Milan Jeglík: Pustit se do záchrany deštných pralesů se dá i bez grantů a dotací

V roce 2002 odletěl do Indonésie za prací potápěčského instruktora. V úzkém kontaktu s přírodou nakonec ale dospěl k rozhodnutí chránit zvířata i Zemi. Dnes je předsedou spolku Prales dětem, na severní Sumatře vytvořil soukromou česko-indonéskou pralesní rezervaci Green Life, která má necelých 100 hektarů, je členem protipytlácké hlídky a stará se o vzdělávání dětí v Indonésii i u nás.

"Když jsme narazili na pasti a pytlácká oka, došlo mi, že musíme začít zvířata nejen chránit, ale doslova bránit," říká Milan Jeglík.
"Když jsme narazili na pasti a pytlácká oka, došlo mi, že musíme začít zvířata nejen chránit, ale doslova bránit," říká Milan Jeglík.
Zdroj: www.pralesdetem.cz

Jak se z profesionálního potápěče stane profesionální ochránce přírody?
Pro odpověď se musím vrátit do minulosti. Vystudoval jsem střední lesnickou školu, kde mě čtyři roky neučili nic jiného, než jak les a přírodu zpeněžit. S tímto směrem jsem se však neztotožnil, a tak mi bylo jasné, že tudy cesta nevede. Když jsem v roce 2002 odletěl do Indonésie za prací instruktora potápění, bylo mi devětadvacet a otevřelo se přede mnou deset let života víc pod vodou než nad ní.
    V Pacifiku jsem instruoval více než 5000 ponorů a byl v každodenním kontaktu s přírodou v její nejčistší podobě. Zároveň jsem však viděl, jaká zvěrstva lidé páchají na zvířatech i samotné přírodě, ať už šlo o zabíjení velryb nebo vypalování lesů. Často jsem měl u sebe kameru a opakovaně jsem si pouštěl záběry, nad kterými nešlo zavírat oči. Začalo mi docházet, že tohle je jeden ze způsobů, jak lidem ukázat, že zatímco my žijeme celkem poklidným životem, ve světě se děje něco jinak. Pro mě to bylo také první silné uvědomění, že se sám můžu vydat cestou, kdy budu divokou přírodu a zvířata v ní chránit.

Česko-indonéská pralesní rezervace Green Life na SumatřeZdroj: www.pralesdetem.czProč jste si nakonec vybral Sumatru, místo tisíce kilometrů od vašeho domova?
Vše odstartovalo shodou náhod v roce 2004, kdy jsme se s kamarádem vydali na Sumatru s naivním cílem pokořit nejvyšší pohoří Národního parku v provincii Aceh. Jenže nás kvůli probíhající občanské válce zatkla indonéská armáda, a protože jsme neměli povolení ke vstupu, vykopli nás zpátky na severní Sumatru. Nevěděli jsme, co s volným týdnem, a tak jsme odjeli do turisty vyhledávané vesnice Bukit Lawang a najali si průvodce. Ali Ruslim nás zavedl do pralesa a my poprvé pozorovali orangutany či zoborožce ve volné přírodě. Ukázal nám také stopy tygra a já byl tím vším, co jsem zažil, natolik okouzlen, že jsem Alimu při loučení slíbil, že se za ním jednou vrátím a dám mu práci v rámci ochrany přírody. Tehdy jsem ještě netušil, do čeho se jednou pustím.
    V roce 2007 jsem mu dal první impuls, aby našel území, které by se dalo vykoupit. A povedlo se – měli jsme první čtyři hektary. Tehdy jsme měli s kamarády vizi, že pořídíme maximálně třicet hektarů, na kterých vytvoříme malý ráj na zemi, kam budeme vozit lidi, se kterými se budeme potápět a ukážeme jim život v pralese. Sumatra byla jasná volba, protože tam jsme zažili, jak nám procházka v původní divočině dala obrovskou energii – energii, která vám dává chuť existovat.
    Postupně ale ti, kteří do toho šli zpočátku se mnou, odpadli a předali mi projekt v době, kdy začal vztah s mojí současnou (osobní i pracovní) partnerkou Zuzkou Kolouškovou. Měli jsme před sebou velký krok a netušili, jestli vyjde. Ale rozhodli jsme se zariskovat. V roce 2012 jsem ukončil potápěčské řemeslo, prodal podíl na lodi a pustili jsme se se Zuzkou do ochrany tropického deštného pralesa v rámci naší soukromé česko-indonéské rezervace Green Life.
Zdroj: www.pralesdetem.cz

Vy dnes nejenže zachraňujete deštný prales, ale také pomáháte ohroženým druhům zvířat…
Nějakou dobu jsme žili svoji pohádku – vykupovali prales a měli z toho dobrý pocit. Vůbec jsme však nedohlédli za hranice našeho „přístavu“. Naivita nás opustila v roce 2013, kdy jsme se díky Alimu dostali na černý trh. Tam jsme uviděli tu obrovskou díru, ve které ročně mizí statisíce zvířat určených pro tradiční čínskou medicínu či různé rituály. Místní sem tahali hady, varany a další druhy zvířat, které v pralese našli. Zpočátku jsme se zvířata snažili zachránit vykupováním. Ale jednou se tam objevilo 200 želv a nám došlo, že nejde o náhodný byznys, ale o obchod na objednávku. Museli jsme začít jednat.
    Díky spolupráci s Národním parkem Gunung Leuser jsme s pomocí několika kamer začali doslova partyzánským způsobem monitorovat okolí naší rezervace. Ukázalo se, co se kolem nás opravdu děje – pytláctví ptáků, pasti, pytlácká oka… Ale také jsme se poprvé v rezervaci setkali s kriticky ohroženým tygrem sumaterským. Čím dál víc jsem inklinoval k rozhodnutí, že musíme zvířata začít nejen chránit, ale doslova bránit. Potvrzení, že jdeme správným směrem, bylo, když jsme chytli první pytláckou skupinu.
   Tygří hlídka pravidelně kontroluje v terénu velké množství fotopastí a odhalují aktivity pytláků.Zdroj: www.pralesdetem.cz Dnes máme skvělý tým dobrovolnické Tygří hlídky, která střeží rezervaci Green Life a pomáhá rozkrývat další pytlácké skupiny. Díky této hlídce se nám také v roce 2014 povedlo poprvé zmonitorovat kriticky ohrožené slony sumaterské. Nadšení bylo o to větší, že se na šesti fotopastech (automatizovaný fotoaparát sloužící k zachycení fotografie volně žijících zvířat) objevila rodina – dvě slůňata se samicí a obrovským samcem. Takové impulsy přicházejí přesně ve chvíli, kdy jsem unavený a začíná ve mně vítězit pocit, že přírodě nemůžu pomoci. 

Jaké jsou vaše další projekty?
Před dvěma lety jsme rozjeli dobrovolnické centrum Blue Life, kdy s pomocí dobrovolníků čistíme souostroví Pulau Banyak, kam každý den připlouvají želvy, aby nakladly vajíčka. Je tu neuvěřitelné množství plastů. Proto jsme letos koupili vysokotlaký kompresor, se kterými začínáme čistit i pod vodou, a také jsme pořídili větší loď. A to nejen ke svozu odpadků, ale bude také sloužit jako strážní loď. I zde jsou totiž velkým problémem pytláci, jenž vykrádají želvám vajíčka nebo je zabíjejí pro maso. Pořád je kde pomáhat… Naše organizace je ale takový fenomén, protože všechny naše projekty fungují bez grantů a dotací. Lidé nás finančně podporují skrze odebírání našeho časopisu, koupí trička, záchranou kusu pralesa nebo podporou hlídky Tygřího komanda.

Zdroj: www.pralesdetem.cz

Zmínil jste pomoc dobrovolníků. Kolik jich k vám jezdí?
Ročně je to zhruba 150 lidí z České a Slovenské republiky. Spojuje je chuť pomáhat a chránit přírodu. Sami si program platí (celkem se suma vyšplhá včetně letenek, ubytování a jídla na 30 000 Kč) a kromě poznání pralesa se naplno zapojí do veškerých potřebných prací. Je zajímavé, že mezi dobrovolníky jsou převážně holky a ženy, a mezi nimi nechybí ani mámy s dětmi. Jen pro srovnání, za šest let přijel se svým dítětem jenom jeden otec. A přitom bych chlapy obrovsky uvítal. Přestože sám děti zatím nemám, myslím si, že tohle je jedinečná cesta, kde děti uvidí svého tátu, jak se aktivně zapojuje do ochrany přírody, brodí s nimi řeku, chrání je v místech, kde žijí tygři a společně spí v chatičkách bez oken a dveří uprostřed divočiny. Vždyť všechny děti touží po dobrodružství… Dnes jim ale často nezbývá nic jiného, než za ním utéct ke sci-fi nebo fantasy. Tady však prožívají dobrodružství jen virtuálně. 

Mají podle vás dnešní děti ponětí, co se v přírodě a s přírodou opravdu děje?
Díky výchovně vzdělávacímu projektu Nejbohatší ekosystémy planety Země, který jsme založili v roce 2012, se i se Zuzkou každý rok setkáváme s 12 000 dětmi. Navázali jsme spolupráci s 80 partnerskými školami po celé republice i na Slovensku, což nám významně pomáhá financovat nejen naše projekty na Sumatře, ale i naši existenci v České republice. Jsem rád, že tímto způsobem můžu předávat svoje zkušenosti, protože se setkávám s faktem, že děti často ani netuší, jaká zvířata můžou potkat v českém lese. Také se jich vždycky ptám: „Víte, kdo nám vytváří kyslík, když je u nás podzim a ze stromů opadají listy?“ Až při představení fungování ekosystémů jim začne docházet, že tady zhruba pět měsíců dýcháme doslova na dluh, protože kyslík vytváří jiný ekosystém neboli jiné zeměpisné pásmo, což je světový oceán, a právě rovníkové pásmo tropických deštných pralesů. Celé lidstvo je na jich závislé a jejich likvidace, kdy se prales vypaluje kvůli pěstování palmy olejové, týku nebo eukalyptu se týká nás všech, se týká nás všech. Zároveň je ale potřeba připomenout, že pokud lidé opravdu chtějí chránit planetu a zvířata, měli by začít u sebe. Stačí si položit jednoduchou otázku: „Čím si utíráme zadek – recyklovaným nebo nerecyklovaným papírem?“ Protože kvůli nerecyklovanému papíru se jenom pro Evropu denně vykácí zhruba 270 000 stromů po celém světě. 

Zdroj: www.pralesdetem.cz

Kromě domácích mazlíčků se děti setkávají jen se zvířaty, která jsou zavřená v zoologické nebo se na ně dívají v televizi, kde jsou často ukazováni v roli predátorů. Jak tento pohled, který nás všechny od přírody spíše odděluje než spojuje, změnit?
Dětem je potřeba vysvětlit, že dokumenty o přírodě, které s radostí ukazují v hlavní roli zuby, drápy, krev a maso, nezobrazují realitu. Stačí jednoduchý příklad. Všude nás straší, že na nás v moři zaútočí žralok. Přitom ročně je po celém světě pokousáno žraloky pouhých 30 lidí, přestože se jich denně v oceánech koupou miliony. Často jde o mýty, které je však nutné zkrotit. Jinak v dětech začne vítězit myšlenka, že bude lepší zvířata zavírat nebo je dokonce zabíjet. A přitom nám příroda může tolik dát… Stačí se jen naučit se v ní chovat – opustit roli narušitele, přirozeně s ní splynout a pak se nikomu nemůže nic stát. Nejde ani o to nechat děti, ať si zvířata osahají nebo se s nimi naučí manipulovat. Stačí, když je budou pozorovat a respektovat jejich prostor. A to se dá naučit i v českém lese. Důkazem bude projekt, který plánujeme odstartovat v roce 2019 na Slovensku v Kremnických vrších, kde chceme lidem, včetně rodin s dětmi, přiblížit divokou přírodu a ukázat, jak se v ní dá žít beze strachu.

Připravili: Petr Hadač (Muzskykruh.cz) a Iveta Vařečková

Související články