S Japonci v Antarktidě

Na pozvání japonského polárního institutu (NIPR – National Institute of Polar Research) se doc. Josef Elster vedoucí Centra polární ekologie Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích stal členem 60. japonské antarktické expedice.

Organizace bádání

Japonská antarktická expedice trvá dva roky. Začíná během října vyplutím ledoborce Shirase z tokijského přístavu. Současná expedice tak začala na podzim roku 2018 a skončí v dubnu 2020, kdy se domů vrátí posádka stanice, která v Antarktidě přezimovala společně s letní částí expedice následujícího roku. Ledoborec Shirase stráví cestou do Antarktidy pobytem tam s následnou cestou zpět mimo domovský přístav vždy 6 až 8 měsíců v roce. Letní části expedice se účastní cca 300 polárníků (170 vědců a asi 130 logistiků). Na stanici přezimuje posádka 30 osob, která udržuje stanici Syowa v chodu přes drsné zimní období.

Ledoborec Shirase stráví cestou do Antarktidy, pobytem tam s následnou cestou zpět mimo domovský přístav vždy 6 až 8 měsíců v roce.                        

Antarktická stanice Syowa

Syowa je nejstarší japonská výzkumná základna v Antarktidě. Nachází se na ostrově Ongul v Zemi královny Maud. Skládá se z více než 60 samostatných budov. Kromě ledoborce, který sem dopravuje cca 200 lidí, cestuje část výpravy do Antarktidy v rámci mezinárodního konsorcia letecky. Z hlediska logistiky je lokalizace japonské stanice velmi náročná. Ledoborec Shirase se ledovými poli v této části Antarktidy prokousává velmi obtížně, protože těsně u kontinentu si musí prorazit cestu až 6metrovým mocným ledem. Jednotlivé vědecké týmy pracují v široké oblasti kolem stanice a na výzkumné lokality jsou dopravovány vrtulníky. Tým zaměřený na výzkum jezer, jehož členem byl doc. Elster, pracoval především v oblasti Langhovde, Skarvsnes, Skallen a na ostrově Ongul.    

                                                                                           

Výzkum Antarktických jezer

Ve všech odledněných územích, se zde nachází desítky a možná stovky jezer různých velikostí a hloubek. Ty největší a hluboké jsou většinou stále zamrzlé. Některá jsou čistě sladkovodní, jiná brakická nebo přímo slaná. Jezera jsou zdejší centra biologické diverzity obklíčené okolní polární pouští. „Všechny lokality, na kterých jsme pracovali,“ upřesňuje doc. Elster, „jsou takové odledněné jazyky, vybíhající zpod antarktického ledového štítu. Na jihu ohraničené antarktickým ledovým štítem, ze severu zamrzlým oceánem."

Nachází se zde desítky a možná stovky jezer.

Zdejší jezera nejsou bez života, tady má ale jinou podobu, než jsme zvyklí. Pro většinu jezer této části Antarktidy je charakteristická velká vznášející se biomasa cyanobakterií na hladině, někdy koláče biomasy promrzají ledovým příkrovem. Některá jezera jsou v určitých částech zamrzlá až na dno a mezi víceletým ledem, který je přimrzlý ke dnu a přechodným ledem, je často vrstva tekuté vody.

Doc. Elster: “Skvrny s biomasou jsou vidět zamrzlé ve starém i novém ledu. Na některých jezerech plavající biomasa sinic vytváří prapodivné útvary kulatého či hruškovitého tvaru dosahující velikosti od tenisového míčku až po fotbalový míč. Na březích jezer se nachází vyplavená biomasa ve velkých množstvích, ta starší je rozlámaná na drobné lupínky. Biomasa sinic se často nachází i v širokém okolí jednotlivých jezer, je roznášena vodou při jarním tání nebo větrem. Většina jezer je zcela zmrzlá, ale u některých je kolem břehů volná hladina. Před časem, když jsem pracoval v Schirmacherově oáze (odledněné území cca 1000 km na západ) jako člen belgické antarktické expedice, jsem tam nacházel podobnou biomasu plavající na povrchu jezer.“

Charakteristická je velká vznášející se biomasa cyanobakterii na hladině, někdy koláče biomasy promrzají ledovým příkrovem.

„Odebrat reprezentativní množství vzorků ze dna jezer není žádná legrace,“ popisuje doc. Elster. „Na okolní kopce je potřeba dopravit dva gumové čluny a všechen materiál na odběr mechorostů. I když materiál donesete k jezeru, může se stát, že vám v odběru zabrání led, který stále pokrývá střed jezer, nebo kvůli větru nemusíte vidět na dno, kam spustit drapák a odebrat vzorek. Strávili jsme hodiny a hodiny na člunech, abychom byli schopní vzorky odebrat."

V Schirmacherově oáze dnes fungují dvě stanice, ruská Novolarazevskaja a indická stanice Maitri. Na ruské (sovětské) stanici před mnoha lety pracoval český astrofyzik Dr. Mrkos (pozdější vedoucí hvězdárny na Kleti). Ten tuto biomasu přivezl do republiky a Prof. Komárek dominantní druh sinice této biomasy popsal jako nový druh Leptolyngbya antarctica. Je to naše nejstarší vědecká práce z Antarktidy.