Šimpanzi házejí výkaly – a to je důkaz, že jsme příbuzní
Vezměte do ruky nějaký předmět. Hoďte ho po někom. Právě jste napodobili krok, kterým se člověk a jeho nejbližší příbuzní oddělili od primitivních tvorů. Právě z házení se podle antropologů vyvinula řeč a schopnost symbolicky uvažovat.
Samozřejmě se jedná jen o jednu z mnoha hypotéz původu řeči – ale v současné době má velkou podporu. Oporu této hypotézy teď našli v šimpanzích. Psycholog Bill Hopkinse z Emory University popsal pro magazín Wired, jak to mohlo být: “Představte si, že jste předchůdce člověka a hážete kameny po zajících. Tato činnost je tak náročná, že nutně musela ovlivňovat další rozvoj mozku.“
Ve studii publikované v lednovém čísle Philosphical Transactions popisuje Hopkins několik let pozorování šimpanzů v zajetí. „Když už jsem po sobě nechal házet šimpanzí výkaly, chtěl jsem, aby výsledek stál za to,“ uvádí vědec svou studii. Šimpanzi jsou naši nejbližší genetičtí příbuzní a současně jediná zvířata schopná dobře a přesně házet předměty.
Háže levá půlka
Vědce zajímal především vztah mezi házením a poznávacími procesy v šimpanzím mozku. Ty souvisí s lateralizací – neboli tím, v jaké části mozku probíhají různé procesy. Jazykové funkce jsou koncentrované v levé hemisféře, stejně jako ovládání pravé ruky – té, kterou většina lidí i šimpanzů háže. Je mezi tím nějaký vztah, nebo jde jen o náhodu? – tak zněla otázka, na kterou se Hopkins a jeho tým pokoušeli odpovědět.
Šimpanzi házejí vlastními výkaly poměrně často. Přesvědčit se o tom mohou občas i návštěvníci zoologických zahrad:
Házení nevypadá na první pohled jako extrémně náročná činnost. Ale koordinace a zamíření, které provádíme vlastně nevědomky, jsou pořádně složitá věc. Rovnice, která by popsala hod míče na cíl, by v sobě musela zahrnovat obrovské množství proměnných: vzdálenost k cílu, hmotnost míče, sílu hodu a rychlost cíle i házejícího. Proto mnoho antropologů i psychologů už dříve řadilo házení mezi složité funkce. Hopkins je ale první, kdo se mu věnoval opravdu intenzivně.
Hoď výkalem, kdo jsi bez viny
Ze skenů mozkových funkcí šimpanzů, kteří házeli nejpřesněji a nejčastěji, vědci vyčetli to, co předtím teoreticky předpovídali. Hopkins objevil, že u těchto šimpanzů existuje lepší propojení mezi mozkovou kůrou, kde probíhá koordinace pohybů a tzv. Broccovým centrem, kde vzniká řeč. Lepší schopnost házet se tedy u šimpanzů opravdu projevila tím, že se jim zlepšovala levá hemisféra. „Vysvětlujeme si to tak, že u lidí by tyto oblasti mozku mohly být důsledkem schopností našich prapředků házet,“ popsal závěry výzkumu Hopkins.
To potvrzují i daIší testy provedené na šimpanzích. Ukázalo se, že šimpanzi, kteří své výkaly vrhali po výzkumnících nejpřesněji, byli současně nejschopnější v sociální komunikaci ve skupině, překvapivě si však nevedli lépe u zkoušek, kde se testovala schopnost řešit fyzické problémy. To by naznačovalo, že házení původně nebylo evolučně určené pro lov ale spíš jako nástroj pro komunikaci s dalšími členy tlupy. Hopkins vysvětluje: “Proč házejí šimpanzi v klecích? Nejčastěji kvůli kontrole. Naučí se, že když po někom něco hodí, je to vlastně prodloužení jejich ruky – mohou tak svůj vliv uplatňovat na delší vzdálenost.“
