Jak prchají kosmonauti z explodující rakety?
Když se pokazí dopravní prostředek, člověk z něj uteče. Ale co dělat, když se porouchá kosmická loď nebo ponorka?
Únikové kapsle a moduly máme spojené především s vědeckofantastickými filmy. Ale ony existují i ve skutečnosti. Ale využít je, to je záležitost opravdu pro hodně silné nervy.
Na začátku 16. století vyrazil Kryštof Kolumbus na poslední výpravu do Ameriky. V Číně už ale dvorský úředník Wan Hu snil o cestě na Měsíc. Roku 1500 připevnil na křeslo stovky rachejtlí a opravdu se na několik metrů vznesl. Pak bohužel i se svým strojem explodoval. Když o 500 let později v NASA navrhovali rakety, na pana Hu si vzpomněli – ale překvapivě jako na pozitivní příklad.
Útěk z Měsíce
V 70. letech skupina inženýrů plánovala, jak zařídit dlouhodobý pobyt člověka na Měsíci. V rámci programu Apollo Applications řešili, jak mají vypadat příbytky pro návštěvníky našeho satelitu. NASA pak sice program zrušila, ale plány zůstaly. V nich se dá najít i to, jak měl vypadat únikový modul. Kdyby došlo k nějaké nehodě, kterou by kosmonauti přežili, mohli si sestavit raketové křeslo, ne nepodobné tomu čínskému. Na tomto stroji by měli být schopní opustit Měsíc – díky menší přitažlivosti to není zdaleka tak náročné jako v případu Země.
Únikový modul byl děsivý v tom, že kosmonauty nic neoddělovalo od vesmíru – Měsíc nemá atmosféru, takže není nutné člověka chránit. Proto by astronauti jen tak seděli na křesle, připoutáni k nádrži a doufali by, že kosmickou prázdnotou dorazí k tomu vzdálenému světélku, jímž byl raketa na oběžné dráze. Modul totiž ani neměl být vybaven navigací, natožpak počítačem. Oba přístroje byly v 70 . letech ještě tak těžké, že by zabraly místo pro jednoho člověka… Pilot měl k naplánování správné trajektorie jen mozek a malou destičku, na níž mohl rýt rovnice. Modulu chyběl i kyslík, jedinou zásobou měli kosmonauti ve skafandrech – a ta stačila na pouhé 4 hodiny.
Únik z Apolla. Při startu
Start rakety je vždycky riziko – většina nehod se stává právě při něm. Dokud nepřišla éra raketoplánů, měla NASA plán, jak nehody při startu řešit. Vyrobila speciální únikové moduly, které byly součástí misí Apollo a Mercury – naštěstí nemusely být nikdy použité v praxi. Jejich fungování totiž bylo značně nevyzpytatelné. Když se něco pokazilo a hlavní raketa se mohla pokazit, sérii explozí by od ní oddělila modul vybavený menší raketou umístěnou kolmo na směr letu. Ta by modul „bezpečně“ odpálila stranou tak, aby byla posádka v bezpečí před explozí hlavní rakety.
Nadávali jak dlaždiči
Zní to přitažené za vlasy? Ano, je to poněkud extrémní způsob, jak zajistit bezpečnost kosmonautů, ale nezapomínejte, že šlo o doby, kdy lidské cesty do vesmíru teprve začínaly. Navíc se ukázalo, že tato cesta funguje. Potvrdilo se to na velmi podobném systému, který používaly sovětské rakety Sojuz. Roku 1983 došlo při startu Sojuzu T-10 k nehodě. Záchranný systém odpálil modus posádkou pouhé dvě sekundy předtím, než raketa explodovala. Záchranná kapsule odlétla se zrychlením 17 g a posádka v něm bezpečně přistála o 5 kilometrů dál.
První, co oba kosmonauti po přistání udělali, bylo to, že vypnuli nahrávací zařízení v kabině – několik minut totiž bez přestání kleli. Prozradil to až o řadu let později velitel letu Vladimír Titov.
Pytlík. Ne na zvratky
První americké raketoplány neměly na palubách dost skafandrů pro všechny členy posádky. Zatímco do vesmíru létali čtyři lidé, měli sebou jen dva skafandry. Když na někoho nevyšel, byl by v případě nutnosti opustit modul odsouzen k smrti. Anebo k něčemu ještě horšímu – k použití PRE neboli Personál Rescue Enclosure. Tento pytel měl být levnou a především skladnou variantou ke skafandru.
Kosmonaut se měl v případě katastrofy nasoukat do této koule s průměrem 90 centimetrů, zaplombovat ji a pak jen čekat na vysvobození. Jediný způsob, jak v ní ležet, bylo skrčit se do fetální pozice. Uvnitř bylo vzduchu jen na jednu hodinu – tolik měl kosmonaut času, aby ho někdo zachránil. Není divu, že ocitnout se ve vzduchoprázdnu v tomto vaku bylo noční můrou všech vesmírných výprav…
Jak se uniká z ponorky
Představte si, jak se dá uniknout z ponorky. Asi se vám před očima objeví obraz nějakého ocelového tubusu nebo koule. Omyl, v případě nehody se z ponorek uniká pomocí pláštěnky.Nafukovací pláštěnky s vlastní atmosférou, ale pořád je to pláštěnka.
Tedy oficiálně se to jmenuje Submarine Escape Immersion Equipment Mark 10 neboli SEIE. Jedná se vlastně o jednoduchý skafandr, který se dá navléci tak rychle, že by to námořníci měli stihnou i v časovém stresu při nějaké nehodě. Je navržen tak, aby pomalu stoupal k hladině a nepřivodil tak svému uživateli dekompresní nemoc.
