OBRAZEM: Hudba, kořalka, jídlo a veselá nálada. To je jihočeský masopust
Sice už je po masopustním veselí, ale přesto jsme se rozhodli podělit se s vámi o fotografie a postřehy z masopustu z malé jihočeské vesnice. Může docela slušně konkurovat masopustu v Mexiku, který vám nedávno svými fotografiemi přiblížila Líba Taylor.
Polovina února je období, kdy v Čechách a na Moravě vrcholí oslava masopustu. Původně třítýdenní svátek, jehož historie sahá až do 13. století, začínal v minulosti svátkem Tří králů a končil Popeleční středou. Po ní následoval čtyřicetidenní předvelikonoční půst. Podle tradic je masopust svátkem jídla a veselí.
V přírodním parku Česká Kanada v jižních Čechách leží malebná vesnička Sedlo. Je natolik malá, že nemá školu, ani obchod. Ale má rybník, kapli sv. Anny a velkou hospodu, ve které se odehrávají všechny důležité akce, jež tady místní obyvatelé společně s chalupáři prožívají.
Konečně sníh
Celý týden bylo mrazivo a bohužel bez sněhu. Ale v noci na dnešek začalo konečně sněžit. Jako na zavolanou. Je sobotní ráno a vločky tiše pokrývají krajinu a dokreslují bílou masopustní náladu. Před hospodou se shromažďují masky i muzikanti.
Vesele pokřikují a vzájemně se snaží poznat jeden druhého. „Františku“, volám na staršího muže v uniformě policajta z dob předrevolučních. Otáčí se po hlase. Zmateně se na mě podívá a odpoví. „Já jsem přece Ladík,“ a zasalutuje. Pak si zapálí doutník a slastně natáhne kouř. „Já to tady všechno dneska řídím,“ pokračuje a malinko se nadme.
Sádlo se škvarky, kyselé okurky a kořalka. A nakonec masopustní koblihy
Průvod se ještě ani nestačil zformovat a už jsme u prvního domu, hned vedle hospody. Kapela Zoufalka začíná hrát. Na předem připravené stoly začínají ženy přinášet chleby se sádlem a škvarky, posypané hustě cibulí. Dále pak chlebíčky, nakrájené uzené, kyselé okurky, koláče a samozřejmě typické masopustní domácí koblihy. Nesmí chybět ani kořalka pro zahřátí v malých panáčcích. První do jedné nohy a ten další do druhé.
Z dálky se k nám blíží krásný bělouš s dřevěným povozem. Zastaví. Z kozlíku seskakují dva muži v kovbojských kloboucích a dlouhých kabátech. Rytmickým podupáváním se rychle zapojují do všeobecného veselí. Za zvuků trubek začínají masky tančit. „Kde je Fífa,“ ozývá se z davu. „Neslyším harmoniku,“ křičí hospodský Zdenda a začíná bubnovat. „Tady jsem,“ volá Fífa, zamaskovaný rezavými dlouhými vlasy a ztěžka přibíhá v dlouhých šatech, které mu komplikují pohyb.
Uvidíte všechno. I tygra i draka
Harmonika se rozjíždí a masky tančí směrem k dalšímu stavení. Malý tygřík, dráček, motýlek i brouček nasedají na povoz, který je pomalu veze s průvodem. Mají malé nožičky, tak aby se brzy neunavily. Maminky a babičky na ně nenápadně dohlížejí.
Přestalo sněžit. Vesničkou se nesou táhlé a hluboké zvuky tuby a veselý zpěv, který se mísí s jásavým smíchem. Po dlouhých hodinách se průvod blíží tanečním krokem k Jardovi na farmu. To nejlepší nakonec. Kůň vystrčí hlavu ze stáje, aby zkontroloval, co se to venku děje. Přehlídne rozdováděný dav, pak spokojeně zařehtá a skryje se opět do stáje. Začíná se stmívat. Rozdělaný oheň, horký čaj a grog příjemně zahřeje. Nálada je skvělá.
