Josef Kajetán pocházel z Kutné Hory a jeho otec, vyučený švec a vysloužilý vojenský hudebník, se psal příjmením jako Tyll, Tylly nebo Tilly. V duchu vlasteneckých ideálů si proto mladý obrozenec počeštil příjmení nejprve na Týl a následně na Tyl.

S učením problémy neměl ani v nejmenším, přesto na pražské filozofické fakultě vydržel pouhý rok. Vší silou ho to totiž táhlo k divadlu. Jeho matka ze synova rozhodnutí ale vůbec nadšená nebyla, což ostatně dokládá jeden z jejích dopisů: „Kéž bys byl raději nohu zlomil, nežli jsi na ta komediantská prkna vylezl… Proto-li jsem tě v bázni boží vychovala, bys nyní s tuláky se potloukal? Proto-li jsi dlouhé noci u kněh sedával, abys věděl, jak se posléze před lecjakým otevřhubou šklebiti máš?“

Povedená trojka

Tyl na matčiny lamentace nedal a u divadla zůstal. Našel si tady dokonce známost, o pět let starší herečku Magdalénu Forchheimovou, kterou si nakonec i vzal. Jenomže v té době už se Tylovo srdce rozhořelo láskou k její mnohem mladší sestře Anně, taktéž herečce. Celou věc vyřešil náruživý milovník poměrně netradičně – s oběma ženami začal sdílet společnou domácnost. Magdaléna nakonec pomáhala své sestře pečovat o děti, kterých se Anně ze vztahu s Tylem narodilo celkem sedm.

Tyl se usilovně snažil pozvednout úroveň českého divadla a v této souvislosti psal jednu hru za druhou. Stal se veřejně známým člověk a dostalo se mu dokonce přezdívky „miláček národa“. Nějakou dobu vedl redakci časopisu Jindy a nyní, jenž se přejmenoval na Květy české a nakonec na Květy a který mimochodem vychází dodnes. Společně s dalšími se vyslovil nepříliš pochvalně o básnické sbírce Máj, jejímž autorem byl Karel Hynek Mácha. Tyl se podivoval nad tím, proč si Mácha, kterého jinak považoval za dobrého básníka, vybírá témata typu myšlenky a pocity vraha a proč raději nepíše ve vlasteneckém duchu.

Kritika i život v bídě

Ovšem ani samotný Tyl se od svých vrstevníků nevyhnul kritice. Herec a dramatik Josef Jiří Kolár vytýkal jeho hrám lacinost a povrchnost, v dramaturgii se mu nelíbilo, že se Tyl zaměřuje na nepříliš vyspělé publikum a opomíjí díla takových velikánů, jako byli Shakespeare, Schiller nebo Goethe. Břitký novinář Karel Havlíček Borovský podrobil kritice Tylovu novelu Poslední Čech, když se vysmíval prázdnému tlachání a vlastenčení bez konkrétních činů. „Byl by již čas, aby nám to vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili…“ napsal mimo jiné Borovský.

Zlom v Tylově životě, a dlužno podotknout že k horšímu, nastal poté, kdy byl ve Stavovském divadle rozpuštěn český soubor. Od úřadů navíc nedostal povolení sám provozovat česká představení, proto koncem roku 1851 Prahu opustil natrvalo. Pokusil se uspět u kočovného divadla, ale na jeho vybavení a provoz nezbývalo než si půjčit od židovského lichváře. Úvěr se nedařilo splatit a následné starosti spolu s životem v bídě mu ubraly roky života. „Jsme na tom všichni zle, ale nejhůře arci já se svými. Musím převzíti způsobené dluhy – a nemám od Nového roku počínaje z čeho tráviti. Je to strašlivá situace a já nevím, jak se z toho vypletu…“ píše Tyl v jednom z dopisů. Autor děl jako Lesní panna aneb Cesta do Ameriky, Strakonický dudák aneb Hody divých žen nebo Paličova dcera zemřel v Plzni ve věku osmačtyřiceti let.

Pavlína Pitrová