Šestá kniha

O svých výstupech v Himálaji napsali Rakoncaj s Jasanským pět knih, doposud vyšly v nákladu téměř 230 000 výtisků. Už jejich prvotina K2 – 8 611 m (1986) o úspěšném výstupu na nejobávanější osmitisícovku K2 (31. 7. 1983) se stala bestselerem, který tehdejší horolezecká cestovatelská generace musela mít „povinně“ ve svých knihovnách.

Měl jsem kliku je nyní šestou publikací a šestým společným dílem. Nevypráví o jednom vrcholu, jedné hoře, jedné oblasti a jediné expedici. Toto je bilance horolezeckého života, která zaujme už při zběžném prolistování. Výpravností, fotografiemi, nadhledem… Nemusíte se obávat přemíry nostalgie. S tímto nekompromisním zabijákem podobných publikací autoři zacházejí jako se vzácným šafránem – opatrně.

Josef „Rak“ Rakoncaj zamířil do nejvyšších světových pohoří díky lezení na pískovcových skalách v Českém ráji (na kontě zde má neskutečných 11 700 výstupů). Přes Vysoké Tatry, Alpy a Kavkaz se dostal až do velehor. V Himálaji zažil přelomovou éru, když se měnilo myšlení elitních horolezců a nastupující generace začala – na úkor velkých expedic – prosazovat alpský styl horolezeckých výstupů.

Základ knížky tvoří vyprávění o výstupech, kterých si Rakoncaj cení nejvýš, a nejvíc pro něj znamenají. Jeho pojetí „vylézt nahoru zásadně bez kyslíku a pokud možno nejobtížnější cestou“ je zárukou, že se ani na okamžik nebudete nudit.

Čas a zase čas

Ti, kdo mají v knihovně předchozí knihy těchto autorů, možná vezmou publikaci Měl jsem kliku do rukou s pocitem – „asi nebudu číst nic nového“. Budou však překvapeni. Horolezecká část Rakoncajova života je rozprostřena na 326 stránkách, a tomu popis jeho horolezeckých úspěchů v jednotlivých knihách nemůže konkurovat. Plynoucí čas, který se autoři snaží poctivě zachytit, dává knize úplně jiný rozměr. Uvědomíte si to hned na začátku.

Úvod Miloně Jasanského a Rakoncajovo stručné hodnocení třiapadesáti let lezení by obstály i na konci knihy, kde popisuje lezení se synem na Baffinově ostrově. Máte dojem, jako by příběh znovu začínal. Jako když se bájný had Uroboros zakousne do svého ocasu.

Dvacet pět kapitol obsahuje Rakoncajovy nejzajímavější výstupy. Seznam, ze kterého vybíral, se dělí do skupin: nejhodnotnější výstupy, výstupy a akce, jež dokončil, ale řadí je o stupínek níž, a pokusy, které přesto stály za to.

Začíná se fotografií horolezeckého nebe – černobílým záběrem z vrcholu K2. Zbylé místo zaplňuje dvacet devět jmen spolulezců, se kterými své výstupy podnikl. Před některými všeříkající křížek… V každé kapitole Rakoncaj poctivě jmenuje i ty, s nimiž se setkal jen nakrátko. Je to detail dokreslující, že nečtete příběhy jednoho hrdiny.

Díky Miloni Jasanskému má text jednotný, osobitý styl. Jen nesmíte propadnout dojmu, že horolezectví vrcholné úrovně je snadné. Vybere se těžká cesta, nejlépe ta, kterou ještě nikdo nezvládl, a skoro vždy se podaří dostat až nahoru. Vypadá to tak jednoduše. Tady ale popisuje nejtěžší cesty světových velehor horolezecký velmistr a náročnost je zákonitě všudypřítomná.

„Bolela mne hlava, ale v obtížné horní části stěny, v tom drsném zátarasu, který nás tolik zdržel, jsem se dostal do takového transu, napříč všem těžkostem, že se mi vlastně ulevilo. Pro mě další důkaz, že prvovýstupy vybudí v horolezci nejsilnější emoce, jaké v horách může vůbec zažít.“ (Indie září 1977, Garhwalský Himálaj, prvovýstup severní stěnou Kalanky) 

Démony svárů nebudit.

Je snadné podlehnout pokušení a psaním otevírat zacelené rány. Rakoncaj odolal. Nevyřizuje si staré účty. Nevytahuje zasuté konflikty, o které při vypjatých situacích na hranicích lidských možností není nouze. Maximálně popíše rozpor a přidá svůj názor. To je vše. Nemá zapotřebí si s ostatními osobnostmi na dálku něco vyříkávat a stavět čtenáře do role soudce. V bivaku nad 7 000 metry, za vichřice a mrazu, je všechno jiné než v údolí o několik kilometrů níž nebo doma a o několik let později. Démoni z minulosti zůstali spát v horách. Tam, kde se během expedic narodili.

„Přístup mé generace a dnešních sběračů osmitisícovek je nesrovnatelný. Za mých časů dřina a strádání světové špičkové horolezce neodrazovaly, naopak, uznání se dočkal ten, kdo přicházel s novými nápady, nechodil ve šlépějích svých předchůdců, našel originální trasu, kdo se dostal na vršek co nejrychleji, pokud možno v malé skupince alpským stylem, nebo sólově, nebo v zimě. A vše zásadně bez podpory umělého kyslíku…“

Zaujme popis vztahů s některými vyhraněnými osobnostmi. Za všechny třeba ten s Mirkem Lančem Šmídem (1951–1993). V knize se bez obalu píše, že to s ním někdy nebylo jednoduché, ale respekt si horolezci získají jen tím, že umějí lézt. A Šmíd uměl. Poprvé se spolu potkali v roce 1977 v Norsku ve stěně na Trollyregenu.

„Lanče provázela pověst ohromného talentu z Ostaše, Teplic a Adršpachu. Tam získal skvělou techniku. Nijak jsme se neznali, byli jsme spolu na skále poprvé, ale bavilo mne sledovat jeho zručnost.“

„… Taky jsme párkrát vzájemně trucovali, oba tvrdohlaví, přesvědčení že se jeden bez druhého obejdeme. Takový je život, ale ve Stěně trollů nás poprvé spojilo lano a to se nezapomíná.“

V roce 1991 spolu přešli z jihu na sever masiv nejvyšší hory Severní Ameriky Mount McKinley, dnešní Denali (6 194 m). Popis jejich výstupu a okamžiků, kdy si oba lezou svoje náročné sólo cesty, ale na dálku se sledují, dokumentuje přátelství přesahující horolezeckou rivalitu.

Hra světla

Také fotografie vyprávějí své příběhy. S přibývajícími stránkami roste jejich technická kvalita a vy, v přes půl století dlouhém časovém intervalu, sledujete, jak se fototechnika v horolezeckých batozích zmenšovala a zdokonalovala. V knize se prolínají dva světy – dokonalé záběry ze současnosti a černobílé fotografie z minulosti. Černobílé výborně dokreslují časovou osu, je to svět, v němž se mluví jiným výrazovým jazykem. To současné, perfektní fotky neumějí, ale sázejí na svoji autenticitu. Upřímně, nejsem zastáncem některých dnešních expedičních fotografií, na kterých je všechno nerealisticky ostré a barevně tak úžasné, že jsou vzdálené skutečnosti. Jejich dokonalost je někdy ubíjející, bez prostoru pro fantazii. Při sportovním výkonu, totální únavě nebo vichřici přece skutečnost kolem sebe tak ostře nevnímáme.

Na Rakoncajových barevných záběrech je vidět, že fotí horolezec. Horolezec zachycující svoje okamžiky z výstupu, bez úvah, zda se to bude nebo nebude na výstavě líbit. Nemusíte být fandou kolmých stěn, velehorských terénů nebo milovníkem sněhových vánic, přesto tušíte, jak obtížné bylo v takových podmínkách fotografovat. Měly by následovat obligátní věty o omrzlých prstech, jak těžké je přinutit se vytáhnout foťák… nebudou.

Kniha má reprezentativní formát, kvalitní papír a poctivou vazbu. V JOTě se nebáli jít do rizika vyšších výrobních nákladů. Cokoliv z výše uvedeného by šlo udělat levněji, ale pak by to Měl jsem kliku Josefa Raka Rakoncaje a Miloňe Jasanského degradovalo. V grafice nenarazíte na žádná úskalí. Osobně bych přivítal podrobnější lokalizace jednotlivých oblastí, kde se výstupy odehrávají (malá mapka, jednotný formát u každé lokality). V době narůstající mapové negramotnosti by to zvídavějšímu čtenáři usnadnilo orientaci.

„A pak že to nejde…“ 

… zakončuje Rakoncaj každou kapitolu. Je to jeho myšlenkový přístup. Záleží jen na nás, na námi vybrané cestě, kterou se rozhodneme jít. Agostino Da Polenza, který s ním společně vystoupal na K2, charakterizoval Rakoncaje větou: „Pramínek vody nezabalíte do papírové krabice.“ Platí to i o knize Měl jsem kliku. Z knihovny nevyčnívá jen svými rozměry, ale především díky jedinečnému obsahu.

Velký rozhovor s Josefem Rakoncajem najdete v červencovém čísle magazínu z roku 2020.

Vybrané horolezecké výstupy Josefa Rakoncaje

1972 Matterhorn – bratři Schmidové, severní stěna (Alpy)
1975 traverz Koštantau – Dychtau (Kavkaz)
1976 Trollryggen – Rimon, první zimní výstup stěny Trollů (Norsko)
1976 Šchara – prvovýstup jižní stěnou (Kavkaz)
1977 Kalanka – prvovýstup severní stěnou (Garhwalský Himálaj)
1978 Pik Ošanina – prvovýstup severovýchodní stěnou (Pamír)
1980 Monte Agner – Messner, první zimní výstup severní stěny (Dolomity)
1980 Yerupaja – západní stěna (Kordillery)
1981 Nandá Déví – prvovýstup severním pilířem (Garhwalský Himálaj)
1982 Aiguille du Plan – Gabarrou, první zimní výstup kuloáru (Alpy)
1982 Petit Dru – Velký kuloár, první zimní výstup (Alpy)

Výstupy na osmitisícovky v Himálaji

1983 K2, 8 611 m – severní pilíř (bivak 50 m pod vrcholem)
1984 Lhoce Šar, 8 383 m – prvovýstup jižní stěnou
1985 Dhaulagiri, 8 167 m – jihozápadní pilíř alpským stylem, dosaženo výšky 6800 m
1986 K2, 8611 m – Abruzziho hřebenem alpským stylem
1986 Broad Peak, 8 047 m – sólovýstup západní stěnou alpským stylem
1987 Mount Everest, 8 850 m – jihozápadní stěna, dosaženo výšky 8 300 m
1987 Mount Everest, 8 850 m – severní stěna, dosaženo výšky 8 650 m
1988 Annapurna, 8 091 m – Boningtonova cesta jižní stěnou
1989 Manáslu, 8 163 m – jižní stěna
1990 Čo Oju, 8 201 m – západní stěna alpským stylem
1990 Šiša Pangma, 8 046 m – prvovýstup severní stěnou alpským stylem
1992 Nanga Parbat, 8 125 m – Kinshoferova cesta Diamirskou stěnou
1993 Makalu, 8 463 m – Kukuczkova cesta, dosaženo výšky 8 100 m
1994 Mount Everest, 8 850 m – severní stěna, dosaženo výšky 7 500 m
1995 Kančendženga, 8 586 m – jižní cesta, dosaženo výšky 8 000 m