… do první třídy jsem chodil tři týdny

Nejprve proběhl jakýsi přijímací proces. Školu zajímalo, jestli mám rodinu a kolik je mi let a jestli mám zájem, nebo ne. Probral jsem to se starším bratrem. Uvažovali o mně, že bych mohl chodit na základní školu zdarma. To organizovala ugandská vláda. Když byl proces asi v polovině, vláda rozhodla, že vzdělání bude pro všechny, aby každý získal základní vzdělání. Do první třídy základní školy jsem začal chodit asi ve dvanácti letech. Měl jsem pár kamarádů, kteří už chodili do druhé třídy. Přišli za mnou a říkali: „Ty jsi chytrý, proč jsi v první třídě? Mohl bys chodit do druhé.“ Řekl jsem si, proč ne? Chodil jsem tedy do první třídy jen tři týdny a potom jsem sám od sebe přešel do druhé. Víte, to byl vládní program všeobecného vzdělání, nikdo se mě neptal, jak jsem se tam vzal, i když předtím jsem v té třídě nebyl.

Ve druhé třídě bylo asi 140 žáků, dělali jsme poprvé zkoušky a já jsem byl na 134. místě. Řekl jsem si, že se musím zlepšit, to přece zvládnu, a udělal jsem si plán. Viděl jsem, kdo jsou nejlepší žáci ve třídě, a s těmi jsem se skamarádil. Když nepřišel učitel do vyučování, šli jsme k řece a tam jsem se jich na všechno vyptával. Taky jsem si půjčoval jejich staré testy, procházel si je a nechal si vysvětlit všechno, čemu jsem nerozuměl.

Měli jsme mít čtyři sešity, ale já jsem měl jenom dva. Proto jsem psal z obou stran: z jedné strany angličtinu a z druhé strany matiku. Učil jsem se a dělali jsme další zkoušku. To už jsem skončil na 45. místě. Řekl jsem si, dobře, zvládám to. Učili jsme se dál, a když jsme dělali zkoušky potřetí, byl jsem na pátém místě. Řekl jsem si: To je bomba! Ve třetí třídě už jsem byl první ve třídě.

Zdroj: redakce

… dělal jsem, že tam patřím

Byla to sice státní škola a vzdělání mělo být podle vlády zdarma, ale škola si účtovala nějaké menší poplatky na stavební fond a tak dále. Pro mě bylo velmi obtížné opatřit si peníze. Rodina, u které jsem bydlel, si nemohla dovolit za mě platit. Já jsem si prostě řekl, že ať se děje co se děje, musím se učit. Po nějakou dobu se nic nedělo, pak ale ředitel školy chtěl vyhodit všechny, kdo neplatili. Svolal nás na jedno místo a měl seznam těch, kdo zaplatili. Potom četl jména platících rodičů nebo poručníků a děti, které k nim patřily, posílal do jejich tříd. A ty, co nepřečetl, ze školy vyhnali.

Pokračoval jsem tedy tak, že jsem se přidal k dětem, jejichž poručníka přečetli, a šel jsem s nimi do třídy. Tak mi to procházelo skoro čtyři nebo pět let. Většinou jsem použil jméno svého současného tchána a předstíral jsem, že patřím k jeho dětem. Jak jsem uslyšel jeho jméno, běžel jsem do třídy a dělal jakoby nic.

Až když jsem byl v sedmé třídě, ředitel zjistil, že nepatřím k žádnému z platících opatrovníků. Pozval mě do své kanceláře a zeptal se mě, kdo za mě platí poplatky. Tvrdil jsem, že platím sám. Řekl, že nevidí moje jméno v seznamu. Odpověděl jsem: „Vidíte, že chodím do školy svědomitě každý den, ale nemám nikoho, kdo by za mě poplatky zaplatil.“ Měl jsem u sebe 300 šilinků, jak jsem se pořád snažil vydělávat. Vytáhl jsem je z kapsy a řekl mu: „Tohle jsou všechny peníze, které mám.“

Ředitel spočítal, co jsem dlužil od začátku školní docházky, bylo to skoro 40 000 šilinků (250 Kč). Dal jsem mu svých 300 šilinků a on je přijal. Myslel si, že někoho mám, kdo za mě platí, že ten člověk mi dává peníze, abych ve škole zaplatil, ale já je utratím za hlouposti. Pustil se tedy do vyšetřování a zjistil, že skutečně nikoho nemám.

V té době jsem byl už předsedou výboru žáků. Ředitel si mě zavolal a řekl, že vzhledem k mému prospěchu, chování i pozici, na kterou jsem se ve škole vypracoval, udělá výjimku. Šel za pokladníkem a řekl: „Tento chlapec nemá žádné peníze, tak mu ten dluh smažte, považujte to za nedobytnou pohledávku.“ Prostě oficiálně rozhodl, že když už jsem ty poplatky neplatil, nemusím ani teď. Takhle jsem tedy ukončil sedmou třídu.

Zdroj: redakce

… začal jsem tančit pro návštěvníky národního parku

Když jsem ukončil sedmou třídu základní školy, neměl jsem žádnou šanci jít na střední školu, ta se totiž musela platit. Naštěstí jsem měl v sedmé třídě výborné výsledky a vláda nabízela stipendium pro dvě nejlepší děti z každé základní školy. Takto jsem získal vládní stipendium na střední školu. Jenomže vládní stipendium taky nebylo jen tak a nebyla jistota, že dostuduju… Někdy vám peníze dali, někdy ne.

Mezitím jsem se dostal k místnímu souboru, který vedl Ignatius, jeden chlapík z vesnice. Řekl mi, ať se připojím, že soubor vystupuje pro turisty a že pro mě bude hledat sponzora. Připojil jsem se k jeho skupině, začal jsem tančit pro návštěvníky národního parku Bwindi.

Při jednom vystoupení jsem se setkal s paní Kateřinou. Jezdila k nám do Bwindi jako průvodkyně turistů a v roce 2006 založila organizaci Bwindi Orphans. Ta pomáhá sirotkům v Ugandě a podporuje je, aby mohli chodit do školy.

V té době už jsem měl ve škole dluh, ale paní Kateřina jej za mě zaplatila. Ignatius za nás platil jenom někdy. Nikdo z nás mu moc nevěřil, ale neměli jsme jinou možnost. Říkali jsme si, že tu a tam něco zaplatí a třeba se nám podaří školu dokončit…

Přemýšlel jsem, co bych mohl dělat po ukončení posledního ročníku střední školy. Říkal jsem si, že si budu muset najít nějakou práci, kde bych vydělal aspoň něco. Přemýšlel jsem, že budu dělat bodaboda (taxikář na motorce). Najdu někoho ve vesnici, kdo mě naučí jezdit na motorce. Není to dobrá práce, ale je jednoduché dostat ji, pokud člověk umí jezdit. Lidi, co mají hodně peněz, vlastní mnoho motorek a ty pak pronajímají klukům jako já. A každý den se tam něco vydělá.

Medardovo vyprávění zpracovala Hana Antonínová

Příběh na pokračování – v dalším díle se dočtete o tom, jak Medard studoval.