Za ta léta, co pracuji jako předsedkyně občanského sdružení Centrum Narovinu a pravidelně jezdím do Keni mezi tamní nejchudší obyvatele, jsem zažila spoustu srdceryvných příběhů. Některé jsou zvláště silné, nesou-li nadčasové poselství důležité pro celou keňskou společnost a mají-li, díkybohu, dobrý konec.

V Keni žije přes 40 různých kmenů, přičemž každý z nich má svůj jazyk, své vlastní zvyky a často se ostře vyhrazuje proti ostatním kmenům. Pro nás jsou podobné příběhy známé jen z divadelních prken nebo pláten kin, v Africe jsou ale každodenní realitou. Dospělý člověk by byl za pokus o stýkání se s jiným kmenem ostrakizován z obou stran. A co malé děti, kterým nic jiného nezbývá? 

Na začátku byl dopis malé Tabithy

V rámci našeho programu Adopce afrických dětí – projekt pomoci na dálku zajišťujeme s pomocí sponzorů vzdělání dětem, jejichž rodiny by si je nikdy nemohly dovolit. Děti poté svým „adoptivním rodičům“ mimo jiné píší dopisy, v nichž vypráví o svém životě a školních úspěších. Minulý rok v srpnu jsem cestovala do Keni také kvůli jednomu takovému dopisu. Keňská holčička v něm své „adoptivní rodině“ v Čechách velice znepokojivě popsala, jak to má u své opatrovnice, kam ji i s její mladší sestrou dala matka, těžké. Stěžovala si na špatné zacházení, časté fyzické tresty a spoustu namáhavé práce.

Ve Viktoriině jezeře, na ostrově Rusinga Island, jsme před lety založili komunitní centrum Ostrov naděje. Jeho součástí je i sirotčinec, jak Tabitha – ona malá holčička – věděla. V dopise prosila, zda by mohla být i se sestrou umístěna zde, aby měla čas na učení. Její česká „maminka“ se na nás po obdržení dopisu obrátila a já jsem tedy jela prověřit, co přesně se v té rodině děje a jak můžeme pomoci.

V Nairobi jsem se sešla s oběma dívkami, Tabithou a Susan, jejich maminkou a mladším bráškou i s keňským koordinátorem, který měl Tabithu v „adopci“ na starosti. Na to setkání asi nikdy nezapomenu. Maminka obou dívek byla velice smutná a ustrašená žena, která se stále dívala do země.

Tabitha mi vyprávěla, že po smrti tatínka si maminka vzala nového muže, který je doma nechce, a proto teď se Susan musí žít u jedné staré paní, která je velmi tvrdě bije a dává jim spousty těžké práce, takže často ani nemohou jít do školy. Jejich maminka vše potvrdila, a když jsem se jí ptala, jestli ví o tom, jak se o ně opatrovnice „stará“, jen tiše odvětila, že to ví velmi dobře, protože stejná paní vychovávala i ji. V očích té ženy bylo vidět, že nevidí žádnou možnost, co by s tím mohla dělat – nový manžel její dvě děvčátka prostě nechtěl a ona musela poslouchat.

Tabitha mě před svojí matkou prosila, aby směla i se svou mladší sestrou odjet do sirotčince, a v hlase té dvanáctileté odvážné dívenky byla slyšet starost o Susan, smutek i vztek na mámu, která je zradila.

Jsme z Kikuyu a kdo je víc?

Zde ovšem mohl nastat problém, jak jsme všichni věděli. Sirotčinec se nejen nacházel velice daleko, ale hlavně tam všechny děti byly z jiného kmene – Luo. Ten mluví jiným jazykem než Tabithin a Susanin kmen, navíc zrovna mezi těmito kmeny, Luo a Kikuyu, panuje tradičně silná nevraživost, kterou také často politici zneužívají a rozdmýchávají tím nesmyslnou kmenovou nenávist a násilí.

Nic z toho ovšem holčičkám v jejich těžké situaci nevadilo a jejich maminka také souhlasila, i když bylo jasné, že je asi hned tak neuvidí. Rozhodla jsem se jim pomoct a ze setkání odjížděla s fotkami malé Susan, abych pro ni našla „adoptivního rodiče“, který by jí pomohl se všemi náklady v sirotčinci i ve škole.

Podívejte se na video z Ostrova naděje na Rusinga Island:

Přátelství napříč kmeny

Už v září byly obě dívky na Ostrově naděje a i přes svou kmenovou příslušnost se tam rychle zabydlely, našly si spoustu nových kamarádů a dohonily vše, co jim kvůli špatnému zacházení při vyučování uniklo. Dnes patří mezi ty nejlepší ve škole, na ostrově se jim moc líbí a kromě přátel si nemohou vynachválit i hodné paní učitelky a vychovatelky. Obě jsou také velmi aktivní v dramatickém a sportovním kroužku. Po roce se dokonce Tabitha rozhodla jet navštívit svou maminku do Nairobi, takže jí snad jednou dokáže odpustit a usmířit se s ní. Zkrátka jejich smějící se oči a horlivé vyprávění jsou mi obrovskou odměnou vždy, když na Ostrov naděje přijedu.

Ale i pro všechny děti v sirotčinci a ve škole byl jejich příjezd příležitostí si na vlastní kůži vyzkoušet, že všechny předsudky, které slýchávají od dospěláků v komunitě, nejsou vůbec pravdivé. Mají za kamarádky holky z kmene Kikuyu a už jim nikdo nenamluví, že všichni Kikuyové jsou zlí lidé.

Tabitha a Susan byly prvními z jiného kmene, ale dnes je už Ostrov naděje útočištěm různých dětí z různých kmenů a přátelská atmosféra, která tam mezi nimi panuje, je úžasným příkladem pro celou komunitu. Zkrátka, často bychom se my dospělí měli od dětí učit!

Dana Feminová,
předsedkyně a zakladatelka Centra Narovinu

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Lékaři bez hranic: Den se sanitkou v Sierra Leone. Příběh muže, který zachraňuje lidské životy
• Zubaři na indické ulici, to je fakt zážitek. Bolest přejde sama
• Jak se bydlí ve squatu: jedna noc v legendárním Köpi