Plynutí času

Poprvé jsme se spolu bavili o plynutí času v roce 2000 na Srí Lance, když jsme ještě společně s Mirkem Náplavou sbírali materiál pro film a knihu Sloni žijí do sta let. V botanické zahradě Pérádeniya se nám podařilo najít přesně ten strom, v jehož kořenech se Zikmund nechal vyfotit. Na místo nás dovedl stařeček, místní zahradník. Usmíval se celé té situaci, prohlížel si starou černobílou fotku a dodal: „Tak to máte podobné jako my, tady v botanické zahradě člověk ví, že to, co zasadí, potěší až budoucí generace. A naproti tomu stromy, jejichž stín mne chrání před tropickým sluncem, jsou zde díky těm, co je zasadili dávno přede mnou…“

V letech 2012–2014 jsme natáčeli film. Naučil jsem se mít kameru při ruce pokud možno pořád, protože čas od času se staly věci, které bych nechtěl promeškat. Jednou nás Zikmund překvapil, když jsme se bavili o tom, jak stále pracuje na zahradě. Najednou si k obleku obul kopačky a vzal nás ven. Uchopil krumpáč a začal štípat pařez! „Vidíte! A najednou se mi rozlomilo včera při práci topůrko od palice! Napadlo mne, že toto by snad už ani neměl chlap v mém věku dělat!“

 

Medvědí kůže ze Sibiře

Další „časová“ zastávka se mi vybavuje v roce 2014, kdy jsme ve slavné vile

na Nivách uspořádali setkání celého týmu lidí, kteří se podíleli na životopisném filmu Století Miroslava Zikmunda. Přijelo nás tehdy snad čtyřicet a pětadevadesátiletý Zikmund mezi námi spokojeně chodil, s každým si povídal a v jednu chvíli se ke mně naklonil: „To je úžasné, taková nádherná sešlost tady byla naposledy snad za disentu!“ Vzal nás pak všechny k veliké knihovně a vyprávěl, jak se u medvědí kůže dovezené ze Sibiře scházeli zakázaní autoři včetně Ludvíka Vaculíka, Václava Havla nebo etnografa Karla Pavlištíka.

 Jak zpívali lidové písničky anebo jak oslavenec, který měl narozeniny, musel „na koži“ klečet a přijímat gratulace od ostatních. Kameraman Pavel Otevřel udělal takové malé soukromé video z tohoto setkání, které jsem pak panu Zikmundovi pouštěl: „Krásné to bylo, moc rád jsem je všechny potkal… ale proboha, podívejte se na to!“ „Copak?“ zarazil jsem se. „No podívejte se na mne! Jak se hrbím! Jak se šourám! To je hrozné!“ Poklepal jsem slovutného cestovatele na rameno: „No jo, Mirku, budete se muset smířit s tím, že jste teď ve svých pětadevadesáti letech začal stárnout.“ „Asi ano,“ přikývl zadumaně přítel a pak do mne najednou drcnul: „Petře, vy si ze mne tropíte žerty!“ Několikrát jsme se tomu později společně zasmáli. U příležitosti nádherných narozenin jsem nakonec neodolal a tento soukromý záznam nechávám pro zájemce ke zhlédnutí na svém YouTube, kde je koneckonců různých neobvyklých scén ze života H+Z víc.

Knihy pro hraběte

V loňském roce jsme k Zikmundovým stým narozeninám dělali zbrusu nové, speciální narozeninové vydání knížky Sloni žijí do sta let a Vladimír Kroc začal pracovat na pravidelném udílení Ceny Hanzelky a Zikmunda za nejlepší vydaný cestopis uplynulého roku. Letos se na někdejším zámku spisovatelů na Dobříši právě 14. 2. v narozeninový den tato prestižní cena udílí podruhé. Loni si Zikmund vzpomněl, že před šedesáti lety, když na tomto zámku dokončovali knihu Afrika snů a skutečnosti, komunisté ze zámecké knihovny vyřadili spoustu unikátních, historických a cestopisných titulů k likvidaci. Hanzelka se Zikmundem dokázali přesvědčit aparátčíky, že jde o cenné prameny, které využijí při své práci, a tak jich celou řadu mohli zachránit. „Ideální příležitost, abych je panu Colloredo-Mansfeldovi vrátil!“ Zajásal Zikmund a společně jsme probrali jeho knihovnu. Jeho Jasnost tehdy k Zikmundovým narozeninám dostala vzácný dárek!

Miroslav Zikmund tím nevědomky a neplánovaně přešel k nádherné tradici: Dárky dává on.

Milý Mirku, děkujeme, tím největším dárkem jste vy. Jsme moc rádi, že tu pořád s námi jste, že vás máme! Hodně zdraví a stále dostatek zvědavosti a radosti z poznávání světa, která vás neopouští!

Petr Horký