Jednoho chladného rána v říjnu 2013 zaparkovala Diana Sixová své bílé subaru na kraji borového lesa v údolí Big Hole Valley v jihozápadní Montaně. Svahy hor pod zasněženými vrcholky pokrývají borovice pokroucené (Pinus contorta ) ukazující ve čtyřech různých barvách postup zkázy. Šedé stromy, teď už pouhé kmeny a větve, zahynuly v roce 2009. Ty, které jsou jasně červené a mají dosud jehlice, podlehly v roce 2011. Tmavší, oranžovo-červené stromy, uhynuly v roce 2012. Jak mi řekla Diana Sixová, entomoložka z University of Montana, která se ve volném čase zabývá kulturistikou a vařením piva, dokonce ani ty zdánlivě zdravé, zelené stromy nejsou tak zdravé, jak vypadají. Zhruba čtvrtina z nich už je odsouzená k záhubě.

Diana Sixová s vlasy svázanými do ohonu si zapnula bundu, vzala sekeru a pomalu kráčela do lesa. Zastavila se u smíšené skupiny smaragdových a tmavě oranžových borovic pokroucených. Sekerou opatrně odloupla proužek kůry ze zeleného stromu, aby bylo vidět světlé dřevo pod ním. V úzkých chodbičkách vykousaných do dřeva byly vklíněné černé larvy o velikosti sezamového semínka. Byly sice mrtvé, zahubil je časný silný mráz, pro strom však uhynuly příliš pozdě na to, aby se ještě mohl zachránit. I když vypadal zdravě, jeho lýko, vláknitá vrstva pod kůrou, která rozvádí živiny, bylo suché a hnědé.

Diana Sixová přešla k vedlejšímu stromu. Rovněž vypadal zdravě a skutečně jeho lýko bylo zelenavě růžové a poddajné, takže bylo zřejmé, že dosud obsahuje vodu. I tam jsme však spatřili krajkoví stejných charakteristických chodbiček – požerků. Ještě v nich ale nebyly larvy a na základě velikosti chodbiček Sixová odhadovala, že tento strom byl napaden teprve před týdnem. Když vracela odloupnutou kůru na původní místo, náhodou rozmáčkla malého černého broučka.
Na západě Severní Ameriky se na milionech hektarů borových lesů setkáváme se stále stejnou situací. V některých částech státu Colorado se rezavějí celé svahy hor. Ode dna údolí až ke hranici lesa jsou téměř všechny borovice zahubeny nepřítelem menším než připínáček: lýkohubem druhu Dendroctonus ponderosae. V kanadské provincii Britská Kolumbie je rozsah zničených oblastí ještě děsivější. Tamější borové lesy byly v posledních 15 letech napadeny v různém stupni na rozloze zhruba 180 000 čtverečních kilometrů, což je přes dvojnásobek rozlohy České republiky.

Předzvěst zhroucení ekosystémů

Příroda se mění neustále. Lýkohub druhu Dendroctonus ponderosae je však znepokojivou známkou možného zhroucení ekosystému v budoucnosti. Ukazuje, že globální oteplování může zapříčinit ničivé působení i původních druhů. V určitém bodu vývoje tak propukne epidemie a po ní zůstanou mrtvé lesy a změněné ekosystémy. „Na dnešní situaci musíme pohlížet jako na předzvěst toho, co má ještě přijít," říká Diana Sixová. „Ekosystémy se budou hroutit jeden za druhým."

Na rozdíl od jiných organismů, které ničí americkou krajinu – tolstolobec pestrý, kudzu neboli puerarie –, není lýkohub Dendroctonus ponderosae žádný přivandrovalec. Je to původní druh ze západních borových lesů, žijící zvláště na borovici pokroucené a borovici těžké. Obvykle se vyskytuje v poměrně malém počtu a zahubí tu a tam jeden nebo dva stromy. Vždy po nějaké době se populace těchto brouků silně rozmnoží a pokosí široké pásy lesa. Většinou však jen v jedné oblasti – nikoli na polovině světadílu.

Rozsah současné epidemie je nebývalý. Od devadesátých let dvacátého století zahynulo 243 milionů hektarů lesa, od severu Nového Mexika až po Britskou Kolumbii. Než skončí dnešní období zkázy, může v této kanadské provincii zahynout zhruba 60 procent dospělých borovic. To je přibližně jedna miliarda metrů krychlových dřeva.

Stromy nejsou jediné oběti. Odumírání lesa narušuje všechno. Od potravních sítí po místní hospodářství. Centra dřevařského průmyslu v Britské Kolumbii procházejí recesí. Medvědi a ptáci v Yellowstonském národním parku ztratili bohatý zdroj potravy. Kvůli padajícím stromům se zavírají tábořiště, padlé kmeny už rozmačkaly auta a zažehly lesní požáry, když strhly elektrické vedení. Lidé z dříve osamocených lesních obydlí dnes vidí na své sousedy. Půda se nemá na čem držet, a tak ji odnáší voda.

Lýkohub může za svůj současný populační růst poděkovat nám lidem. Za prvé jsme v uplynulém století potírali lesní požáry, a tím jsme mu připravili prostředí s dostatkem potravy. Když krize začala, bylo v lesích Britské Kolumbie třikrát více dospělých borovic, než kolik by jich tam bylo, kdyby lesy mohly přirozeně hořet. Požáry jsou v lesích na Západě stejně doma jako lýkohub. A jsou stejně důležité pro zdraví přírody jako déšť. Dodávají živiny půdě, šíří semena, vytvářejí otevřené prostory, kam může sluneční světlo, zajišťují podmínky k životu všem stvořením.