Souboj tučňáků a albatrosů o nadvládu. Vítejte na Falklandách
O Falklandy bojovali nejen Britové s Argentinci, ale také dva druhy ptáků. Je to zkrátka místo, které vyvolává konflikty…
Válečná minulost je všudypřítomná
Na varování před bombami narazíte v okolí hlavního falklandského přístavu Stanley téměř na každém kroku. Na tabulkách stojí, že za takzvané Falklandské války v roce 1982 zaminovala útočící argentinská armáda půdu natolik, že nevybuchlé pozůstatky tohoto konfliktu v ní mohou být i dnes.
Od války už uplynulo třicet let, a tak se vám tak vysokému počtu varování na malém kousku zapomenuté země v jižním Atlantiku nechce ani věřit.
Jenomže na druhé straně, proč ne? Falklandská půda je přinejmenším politicky výbušná i dnes a není vyloučeno, že nový konflikt mezi správcem ostrovů, Velkou Británií, a Argentinou, která se dovolává svého údajného historického práva, skutečně může přijít…
Falklandy nebo Malvíny?
Podle Britů se ostrovy jmenují Falklandy. Podle Argentinců Malvíny. Odedávna jsou strategickou základnou pro mořeplavce plující kolem Hornova mysu. Dnes navíc skýtají lákavou vidinu dosud neobjeveného bohatství, především ropy.
Argentinský vojenský režim řešil v roce 1982 invazí na ostrovy vlastní domácí problémy. Tehdejší čerstvá britská premiérka Margaret Thatcherová se dostala do nezáviděníhodné situace a její tvrdá reakce proti Argentině vzbuzuje dodnes řadu diskusí. Z Thatcherové se však díky dva měsíce trvající Falklandské válce definitivně stala ona Železná lady, která pak přispěla k pádu komunismu.
Vítězství na ostrovech dalo Británii vyšší mezinárodní prestiž. Ve Stanley a okolí je připomíná hned několik památníků.
Ten hlavní děkuje za osvobození našim (rozuměj britským) hrdinům. Zvláštní je, že i na začátku mé plavby, v Buenos Aires, stál památník věnovaný obětem téže války. ‚Naši hrdinové‘ byli tehdy argentinští. Britů ve válce padlo 255. Argentinců 650.
Miniparlament bez politických stran
Domácí politika je přitom na rozdíl od té vnější velmi klidná. Správní centrum s osmičlenným miniparlamentem sídlí ve Stanley, politické strany tu ale neexistují.
Ve Stanley žije většina z více než 3 000 obyvatel souostroví. Z 90 procent se jedná o Brity, protože ostrovy patří již téměř dvě století Spojenému království. Domorodci se snaží žít co nejsoběstačněji. Vše je podřízeno jednoduchému účelu: v pohodě odolat počasí bohatému na srážky a silné vichřice. Mrazy tu naopak nebývají velké – jsme teprve na 51. rovnoběžce jižní zeměpisné šířky.
„Žijeme tu s manželkou zcela sami tak deset měsíců v roce, ale uprostřed zimy to tu zavřeme a jedeme pryč. Tohle místo je v tu dobu totiž od světa odříznuto téměř absolutně,“ řekl mi nedaleko výběžku zvaného Ďáblův nos zdejší dlouholetý usedlík Roddy Napier.
To s dvěma zimními měsíci jsem mu věřil beze zbytku. Nemohl jsem ale pochopit, že by tomu po zbývajících deset měsíců roku mohlo být jinak.
Ráj subarktických tučňáků a albatrosů
K nejexotičtějším obyvatelům zdejší přírody určitě patří tučňáci magellanští, pojmenovaní po vůbec prvním mořeplavci, který kdy obeplul zeměkouli. Právě oni byli vůbec prvním druhem tučňáka známým v Evropě.
Na jiném ostrově pak potkávám jejich příbuzné – tučňáky skalní, jedny z nejmenších, ale také nejagresivnějších tučňáků. S výškou kolem půl metru a dospělou váhou dvou a půl kilogramů poskakují po útesech a chrání svá místa před konkurenty.
Hnízda mívají i vysoko nad mořem a při cestě k nim si špičatými drápky a občas i zobáky pomáhají tak dobře, že dokáží zdolat i téměř strmé skalní stěny.
Velkým zážitkem jsou ale i albatrosi, které v jejich hnízdech mohou lidé sledovat z bezprostřední blízkosti. U Ďáblova nosu v blízkosti poustevny manželů Napierových žije několik tisíc albatrosů černobrvých, velmi elegantních ptáků s až dvaapůlmetrovým rozpětím křídel.
Ačkoliv je jejich domovem především jižní polokoule, vzácně bývají viděni také u evropských pobřeží, hlavně u Britských ostrovů a ve Skandinávii. Což jen dokládá, že albatrosi patří v ptačí říši mezi vůbec nejlepší letce.
Turisté mířící do Antarktidy obvykle poznávají Falklandy jen ve spěchu a v lákavém očekávání jižnějších končin. Určitě by stálo zato zastavit se a poznat zdejší krásu a klid trochu blíž. I když – on to zase až takový klid vlastně není. Třicáté výročí argentinské invaze z dubna 1982 se blíží. A cedule v okolí Stanley před nevybuchlou municí ještě stále varují.
Úvodní ilustrační foto: Thinkstock
