Sluneční plachetnice bude přitom jen sekundárním nákladem rakety Falcon 9 jejíž start je naplánován na listopad 2014 z Mysu Canaveral na Floridě. Hlavním nákladem je observatoř DSCOVR, která má v Lagrangeově/libračním bodě 1 (oblast, kde se navzájem ruší gravitační pole Země a Slunce ve vzdálenosti 1,5 milionu km od planety) která má monitorovat klima na Zemi a například i měřit množství odráženého slunečního záření.

Sunjammer se oddělí od Falconu 9 krátce po observatoři DSCOVR. Teprve v tom okamžiku rozvine plachtu a vyrazí tlačena fotony ještě dále od Země. Její cíl je určen ve vzdálenosti tři milióny kilometrů. Hlavním cílem je ověřit, že podobné plachty umožní levnější a efektivnější vysílání sond do vesmíru.

"Jde o zcela novou koncepci vesmírných misí budoucnosti," uvedl pro server Space.com Michael Gazarik, administrátor NASA pro vesmírné technologie. Plachty najdou podle odborníků širokou škálu uplatnění, vzhledem k tomu, že představují lehký a skladný pohon bez potřeby doplňování paliva.

Především se počítá s větší flotilou sond sledujících Slunce a vesmírné počasí. Sluneční plachty by také mohly pomoci s likvidací odpadu v podobě vyřazených družic, které zvyšují rizikovost startů na orbit i činnost funkčních zařízení kolem Země. Plachtami by mohli být vybaveny i komunikační a monitorovací satelity na hranicích vesmíru.

Spíše z říše sci-fi jsou pak úvahy o vyslání mezigenerační sluneční plachetnice i do jiné soustavy. Čistě teoretický projekt předpokládá, že by velkou loď hnala do hlubin vesmíru plachta o velikosti Texasu s pomocí supersilného laserového parsku.

Sonda Sunjammer pojmenovaná po plavidle z jedné povídky Arthura C. Clarka není první sluneční plachetnicí. V roce 2010 už vyzkoušeli svoji 14X14 metrů velkou plachtu Japonci a NASA o něco později plachtu o velikosti deset metrů čtverečních, která po 240 dnech shořela v atmosféře.