Římská legie byla s odstupem nejefektivnější vojenskou jednotkou starověku. Z občanských válek, které provázely rozpad republiky, zůstala císaři Augustovi padesátka legií v různém stavu a s překrývajícím se číslováním – například Legio X si jich říkal skoro půltucet. Omezil tedy jejich počet na 28 a do detailu sjednotil jejich organizaci, výzbroj a výcvik.

Univerzální voják

Srdcem jednotky bylo přibližně 5 200 legionářů, vyzbrojených dvěma vrhacími kopími, dýkou a gladiem, krátkým mečem, určeným pro boj v těsné formaci. V bitvě nebo za přesunu na nepřátelském území je chránila plátová zbroj, helmice a dvouvrstvý dřevěný štít potažený kůží.

Dokonalé krytí přes metr vysokými a deset kilo vážícími scuta pochodovali legionáři vstříc protivníkovi, kterého bezprostředně před střetem zasypali kopími. Jakýpak boj muže proti muži – na nepřátele Říma se valila rudá stěna ze štítů a mečů, kterou nešlo zastavit. Otrlejší čtenáři si jistě domyslí, proč měly legionářské caligea podrážky pobité železnými nýty.

Vrcholem této taktiky byla takzvaná želva, kdy se osmdesát mužů čítající centurie ze všech stran uzavřela do brnění z navzájem se překrývajících štítů. Držet útvar ovšem od jednotlivce vyžadovalo obrovskou disciplínu, která byla pěstována přísným drilem a tresty od snížení platu po hrdelní.

V ležení absolvovali muži tři tréninkové dávky denně, které sestávaly z pochodů v plné polní, plavání nebo cvičení se zbraněmi. Pokud se zrovna nejednalo o lékaře, ženistu či jiného specialistu, který byl z běžné služby vyňat, musel legionář ovládat boj se všemi druhy zbraní i jízdu na koni. Trénink přitom probíhal velmi demokraticky, mužstvo cvičilo zároveň s důstojníky a třeba i se samotným císařem, pokud byl přítomen.

V náručí Říma

Vedle samotných legionářů, kteří byli římskými občany, sestávala legie i z mnoha podpůrných útvarů zvaných auxilia. Vedle řemeslníků, ženistů či logistiků k nim patřila i lehká jízda nebo specialisté na obléhání. V řadách těchto jednotek si bojovníci z podrobených kmenů či žoldáci mohli vysloužit občanství.

Legionáři se upisovali na pětadvacetiletou službu, během které samozřejmě nežili jen bojem. V zimním nebo dlouhodobějším ležení legie běžně obchodovala s místními, kteří se usazovali v okolí tábora či pevnosti, a přispívala tak k romanizaci obsazených území. K té docházelo i takříkajíc v malém – legionáři sice byli oficiálně svobodní, běžně však zakládali rodiny s ženami z okolí tábora.

Do boje táhla legie pochopitelně bez ekosystému civilistů, který ji obyčejně obklopoval, stále se však jednalo o deset až jedenáct tisíc mužů.

Stopy do prázdna

Římská administrativa byla poměrně pečlivá, přesto se devátá legie kolem roku 117 n. l. z historických pramenů ztrácí. Jednotka se přitom mohla chlubit dlouhou historií: o dvě století dříve dobyla pod Césarovým velením Galii a později vynesla Kleopatru na faraonský trůn. V prvním století po Kristu hlídala severní hranici proti Germánům a účastnila se tažení do Británie.

Dostat ostrovany na kolena se ovšem ukázalo být snadnější, než je v této pozici udržet. Devátou legii těžce zdecimovalo povstání vedené Boudiccou, jejíž krvavé tažení vyprovokovalo vraždění keltských kněží a ničení posvátných hájů Římany. Legie byla poté znovu vyzbrojena a usadila se v pevnosti Eboracum, dnešním Yorku.

Několik náhrobních kamenů důstojníků, nalezených v Británii i na Apeninském poloostrově, naznačuje, že vyrazili na výpravu proti Piktům a už se nevrátili. Tuto verzi příběhu zpopularizoval román Orel Deváté legie od Rosemary Sutcliff nebo film Poslední legie s Colinem Firthem a Benem Kingsleyem v hlavních rolích, který ve čtvrtek 31. října vysílá stanice FilmBox HD.

V 19. století byla hypotetická bitva povýšena na zdroj britské národní hrdosti podobně, jako vilémovské Německo „slavilo vítězství“ v Teutoburském lese. Faktem ovšem je, že zatím nebyly nalezeny žádné archeologické doklady masakru na temném severu Anglie.

Stejně dobře mohla být legie pouze rozpuštěna do jiných jednotek. Například poté, co utrpěla další těžké ztráty, možná právě proti Piktům. A prameny zachycující její osud možná chybí záměrně – i římský císař dbal na dobré „píár“ a nehodící se jobovka mohla být prostě ututlána.

Určitě ufoni

Nález o půlstoletí mladších dlaždic se znakem legie v dnešním Holandsku ovšem tuto teorii problematizuje stejně jako doklady o osudech několika vyšších důstojníků deváté po roce 120 – jeden z nich to dotáhl až na guvernéra provincie Arábie. Jisté je tedy pouze to, že se v seznamu legií z roku 165 Legio IX Hispana již neobjevuje.

To je pro někoho jasný důkaz toho, že se zde projevily nadpřirozené síly či došlo k únosu mimozemšťany. S podobnými myšlenkami si pohrává i celá řada fantasy a sci-fi děl z pera Marion Zimmer Bradley, Kena MacLeoda, Jima Butchera a dalších. Osud deváté ani dva tisíce let po svém naplnění nepřestává jitřit lidskou představivost.