POUŤ Z RÁJE - 3. ČÁST: Požehnaná. Prokletá. Nárokovaná.
Jeruzalém není válečné město. Tak to aspoň umíněně tvrdí Avner Goren, píše v pokračování svého cyklu během pěšího putování ve stopách prvních lidí Paul Salopek. Jeho reporáž doprovází fotografiem John Stenmeyer.
…Gorenův úžasný nápad putovat podél odpadních splašků je stejně tak podmanivý jako výstřední. Chce odpadní vody vyčistit (a Německo už přislíbilo výstavbu čističky financovat) a zřídit celé kilometry ekologických cest podél bájemi opředeného údolí, kde byl před 5 000 lety založen Jeruzalém. Tyto pěšiny by se rozbíhaly z duchovního centra Starého Města do biblické pouště, kam dnes pod žlutým sluncem prosakují kaly. Splašky tečou přes hranici mezi Izraelem a Západním břehem Jordánu, a tak by taková cesta mohla také propojit životy Palestinců a Izraelců. Vyčištěná řeka by ve svém vyprahlém povodí přijímala vše posvátné a zároveň i světské a pomohla by nastolit mír mezi dvěma pradávnými blízkovýchodními nepřáteli.
Spolupracovník časopisu National Geographic Paul Salopek patřil kdysi jako autor textů do týmu NG a je také zahraničním dopisovatelem deníku Chicago Tribune. Pokud chcete jeho příspěvky číst a komentovat on-line, jděte na nationalgeographic.com/edenwalk. Na Twitteru ho můžete sledovat na @outofedenwalk. John Stenmeyer je dlouholetým přispěvatelem časopisu NG a zachycuje pro něj části Salopekovy pouti.
„Tahle posvátná pouť bude pak v mnohém jiná než ty obvyklé," říká Goren. „Bude sice také sledovat významná kulturní a náboženská místa, zároveň však propojí Palestince s Izraelci opravdu hmatatelným způsobem. No a navíc tu bude ta čistá voda."
Začínáme mezi svatyněmi všech tří náboženství, která se hlásí k Abrahámovi: Skalní dóm, věže chrámu Božího hrobu a vysoko se tyčící kvádry Zdi nářků, která se ježí papírky s modlitbami a přáními. Zbrocení potem kráčíme dolů rozpálenými ulicemi v palestinských čtvrtích. Jdeme přes suchopárné kopce kolem splašků, které obkroužily klášter ze 6. století jako odpudivý vodní příkop. Odpadní voda teď teče přes armádní cvičnou střelnici. V zatuchlých soutěskách dýcháme jen ústy a snažíme se vnímání toho strašného zápachu omezit na minimum.
O dva dny později jsme na místě: u slaného moře mezi Izraelem a Jordánskem. „Monoteismus se zrodil právě tady," říká mi Goren na vrcholku útesu s výhledem na železitě zbarvenou hladinu. „Jakmile jsme jednou vynalezli zemědělství, nepotřebovali jsme už u každého pramene nějakou nymfu. Staří bohové divočiny byli pak prostě k nepotřebě."
A potom už nám zůstala jen ta největší tajemství…
