O vylezení El Capitana bez lana do té doby světová lezecká špička jenom snila, ale nikoho z nich by nenapadlo, že to je vůbec v lidských silách. Honnoldův neuvěřitelný kousek byl zdokumentován ve filmu Free Solo od National Geographic a posbíral řadu ocenění. Film je výpovědí o Honnoldově neuvěřitelně silné vůli, přepečlivém plánování a neprůstřelné sebedůvěře.

Zatímco řada lidí popisuje lezení způsobem free solo (umění lezení bez lana a jisticího vybavení) jako nezodpovědné a lehkovážné, zároveň je fascinuje a budí v nich úžas. Honnold absolvoval free solo výstupy už předtím, takže tento nebyl jeho první, ale rozhodně nejpřelomovější. Na El Capitan lezl cestou, které se říká Freerider. Zkušení lezci s lany ho leckdy absolvují i několik dnů. Honnold se rozhodl lézt sám, bez lana a za méně než 4 hodiny.

Dobrá příprava na takový lezecký počin byla naprosto klíčová, protože selhání nepřicházelo v úvahu. A protože se Honnold chtěl vyhnout tlaku a velkým davům, zavázal své přátele mlčenlivostí. Trénoval téměř dva roky, lezl tuto cestu na laně, musel perfektně zvládnout každý pohyb, naučit se všechny chyty pro ruce i pro nohy i pořadí, v jakém po sobě následují. „Honnold nevyhledává adrenalin. Je to perfekcionista, který ví, že úspěch v jedné těžké zkoušce je výsledkem zvládnutí tisícovky drobností.“ New York Times

Lezení způsobem free solo popírá veškerou lidskou logiku. Když spadnete, zvítězí gravitace. A free solo lezců, kteří spadli, je nepočítaně. Proč se tedy někdo dobrovolně rozhodne pro tento odvážný sport, který neodpouští chyby? Mnoho lezců má na lezení způsobem free solo nejradši tu jednoduchost a svobodu. Pro Honnolda to sice platí taky, ale pro něj je to mnohem víc: „V konečném důsledku mám pocit, že na lezení způsobem free solo je nejlákavější hledání vlastních limitů, prověření svého vlastního lezeckého mistrovství. Jenže to je zároveň hrozně ošemetná věc, protože hranice nelze posouvat věčně, aniž bych náhodou nenarazil na svůj limit.“ Rock and Ice

Mnozí jeho přátelé a blízcí nechtěli, aby to absolvoval, a měli pochybnosti, zda je to vůbec možné. Riziko bylo zkrátka příliš velké. Jeden chybný pohyb, jeden uvolněný kámen, změna počasí, drobný pokles koncentrace a čekala by ho jistá smrt. Lezení způsobem free solo je v zásadě hazard. Můžete vylézt malou, snadnou skálu, kde je riziko malé, jenže i „odměna“ je malá, nebo můžete vylézt skálu vysokou 900 m, kde je riziko velké, ale je s ním zároveň spojena vysoká „odměna“.

„U hry s vysokou variancí ve většině kol prohrajete, ale když už vyhrajete, tak hodně.“ Kasino Guru O tom, zda porazíte statistickou výhodu kasina, rozhoduje při hře s vysokou variancí v konečném důsledku náhoda, ale když se na vás usměje štěstí, vyhrajete hodně. Lezení způsobem free solo je také o náhodě, ale statistická výhoda je na straně skály. Když ale uspějete, „odměna“ je k nezaplacení.

Najdou se lidé, kteří budou vždy tvrdit, že Honnold měl při zdolání El Capitana „kliku“, jenže on to nešel jen tzv. zkusit. Tento lezecký počin se nezrodil z pouhého rozmaru, byl proveden s chirurgickou přesností. Vyžadoval obrovské plánování, každý pohyb byl předem nacvičený a dovedený k dokonalosti. Aktivně a efektivně zvyšoval své šance na přežití soustavným a puntičkářským nacvičováním této cesty s lanem a teprve poté prohlásil, že je připravený „za to vzít“. Mezi hrou s vysokou variancí a Honnoldem je jeden podstatný rozdíl. Jemu se podařilo snížit riziko, ale „odměna“ zůstala stejná.

I přes snížení rizika se ale jeho výstup na El Capitana bez lana stal dosud nejnebezpečnějším lezeckým počinem v historii. Druhý pokus by nedostal. Honnoldova fyzická i psychická síla neznají mezí. To, co se mu podařilo, je nepředstavitelné a pohybuje se na hranici lidských možností. Jedná se o mimořádný úspěch a beze sporu o jeden z nejprůlomovějších lezeckých úspěchů vůbec.