Jed štíra zabíjí i léčí. Jak?
Čím větší štír, tím slabší má jed, říká známé cestovatelské pravidlo. Bohužel tak úplně neplatí - ten nejjedovatější štír světa měří až 13 centimetrů.
Většina štírů jedem nezabíjí. Respektive zabíjí, ale především jiné členovce a drobné savce, pro člověka je jejich jed neškodný. Některé druhy však mají jed, který dokáže velmi rychle zabít i zdravého dospělého člověka.
| Najít štíra v posteli, to může být horor jak z Hitchcocka. Přesvědčte se na tomto VIDEU. |
Ti nejjedovatější žijí v severní Africe – jedná se o štíry Leiurus quinquestriatus a Androctonus australis (štír tlustorepý). Statistika ukazuje, že z 36 000 uštknutí je 72 smrtelných. To znamená, že umírá každý 500 pobodaný. Nejvíce nebezpečný je jed těchto štírů u malých dětí předškolního věku – z těch umírá bezmála 8 procent zasažených. Štíři bohužel vyhledávají lidské příbytky – mají tam jídlo, stín a relativně příjemnou teplotu. Rozhodně příjemnější než na poušti, kde žijí normálně.
Není jed jako před-jed
Některé druhy štírů však mají další nečekanou schopnost: používají dva druhy jedu. Na nepřítele nebo kořist zpočátku používají slabší jed, který ochromuje palčivou bolestí. Teprve, když jde o život, využije štír smrtící jed. Zjistil to tým z Kalifornské univerzity, když hledal protijed proti štířímu jedu. Podle vědců je to velice účinná a „ekonomická“ taktika. Smrtelný jed je totiž tvořen velkým množstvím proteinů a peptidů, na jejichž výrobu spotřebuje štír spoustu energie. „Levnější před-jed“ je tvořen z draselných solí. Tento výzkum se týkal extrémně jedovatého jihoafrického štíra Parabuthus transvaalicus. Během pozorování útočil vždy jen slabším jedem tvořeným průsvitnou kapalinou. Teprve když mu biologové způsobili vážné zranění, použil tužší smrtící toxin.
Štír tlustorepý je smrtelně nebezpečný. Ale pro fenka je to snadná kořist:
Léčivý jed proti rakovině?
Před několika roky se ukázalo, že jed některých druhů štírů by mohl působit jako zbraň proti rakovině. Obsahuje látku chlorotoxin, která, když se spojí s fluoreskujícím markerem, dokáže odlišit zdravé buňky od napadených. To by mohlo výrazně pomoci při operacích: lékař by byl schopen přesně odlišit, jakou tkáň má odstranit a kterou ponechat. K tomuto objevu sice došlo už roku 2007, ale zatím se nepodařilo ho přivést k takové dokonalosti, aby se dal používat v praxi.
