Sucho, války a politické turbulence: Hlavní příčiny zhroucení civilizace starých Mayů
Články na téma „proč se zhroutila mayská civilizace“ se objevují na stránkách novin i časopisů i na internetu v podstatě každou chvíli. Spekulace o příčinách jsou nezřídka plné polopravd a mýtů a někdy prozrazují více o osobním světonázoru daného autora než o mayské kultuře samotné.
První oblíbený mýtus: Mayové někam tajuplně zmizeli
Většina lidí si kolaps mayské kultury představuje jako nevysvětlitelný, náhlý a drastický konec. Kvetoucí mayská města v situaci největší slávy měla být zničehonic náhle opuštěna a jejich obyvatelé zmizet neznámo kam. Vše, co po nich mělo zůstat, jsou krásné zříceniny zarostlé hustým tropickým pralesem. Takové vidění situace přirozeně nahrává absurdním vysvětlením, jako jsou spekulace, podle nichž se Mayové nalodili na kosmické koráby a odletěli do vesmíru.
Klasický kolaps byl přitom poměrně pozvolný proces, který trval zhruba dvě stě let. Sice se týkal celé mayské oblasti, ale jen v její střední části zůstal prostor dodnes prakticky prázdný a neobydlený.
Severní a jižní mayská oblast se brzy z krize vzpamatovala a zvláště na severu Yucatánu začala jako houby po dešti růst životaschopná mayská města. Mayové tedy nikam nezmizeli – dodnes jich je ve Střední Americe několik milionů.
Druhý oblíbený mýtus: Mayové si za to mohou sami!
V první polovině dvacátého století bylo zvykem vykládat mayský kolaps jako proces, při kterém se prostý rolník konečně vzbouřil proti aristokratickému útisku a vybojoval si svobodu a nezávislost; kultura však byla natolik postavena na osobě mayského krále, že se bez něho zhroutila jako domeček z karet. Takové interpretaci však nenahrávají žádné prameny, ani archeologické, ani písemné. Tento výklad je tak třeba vidět opravdu jen jako dočasnou módu ovlivněnou levicovým uvažováním tehdejších intelektuálů, kterým Mayové sloužili vlastně spíše jako zrcadlo dobových problémů západu.
Marxizujících interpretací jsme se zbavili, ale samotného využívání Mayů ke kritice vlastní společnosti nikoli. Hlavním motivem současného „zrcadla“ jsou problémy se životním prostředím, se kterými se dnes potýkáme: Mayové měli vydrancovat svůj ekosystém natolik, že přestal být schopen rozsáhlou populaci uživit.
Argumenty k tomuto se obvykle opírají zejména o vykopávky v městě Copánu – nicméně nedávný opakovaný a pečlivější archeologický výzkum dosavadní teorii o nepřiměřeném odlesňování radikálně vyvrátil. Mayské zemědělství se tak v současné době naopak ukazuje jako moudré, uvážlivé a trvale udržitelné (viz též článek v DNA).
V poslední době se nicméně množí výzkumy, které potvrzují, že v době kolapsu uhodilo v tomto koutě světa dlouhodobé sucho. Právě o tom mluví například nedávný článek uveřejněný v časopise Science (více na stránkách Science Daily) – srážek bylo sice jen o trochu méně, než obvykle, ale i to stačilo k tomu, aby se v horkých tropických oblastech zvýšilo odpařování a podstatně se zredukovaly zdroje povrchové vody.
Na ně pak byla střední oblast poměrně chudá, což ji činilo závislou na dostatečných deštích. Naopak na severu, kde se nacházejí rozsáhlé podzemní sítě cenotes (hluboká podzemní jezírka; pozn. red.) plných křišťálově čisté vody, to logicky nemohlo mayskou kulturu tolik ovlivnit, a podobně na vysočině, kde je dost pramenů a studánek. Environmentální faktory tak mluví spíše pro nešťastnou shodu neovlivnitelných okolností než pro přímé mayské zavinění.
Co na to písemné prameny?
Trochu jiný obrázek nám ale předkládají samotné mayské nápisy. Na nich právě především vidíme, že úpadek nastal postupně a města někdy ještě dlouho bojovala za svou existenci, než se jejich obyvatelé definitivně vzdali. O ekologických faktorech se z nich nedozvíme nic (což samozřejmě neznamená, že nepůsobily), zato výmluvně popisují neustálé bitvy všech proti všem, ve kterých byla mayská kultura po stovky let zacyklená.
Boj byl povinností mayského krále, který, měl-li být hoden svého trůnu a vydobýt si respekt, neměl často jinou možnost, než vyhlásit válku i tehdy, nebylo-li na ni jeho město zcela připraveno. Zvlášť silný vliv mělo na mayskou oblast soupeření obřích hegemonních měst Tikalu a Calakmulu, které po stovky let bojovaly o nadvládu.
Dlouho vítězil Calakmul, ale když se pak štěstěna nečekaně obrátila na stranu jeho soupeře, ukázalo se, že Tikal, sám válkami těžce vyčerpaný, si zřejmě není schopen s nově nabytou mocí poradit. Města se odtrhávala jedno po druhém, prohlašovala nezávislost, a k nastupující ekologické krizi se tak zřejmě přidala i těžká krize vojensko-politická.
V té samé době pak zřejmě došly šlechtické rody k názoru, že už nemají chuť nadále snášet absolutní moc mayských králů a začaly se drát do popředí.
Absolutní mayská sakrální monarchie, na které celá oblast dosud stála, se tak začala otřásat v základech. Ve středním Mexiku krátce před Mayi zkolabovala megalopole Teotihuacán, která měla obrovský vliv po celé Mezoamerice a která, jak se zdá, výrazně mocensky a vojensky pomáhala některým mayským státům, zvláště Tikalu.
Soubor fatálních faktorů
Děláme tak velkou chybu, snažíme-li se najít jeden jediný hlavní důvod, proč se během osmého a devátého století mayská kultura tolik proměnila. Na základě dostupných pramenů namísto toho působila celá řada významných faktorů – každý z nich by sám o sobě nemusel ještě být rozhodující, ale spojenými silami dokázaly vyvrátit mnoho starých a slavných mayských států z kořenů. Je však důležité mít na paměti, že na jejich troskách vyrostla jiná města. Možná se zdají být v porovnání s těmi klasickými méně mocná a vlivná, ale nebýt toho, že jejich vývoj přervala španělská conquista, jistě by se svým starším kolegům brzy ve všem vyrovnala.
Úvodní foto (potomci Mayů na oslavě svých předků v Mexiku): Isifa
