Koupal jsem se v řece plné piraní. A žiju !
Piraně. Krvežíznivé démonické ryby. Takovou pověst jim přisuzuje kdejaký akční či hororový film. Je ale opravdu třeba se jich tak bát?
Vždy jsem tušil, že jejich filmové role budou značně přitažené za vlasy. Dočetl jsem se, že je přitahuje krev a moč, popřípadě divoké cákání vody symbolizující zraněného či topícího se tvora. Jaké však bylo mé překvapení v lagunách druhého největšího toku Amazonky, ve vodách temného Rio Negra?
Nažrané a líné?
Místní indiáni piraně lovili každý den k obědu a večeři. I já se je neúspěšně snažil chytit. Do stejné řeky, ve které piraně lovili, bez obav skákali a koupali se v ní. Překonal jsem strach a ve snaze prolomit předsudky jsem do vody skočil také. Do vody plné krvežíznivých piraní. A ono nic. Následně jsme zkusili do vody hodit i čerstvě ulovenou a na plátky nařezanou rybu. Ani čerstvá krev nezpůsobila pověstné filmové „vaření vody“. Zeptal jsem se tedy indiánů, jak to s těmi piraňas vlastně je.
Nebyly pološílené hladem
Nikdy neslyšeli o tom, že by piraně zabily člověka, ale zároveň se mi chlubili jizvami i chybějícími články prstů, vzpomínkami na lov těchto ryb. V zatopené laguně, kde byla voda více jak deset metrů hluboká, mají piraně stále co jíst. Proto je ani nenapadne zajímat se o člověka či větší zvíře. Problém by mohl nastat, pouze v době sucha, kdy jsou desítky těchto masožravých ryb uvězněny v malých loužích.
Pokud tam cokoli živého spadne, hlady pološílené ryby se ihned pustí do krvavého hodování. Člověk, který by měl tu smůlu a spadl do takové louže, ovšem nebude mít problém s tím, aby se zvedl a utekl s většími či menšími oděrkami. Horší osud čeká třeba na vodní ptactvo, které by se z takové louže napilo.
Pak by náhodný pozorovatel měl možnost pozorovat onu pověstnou vařící se vodu, ze které by se po chvíli vynořila ohlodaná ptačí kostra…
| O tom, že se oběť útoku piraní změní v kostru během pár sekund, se můžete přesvědčit na tomto VIDEU. |
Úvodní ilustrační foto: Thinkstock
