„Mám dobrou práci, spím v suché posteli a jím každý den“, napsal mi a sděluje, že se má dobře, říká Olga Vilímková o jednom z dopisů, který dostala od svých žáků z Peru. 

V roce 2001 pracovala jako dobrovolná učitelka základní školy v horské indiánské vesnici Pucamarca, provincia Urubamba, department Cusco. V roce 2002 na základě svých zkušeností založila Nadační fond INKA.

 

Fotka z Peru - dá se poznat na první pohled?

Obtížně, protože může být třeba z Bolívie, ovšem když se na ní objeví pastýřské domečky v Andách, tak to je jedině Peru.

Jaké jsou v nás největší klišé o Peru?

Já už vlastně nevím, pro mě je v Peru vše normální, za roky, co tam jezdím, jsem si zvykla. Ale cestovatelé se v denících bojí nebezpečných silnic, diví se, že v období dešťů prší a některé silnice že jsou nesjízdné. Překvapuje je bída lidí, i když dnes už to není tak tragické jako před 10 lety, životní podmínky se i v horách dramaticky zlepšily.

Máte tu úplně jiné vnímání času a odlišný pracovní postup. Evropan postupuje v práci systémem – plán, realizace, zpráva. V nadaci v Peru indiány zajímá jen ta realizace, všichni mají velkou radost, když se něco podaří, ale projekty a zprávy jsem mnoho let psala pro sponzory sama, administrativa i písemná sdělení jsou jim naprosto cizí. Trvalo několik let, než alespoň koordinátoři pochopili nezbytnost písemných dokumentů a dodržování termínů – i když tady jsme se rozvolnili spíše my v Evropě.

Někdy je baví plánovat – vidí před sebou i detaily v barvách - aniž by kdy měli vlastně v úmyslu danou věc uskutečnit. Člověk si musí zvyknout na situaci, že si Peruánec s vámi povídá velice konkrétně o nádherném výletě, na který půjdete v pozítří, ale najednou při loučení všechno vyšumí (to je ta lepší možnost), také může prostě nepřijít. Nedokážou říct NE, tak raději na vše reagují ANO, ANO, ale ono to ANO pak nenastane…

V čem Peru mezi okolními státy vyčnívá?

Dnes určitě rozvíjející se ekonomikou díky nalezištím ropy a zemního plynu. Navíc stát přehodnotil hospodářskou politiku, už se ekonomicky nepodporuje jen pobřeží, rozvoj pokračuje do vnitrozemí, a stát tak bere vítr z plachet revolucionářů. Ubývá stávek a blokád, které ekonomiku poškozují. A zdejší klidní indiáni? Jsou překvapivě dlouho klidní a tolerantní, zajímají se především o brambory na svých políčkách a  o lamy, které chovají. Ovšem když jim někdo naslibuje ve volební kampani něco, co pak nesplní, tak jsou schopní se zaktivizovat a jít do akce… Když mají energického, charismatického vůdce, tak jsou při vyžadování slibů i brutální.

Kdy se to zlomilo a vy jste se rozhodla – ano, budu se v Peru angažovat?

Pobýt delší dobu s indiány jsem si přála vždycky, odmalička. Znáte to. Náš hrdina Vinnetou… Poprvé jsem navštívila Peru s horolezci v roce 1994 a začala tam jezdit pravidelně. Na konci roku 2000 jsem se poptala na peruánské ambasádě v Praze, jestli bych tam mohla pracovat jako dobrovolná učitelka.

Řekli mi, že žádost se zřejmě někde ztratí nebo zapadne prachem… O to větší překvapení pro nás (i Peruánce z velvyslanectví) bylo, když po 14 dnech přišla kladně vyřízená odpověď, že se mám dostavit v březnu do obce Pucamarca… Byl to šok. Nicméně za pár měsíců jsem odjela do Peru a pracovala jako učitelka jednotřídky v horách.

Proč právě Pucamarca?

Tam mě poslali omylem. Na některém úřadě si spletli písmena. Měla jsem vybranou vesničku Pumamarca, také v horách, mluvilo se tam quechua a dodržovaly se incké tradice. Místo toho jsem dostala umístěnku do Pucamarcy. Ale nelitovala jsem. Okolí je nádherné. Vesnička leží ve výšce téměř 3 900 m n. m., na břehu jezera Pouraz. Na jedné straně je vidět hřeben Cordillery Vilcabamba, na druhé Cordillera Vilcanota, obě se šestitisícovkami. Krásný kraj.

Problém ale byl už jen určit počet obyvatel. Když se v Pucamarce zeptáte nějakého muže, odpoví vám, že 18. Počítají se přece jen dospělí muži. Když si vy k nim přičtete ženy a děti, dostanete se přibližně k 250 lidem. K tomu asi dvacet chalup, malá náves, kde se hrál fotbal, budova školy a sýpka. Do civilizace v Chinchera to bylo blízko, asi hodinku a půl pěšky a tehdy dvě hodiny jízdy autobusem do Cuska. Vítejte v Pucamarce.

Jak dlouho jste učila?

Školní rok je v Peru od března do prosince. Měla jsem tak dost času seznámit se s místními indiány. Ze začátku jsme se jen okukovali, ale brzy bylo po ostychu. Hlavně u dětí.

Dalo se něco odkoukat od peruánských učitelů?

Mně se jejich styl práce nelíbí, navíc mají špatnou pracovní morálku, takže z některých škol bych je vyházela všechny. Nechodí do práce každý den, přijdou pozdě, odcházejí dříve, problémy dětí je nezajímají, opíjejí se. Vysoko v horách to bývalo ještě horší. Tam se učitelé nedostavovali celé týdny – jak vypravovali rodiče. Kde není kontrola… Dnes je to jiné. Školičky vysoko v horách se ruší, mladé rodiny odcházejí do údolí do střediskových obcí a děti chodí do škol tam.

Překvapilo mě, jak se v oblasti, kde jsem učila, učitelé povyšovali nad indiány. Jeli jsme minibusem, u silnice stál indián a učitelé volali na řidiče, ať nezastavuje, že indián smrdí. Přitom to byl „otec našich dětí“, protože všichni žáci byli indiáni.

V Pucamarce jsme si ale dali nad tabuli nápis: „Ňoqanchis Inkaqchurinkuna kanchis“ – Jsme synové Inků a používali jako morální krédo pravidla Inků: Nebudeš lhát, nebudeš krást, nebudeš líný. Děti to bavilo, rodiče překvapilo a  „incká“ výchova nás hodně sblížila.

Výsledky se projevily?

Velice rychle. Rodiče mi říkali, že děti mluví a uvažují jinak než dřív. Začínali být hrdí na svůj incký původ. Byli jsme na školním výletě v Cusku (výlety byly v té době naprosto neobvyklé) a navštívili tam také incký chrám nad městem Sacsayhuaman. Ukazovala jsem jim, jak cizinci obdivují dílo jejich dědečků indiánů.

Děti ovšem víc zaujala telefonní budka (ze které jsme zavolali kamarádce a všichni s ní mluvili) a elektrické osvětlení. Podívali jsme se i na Machu Picchu a k jezeru Titicaca, aby viděli, odkud přišli jejich předkové, první Inkové.

Rodiče nebyli na respekt vůči jejich etniku zvyklí. Mají za sebou 300 let kolonialismu a dalších 200 let různých projevů rasové diskriminace, spojené s ponižováním.

Respekt, který jsem vyjadřovala Inkům, včetně jejich náboženství, se rodičům líbil. Ve škole jsme např. s mužem, který mluví s duchy (šamanem), uctili obřadem Matku zemi, atd. Sousedé mě začali zvát na své rodinné slavnosti, které jsou spojené s obřady.

Jaké byly v Pucamarce největší problémy?

Všudypřítomná bída. Spalo se na vlhké hliněné podlaze a nejedlo se každý den. Hlavní potravinou byly brambory. Mimochodem, v Peru existuje více než 200 druhů brambor, mají různé barvy i různé chuti. Děti mi často říkaly, že táta zase uhasil oheň, aby neviděly, že jsou brambory červavé. Když jsem se ho ptala, říkal, že nemají nic jiného. Maso – pečené morče – se jí jen při slavnostních příležitostech. Všechny děti měly parazity a mnohé anémii.

Největším problémem u dospělých pak byl alkoholismus. Ten je spojený s domácím násilím. A o sobotách pijí i ženy. Zažili tam případ, že matka v opilosti ztratila miminko. Někdo ho naštěstí našel a doptal se na maminku. Příště už věděli, komu miminka (dvě holčičky narozené po sobě) donášet. Opilí muži obtěžovali i mě. Chtěli, abych s nimi tancovala atd., tak jsem raději trávila sobotní noci mimo vesnici. Jezdívala jsem na výlety po okolí nebo chodila na univerzitu v Cusku, např. na kurs pastevectví – ten byl zajímavý.

Indiány neporazil střelný prach, ale ohnivá voda. A ničí je dodnes

Vnímají Peruánci Machu Picchu jako svůj symbol?

Symbolem je, ale pro turisty. Ti si myslí, že pro místní indiány je posvátným místem. Není. Každá vesnice tu má svoje posvátné místo a uctívají se duchové hor do čtyř světových stran. V oblasti Cordillery Vilcabamba, na jejímž úpatí Machu Picchu stojí, jsou jiná významná místa, kde indiáni vykonávají obřady, např. Yuraq rumi - Bílá skála.

Mnoho turistů tvrdí jak se na Machu Picchu „nabilo“ energií, ale indiáni tvrdí, že stará hora je unavená (v quechua: machu – starý, picchu – hora).

Co módní šamanská vystoupení pro turisty?

Turismo shamánico? To je po některé indiány v Peru i v Evropě dobrý druh obživy. Když se zde provádí rituál pro rodinu, pro souseda, když ti,  kdo mluví s duchy (v jazyce quechua – paqo) uctívají Matku zemi a Apuy, pokaždé jsou oblečení jako v běžném životě. Nepoužívají žádné šamanské“ atributy jako bubínky, chrastítka, atd.

Obřad pro ezoterickou turistiku – to je jiná. Odehrává se v týpí (které patří do severní Ameriky), šaman je patřičně vystrojen, vyvolává síly, které v Andách nejsou domovem, např. bílého orla (v Andách je pánem horního světa kondor) atd…

Proslulí šamanští mistři komunity Qeros se rychlokursům typu: Šamanem za deset dní smějí. Není rychlé cesty – ani v dnešní rychlé době. Byla jsem svědkem hovoru, kdy šaman dával k dobrému zážitek s turistkou: „Říkala mi, že splynula s Lunou… Že vstřebala její energii…  Cha chá… Tak jsem ji řekl:. Ano, sestro, nyní ses stala sestrou Luny… Cha chá…“ Všichni se mohli potrhat smíchy.

Překvapivý smysl pro humor.

Život je tu drsný a indiáni vyžívají každou příležitosti, aby se zasmáli. Jednou při obřadu uctění Matky země nesl hlavní šaman obětiny v misce. Kráčel kruhem přítomných, když zakopl, upadl a obětiny se rozlétly. Všichni přítomní se pořádně zasmáli, posbírali obětiny a šaman kráčel důstojně dál. Nikdo se nezamyslel nad tím, jestli to není špatné znamení. Mystický způsob myšlení se zde promítá i do nečekaných situací. Byl večer ve vesničce kolem 4 800 m n. m. a pán domu už v opilosti vzal do rukou křídla kondora, mával s nimi a vzýval kondora (posla vesmíru), aby na ně bohové nezapomínali. Jeho žena plakala, že už jí nohy neslouží jako dříve, že neběhá za lamami dost rychle.

Co je základní úlohou vesnického šamana?

Léčit. Ženy šamanky navíc pracují jako porodní báby. Znají dobře byliny, umí je používat. I jako antikoncepci pro dívky nebo aby rodička neměla bolesti. Pro výběr vhodné léčby je potřeba určit příčinu nemoci. Může být materiální, ale také duchovní povahy – způsobená např. rozzlobenou duchovní bytostí (duchem potoka, jezera, tzv. zlým větrem atd.) i magií.

A pak jsou důležité obřady za vhodné počasí – aby pršelo, když má pršet, a neuschly plodiny, aby přestalo pršet včas (po období dešťů) a plodiny neshnily, aby vzrostlé brambory nezničily kroupy. To jsou vážné věci. Ezoterická turistika je z úplně jiného soudku.

Cizinka a učitelka – jaké bylo loučení?

Všichni jsme plakali. Ženy mi ušily a vyšily kroj. I když říkaly, že ho šily hrozně veliký, mně byl malý - indiánky jsou menší postavy než my. Když jsem ale přijela za rok, měly připravený obrovitánský a ten už mi padnul.

Mluvčí vesnice řekl, že jsem „nejhodnější člověk, který se tam narodil“. Muži mi připomněli, že jsem je štvala, když jsem je kritizovala, že se opíjejí a bijou moje děti. Že dávají peníze za alkohol, místo aby dětem koupili ponožky. To by si indiánka nikdy nedovolila.

Jak se vám předávají postřehy o běžném životě v Peru?

Já normální život indiánů vlastně neznám. Byla jsem v Peru mnohokrát, na krátkých cestách, nejdelší pobyt byl školní rok. Nikdy jsem ale nežila jako indiáni, závislí na počasí a úrodě, ve vlhké chalupě bez oken, bez možnosti vzít nemocné dítě k lékaři. Nikdy jsem neměla hlad. Co jsem prožila, je pro nás romantika. Mám v Peru období, kdy jsem indiánštější než sami indiáni, cítím větší respekt k indiánskému způsobu vnímání života než oni.

Při slavnostech nosívám lidový kroj (který mi indiáni přinesou, jako že jsem jejich, tak ať mám patřičné šaty) a při významných nadačních událostech uctíváme Matku zemi a duchy hor v obřadu v jazyce quechua. Dělám to částečně proto, abych hlavně dětem ukázala, že respektujeme jejich tradice, ale hlavně proto, že je mám ráda.

I při nadačních aktivitách je třeba si pořád uvědomovat, že jsme „na návštěvě“ u lidí jiné mentality. Kdo stojí o vaše dobré rady? … jen umírající. Navíc, tam musí každá rada vypadat, že vyšla od místních chlapů a ne od ženy a ještě cizinky.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Unikátní atlas Česka se stane nejlepší Mapou světa
• RECENZE: Etiopie českýma očima. Výjimečná kniha fotografa Romana Burdy
• ROZHOVOR: Pavel Pavel prozradil, jak naučil chodit sochy