vidina čínské nadvlády, která omezuje jejich bývalé možnosti a svobody, uplatňuje svou vůli, potlačuje odlišnost Hongkongu a přetváří město ke svému obrazu.

Příběhy lidí žijících v Hongkongu si přečtěte v červnovém čísle časopisu National Geographic

 

Napsal Michael Paterniti
Fotografie Mark Leong

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

 

Související články