Křehká nerovnováha: V liberálním Libanonu jsou upírána práva manželkám cizinců
Když byla její dospívající dcera, talentovaná fotbalistka, vybrána do národního týmu, nenašla by se pyšnější matka. Nadine Moussa však neslavila dlouho. Podle zákona starého devadesát jedna let není její dcera právoplatnou občankou Libanonské republiky. Děti žen vdané za cizince totiž nemohou po matce zdědit občanství ani majetek.
„Vybrali ji, ale potom nám sdělili, že v týmu být nemůže, protože není Libanonka. Zasáhlo ji to. Přestala hrát fotbal, protože se cítila odmítnutá a vyloučená ze společnosti," vypráví Moussa. Její dvě dcery, které se narodily v Libanonu a žijí tam celý život, nemají přístup k veřejné zdravotní péči ani vzdělání. A v souladu se zákonem nemohou ani pracovat. Jsou klasifikované jako cizinky a nemohou tedy ani zdědit majetek či půdu po matce. „Vždy jsem se kvůli tomu cítila jako druhořadá občanka," dodává Moussa, právnička, dlouholetá aktivistka a první žena jako kandidátka do úřadu libanonského prezidenta.
Tento zákon vydaný v Libanonu v roce 1925 uvádí, že za občana Libanonské republiky může být považován pouze ten, kdo má libanonského otce. Podle průzkumu z roku 2009 se zákonem daná diskriminace týká 77 000 osob – tedy rodinných příslušníků žen, které jsou provdány za cizince. Na Středním východě byla přitom zahájena kampaň na reformu zákonů týkajících se státní příslušnosti už před čtrnácti lety. Během této doby většina zemí, včetně Saudské Arábie, tyto zákony buď částečně nebo úplně reformovaly. „Přestože se Libanon může pochlubit tím, že je liberálnější, než ostatní arabské země, v této oblasti zatím žádné kroky nepodnikl," sdělila Thomson Reuters Foundation výkonná ředitelka kolektivního výzkumu a odborné přípravy pro rozvoj, Lina Abou Habib.
„Politici argumentují stále stejně: Pokud dojde k reformě zákona, ožení se všichni palestinští muži s Libanonkami a už nikdy se nevrátí do své země," vysvětluje postoj převážně mužské vlády v Libanonu Abou Habib. Podle odhadů OSN je v zemi 450 000 registrovaných palestinských uprchlíků. Momentálně mají omezená práva: nemohou vlastnit majetek ani pracovat ve dvaceti daných profesích. Podle některých vláda udržuje velmi křehkou náboženskou rovnováhu v zemi.
Navíc vzhledem k syrské krizi, která nyní trvá již šest let, tvoří syrští uprchlíci jednu čtvrtinu obyvatel Libanonu. Pokud by byla zavedena reforma, nemuseli by se ani oni vrátit zpět do Sýrie. Abou Habib i další aktivisté tyto argumenty označují za rasistické a upozorňují na to, že jsou ženám odebírána jejich práva.
Situaci navíc komplikuje fakt, že Libanon je od 25. května 2014 bez prezidenta a tím se značně snižují šance na politické reformy. Navíc převod majetku se řídí nejen zákony státními, ale také náboženskými. V Libanonu existuje osmnáct různých vyznání a zákon brání převodu majetku mezi příslušníky různých náboženství.
Zdroj: Thomson Reuters Foundation
