Miloslav Stingl

19. 12. 1930 – 11. 5. 2020 Miloslav Stingl byl spisovatel, etnograf a cestovatel, který navštívil 150 zemí světa. Mezi jeho oblíbená témata a regiony patřily Oceánie a Latinská Amerika. Napsal přes 40 knih o souhrnném nákladu přes 17 milionů svazků. Rozhovory s ním byly rozmanité, ale nikdy nudné. Dokázal se dívat na sebe, na svůj život se zvláštním stylem humoru. Vždycky něčím zajímavým překvapil.

Miloslav Stingl v den svých 85. narozenin.
Zdroj: Hynek Adámek

Zde je rozhovor, který s ním udělal Hynek Adámek do říjnového čísla časopisu National Geographic v roce 2014.

Na našich stránkách si můžete přečíst rovněž recenzi jeho biografie, která vyšla v roce 2016.

Cesta je koncem dlouhé přípravy

„První knihu jsem napsal v patnácti letech. Byla o Tibetu, o lámech. Jmenovala se Bílý drak. Nikdy nevyšla, navíc jsem ji někde ztratil. Škoda, česká literatura určitě přišla o ,zásadní díloʻ, a když ne, tak aspoň já bych si dnes sám sebe přečetl moc rád,“ říká spisovatel a etnograf Miloslav Stingl.

Ovládáte neskutečných sedmnáct jazyků. Často se říká, že první tři  jsou na učení nejtěžší a pak už to jde. Jak to bylo u vás? 

Z toho počtu potřebuji takových pět až asi šest k běžné práci při psaní knížek. Ostatní pak na cestách. To je třeba příklad jazyk kumu, kterým se mluví na Papui Nové Guineji, kam bych se rád ještě znovu podíval. Občas se mi stane, že narazím na jazyk, bez kterého se najednou neobejdu. Když jsem připravoval knížku Za podklady mayských měst, bylo jasné, že bez mayštiny to nepůjde. Musel jsem se ji naučit.

To zní podobně, jako byste se rozhodoval, který klobouk si vezmete k obleku.

Samozřejmě, že tak jednoduché to není, ale pro ty, co jim byl dán talent na cizí řeči, to snadné je. Jazykové nadání je podobné jako hudební talent. Někdo se s ním narodí a hudba je mu vlastní jako dýchání, a někoho nenaučíte zpívat, ať se snaží sebevíc. 

Máte na učení nějaký systém?

Využíval jsem gramofonové desky – například angličtinu pro samouky. K dostání tehdy byly i jazykové sešity typu „Anglicky za 6 týdnů“. Což je sice hloupost, ale byly dobré na výslovnost. Na místě pak u přírodních národů využívám tzv. „Stinglovu jazykovou metodu“.

A to je?

V určitém okamžiku je jedno, jestli dorazíte k málo známému etniku na Šalomounových ostrovech, nebo Papui Nové Guinei. Situace je stejná. Kolem vás lidé mluví jazykem, kterému vůbec nerozumíte, a máte jedinou šanci rychle jej pochopit. Jinak se o nich nic nedozvíte.

V takové situaci nejdříve vyhledávám kontakt s dětmi. Osvědčil se mi foťák – Flexareta, kde se při focení na matnici mohly vidět. Ta byla pro začátek konverzace skvělá. Pak si ukážu třeba na ruku, použiji pro ni španělský výraz „mano“ a zjišťuji, co mi odpovídají.

Když ruku označí stejně třetí dítě, tak to asi bude správně. Zapíšu si to a postupuji dále.

Samozřejmě musíte mít na paměti, že důležitá slova jsou pro jednotlivé skupiny lidí různá. Lední medvěd je pro Inuity asi mnohem důležitější slovo než písek. U Tuarégů to bude určitě naopak. Pokud vůbec výraz lední medvěd znají.

I pro mě ale platí – jak se rychle učím, tak rychle zapomínám, a tak je třeba opakovat. Hodně opakovat.

Vaše knihy v určité době působily na všechny čtenáře přímo magicky. I dnes se pohled cestovatele a etnografa v jednom vymyká běžné cestovatelské tvorbě. Dosud jste takto napsal 46 knih, které ve světě vyšly ve 246 překladech. První knížka Hvězdy a lidé vyšla už v roce 1962. Jak se psala ta první?

Inspirací byl Gagarin v kosmu a Američané, kteří je následovali. Začalo se reálně mluvit o cestě na Měsíc. Vesmír byl najednou silným tématem. Kniha je sborník povídek. Vzpomínám si třeba, jak mi při pobytu v Benátkách poprvé ukázali družici, která se pohybuje po obloze. Mezi hvězdami letělo něco, co tam vlastně nepatřilo. Výsledkem byla povídka Hvězda nad benátskou nocí. Jinak ta první knížka, když ji srovnáte s dalšími, není můj typický šálek kávy, ale tehdy byl kosmos fascinující.

Mne zase fascinuje, jak jste dokázal prakticky rok co rok napsat knihu, a ještě trávit měsíce na cestách.

Dalo se to tak dělat, protože pracuji hektickým stylem. Výstřižky moc neuznávám, skoro vše mám o knize pořád v hlavě a ke každé z nich tak existuje jen jeden velký sešit s texty. Teď jich mám ve sklepě zachovaných přes dvacet. Ovšem přečíst to rozevláté písmo dokážu asi zase jen já.

Jak si v takové situaci hlídáte kvalitu?

Je výhoda, že píšu rukou. Napíšu kapitolu a pak si ji pomalu ještě jednou přepíšu do čitelné podoby. Načež vyrazím za svojí písařkou, které vše nadiktuji. Zde mám zase možnost si uvědomit, co je špatné, co by chtělo ještě dokončit, předělat. A tak předělávám, opravuji chyby, doplňuji. Je to styl, na který jsem si zvykl, a hlavně funguje. Ovšem asi jen u mne. Byl možná dost „zajímavý“ kdysi, ale dnes, v digitální době, už asi působím jako úplný exot. 

Vydávat knížky kdysi a dnes se taky moc srovnávat nedá.

Tehdy to hlavně nešlo soukromě. Státní nakladatelství vám knihu vydala, anebo ne, záleželo na nich. Já jsem v okamžiku, kdy vyšly překlady mých knížek v Japonsku a Argentině, už nakladatelství hledat a přemlouvat nemusel. Co jsem psal, bylo tematicky zajímavé a lidí si o tom chtěli číst. Když jsem vydal Očarovanou Havaj, předem si ji objednalo 500 000 lidí. Nakonec to mělo „jen“ 105 000 výtisků. Nebo Indiáni na válečné stezce, celkový náklad 150 000 výtisků, ale objednávek přišlo 750 000. Ano, byla jiná doba, jiné podmínky, ale myslím, že i tak ta čísla vypadají neskutečně.

Která z vašich knih měla největší úspěch?

Asi právě Indiáni na válečné stezce. Ještě více hrdý jsem ale na knížku Indiáni zlatého slunce. Vyšla pak taky v Peru, a tam je dokonce dnes brána jako povinná školní literatura. Což je podobné, jako by Peruánec napsal Staré pověsti české a my bychom se pak ve škole učili z peruánské knihy o své historii.

Při své první cestě za tajemstvím Jaguářích indiánů zkoumal Miloslav Stingl jednu z obrovských olméckých kamenných hlav. Mexiko, 1965.Zdroj: archiv Miloslava StinglaPři své první cestě za tajemstvím Jaguářích indiánů zkoumal Miloslav Stingl jednu z obrovských olméckých kamenných hlav. Mexiko, 1965.

Jak archivujete shromážděná data ke knížkám?

Jsem neskutečně nepořádný a pořád spoléhám na svoji hlavu. Když jsme připravovali knihu Tamtamy času, měl jsem to v hlavě a hned psal. Miroslav Zikmund, který má jiný přístup, se ponořil do svého archivu a všechno si nejdříve důkladně ověřil.

Ano, všechno si pamatuji, ale taky si uvědomuji, že až umřu, nebude nikdo, kdo dá ty materiály k cestám a knížkám správně dohromady. Mám fenomenální paměť, ale jednou to  pomine. Takže mi právě vrtáte v bolavém zubu, protože to je věc, která mne v poslední době začala dost trápit. Jen doufám, že se nelehké dokumentace ujme jeden z mých synů, který vystudoval žurnalistiku. Rád bych mu všechno povyprávěl. Rozhodně nechci, aby to zmizelo, takže půjde o velmi naléhavou akci do mé nejbližší smrti.

Na cestách jste zažil svět nedotčený globalizací. Daly se ale tehdy podle náznaků tušit některé změny? Třeba že se z nekonečných pralesů začnou vynořovat kmeny, které dosud neměly kontakt s civilizací, ale teď už ani v tom jejich nekonečném prostoru nemají klid? Že se lidé žijící na úrovni doby kamenné stanou turistickou atrakcí?

To opravdu ne. A vůbec, z tohoto hlediska se mi svět zdál velmi stabilní. I když už tehdy byly v plánu podivné etnografické projekty. Například aby Ohňová země, kde žily tři indiánské kmeny, byla vyhlášena za rezervaci, do které by mohli jenom etnografové. Oni si tam měli žít svým životním stylem a my etnografové měli být ti jediní a šťastní, kteří je budou moci navštěvovat a studovat. To nemohlo fungovat. To je jako by nám někdo nařídil: budete žít stejně jako v době Jana Husa, protože je to z hlediska vědy zajímavé.

A nějaká globalizace? To jsem vůbec netušil. Vždyť já zažil ještě kanibalismus. Napsal jsem o tom v knize Ostrovy krásy lásky a lidojedů. Osobně jsem se s kanibaly setkal, ale že jednou budou tato etnika vystupovat na folklorních vystoupeních, to mne ani v nejhorším snu nenapadlo.

 Tehdejší indiánky z kmene Macá z Gran Chaca, 1969.Zdroj: archiv Miloslava StinglaTehdejší indiánky z kmene Macá z Gran Chaca, 1969.

Projekty se „zapouzdřením v minulosti“ tedy nemají šanci na úspěch?

Asi ne. Vím ale o jednom na nejmenším z osídlených havajských ostrovů. Na ostrově Niihau, což je asi 180 kilometrů čtverečních, žije kolem 170 obyvatel. Úmyslně jej nechali stranou dnešní civilizace. Dohodli se, že kromě Havajců tam nesmí nikdo jiný bydlet. Mluví se tam havajštinou 19. století a zapomeňte na telefon, střelné zbraně, televizi. Elektřina? Ano, ale jen ze slunce. Vyvolalo velké debaty, jestli tam povolit návštěvy turistů. Nakonec menší skupiny mohou přiletět helikoptérou, ale do večera se musejí vrátit. Nikdo nesmí fotit a používat jakoukoliv elektroniku, o kontaktování místních ani nemluvě.

Abych nezapomněl – ostrov patří rodině bývalého misionáře, který se jmenoval Robinson. Neznám příhodnější jméno.

Mysleli jsme si, že svět bude časem spíš o něco jednodušší, než složitější. Zatím to ale vypadá, aspoň v cestování, naopak. Mnohé oblasti, které se daly projet před dvaceti lety bez problémů, jsou najednou obtížně dosažitelné a nebezpečné.

Tady to nelze paušalizovat. Je to oblast od oblasti. Pro Afriku to třeba určitě platí velice často, ale v Jižní Americe, o které často píšu, je to naopak.

Samozřejmě existují výjimky. Třeba Bolívie. Ryze indiánská země, 80 procent obyvatel jsou Indiáni. Teď je tam klid, ovšem od získání nezávislosti na Španělsku tam proběhlo 181 státních převratů. Každý generál tvrdil, že odteď nastane demokracie a svoboda. A samozřejmě přijde životní standard jako v USA. Krizové oblasti jsou zkrátka všude a ovlivňují nás daleko více než kdysi.

Z tohoto hlediska je Mikronésie velmi bezpečná část naší planety. Taky tak o ní píšete.

Ano i ne. Právě tam jsem byl na malém ostrově Timu při svých cestách asi ohrožený nejvíce.

O ostrovu jsem se dozvěděl z literatury. Nikdy se na něj nedostal žádný běloch, a tak jsem si na nejbližším větším ostrově Yap našel chlapa, co měl motorový člun. Zaplatil jsem, ať mě tam doveze. Přistáli jsme před korálovým útesem, já skočil do vody, nad hlavou foťák a šel jsem ke břehu.

Dál už jsem viděl vesnici uprostřed ostrova a uprostřed ní dům mužů. To je taková místní radnice. Byl klid. Než mě spatřili. V tom okamžiku na mne z radnice začalo řvát padesát nahatých chlapů a já pochopil, že ještě pár kroků ke břehu, a půjde opravdu o hubu. Moji. Obrátil jsem se, rychle doplaval k lodi a vyrazili jsme zpět. V klidu na Yapu jsem pak přemýšlel, co bylo špatně. Nikoho jsem neokradl, jen jsem přicházel od korálové bariéry. Nerozuměl jsem tomu. Pak mi ale místní vysvětlili, že ten chlap s lodí jezdí na ostrov často a krade tam želvy. Ty jsou ale pro ostrovany posvátné. Jsou tabu. On tak spáchal největší zločin – zlomil jejich tabu.

A ostrované si mysleli, že pacholek, co se k nim blíží od útesu, je majitel lodi, který má zájem o další želvy. Jeden malý omyl, a málem velký malér.

Málokdo se vydává na dlouhé cesty sám. Vy ano, ale opravdu vám to vyhovuje?

Absolutně. Pravda, někdy jsem ještě jezdil s kameramanem, ale byly to starosti navíc. O něj a o kameru. Samotný jsem se cítil lépe. Na cestě je to totiž stejné, jako když hodíte neplavce do vody. Buď začne plavat, nebo se utopí. Je to jen a jen na něm. Když to bylo jen a jen na mně, plaval jsem a měl dojem, že je vše v pořádku.

Kdysi jste řekl, že 90 procent cesty vykonáte doma.

Ano. Při přípravě. Cesta je završení přípravy. Moje zásada je odjíždět absolutně připravený. Vždycky vím, kam bych chtěl dojet, k jakému etniku. Snažím se to vykorespondovat předem, přes misionáře. Pokaždé tam už nějací působí, daleko dříve než etnografové. Pošlu dopis, kde prosím o nějaký text v jejich jazyce. Většinou mi přijde přeložený Otčenáš a já si z něj už dokážu odvodit základní slova jejich jazyka. Když nic takového nemám, nastoupí po příjezdu „Stinglova metoda“.

Příští rok uvažujete o cestě na Novou Guineu.

A proč ne? Vždyť mi bude teprve 84 let. Když na tom budu zdravotně jen o trochu lépe než dnes, tak je to jasné. Nejdříve let do Austrálie a pak z Brisbane do Port Moresby. Dál se uvidí.

Byl jsem tam několikrát, mohu srovnávat s minulými pobyty a na to se moc těším.

 

Autor: Hynek Adámek

Související články