Súdánci nebojují jen o ropu a hranice. Zápasí i o vodu
Súdán patří k nejchudším státům světa. Trápí jej sucho, hladomor, a navíc ještě nedostatek vody. Fotografka Líba Taylor africký stát navštívila a přináší vám své postřehy z této válkou zmítané země.
Súdánci jsou zvyklí na málo vody, hlavně v poušti, a ta se rozkládá na většině území. Tato třetí největší africká země se skládá povětšinou ze suchých plání. Dešťové období má sice trvat tři měsíce, ale často tomu tak není, zvláště v západní části – Dárfúru, o kterém bude řeč.
Dárfúr je dále znám velmi nestabilní politickou situací. Dlouhotrvající válka, která už dnes dosáhla statusu genocidy, celou těžkou situaci základního přežití v Dárfúru pouze zhoršila.
Dárfúr je suchá planina, která se vyznamenává nedostatkem vody a krutými větry zvanými haboob, které rozvíří žlutý písek tak, že není na krok vidět.
|
Nedávná historie Súdánu
Před necelým rokem v Jižním Súdánu vyhlásili nezávislost na hlavním městě Chartúmu. Oblast se nachází v přípravách na válečný konflikt. Jižní Súdán uznala většina států světa. Rozdělení jihu a severu sice předcházelo regulérní referendum,přesto ale bylo podle pozorovatelů zřejmé, že rozchod klidný nebude. Panují rozdílné názory ohledně hranice a rozdělení ropných zásob. Severní Súdán přišel o víc jak polovinu ropných zásob, protože většina ropných polí se nachází na jihu. Z jihu se však dá ropa transportovat jen přes sever. |
Čekání na Godota
Cestou z Chartúmu do Dárfúru – já a jihosúdánský řidič Henry, který sice uměl trošku anglicky, ale moc nemluvil, asi ze vzteku, že mu bylo nařízeno celou cestu nepít alkohol – se nám hned poté, co jsme sjeli z posledního kousku toho, co připomínalo silnici, rozbil úplně nový Landrover. V pravé poledne bylo ve stínu padesát stupňů. Henry oznámil, že až někdo pojede, zastaví a odtáhne nás. S tím se uložil pod auto, kde byl největší chládek.
Asi po čtyřech hodinách kreslení klacíčkem do prachu se objevilo AUTO! Malý náklaďáček mile reagoval na mé zuřivé skákáni uprostřed prašné pouště a zastavil. Ano, odtáhne nás do oázy, kam má sám namířeno. Máme lana? Na to Henry při odjezdu nemyslel, a tak jsme úplně novému Landroveru uřízli bezpečnostní pásy a zanedlouho jsme už v autodílně popíjeli horký, čerstvě uvařený mátový čaj.
Cesta je v Súdánu cíl
Auto bylo brzy opět pojízdné, a my jsme vyrazili na další úsek své cesty. Najednou bum bum a auto začalo kodrcat. Nemluvný Henry si něco zabrumlal a jal se měnit píchlé kolo. Nejdřív z něj ale vytáhl asi deset centimetrů dlouhý osten, padoucha, který to vše způsobil. Další píchlou duši jsme neměnili, protože nebylo čím. Do příští oázy jsme už dojeli na prázdné duši.
Henry, expertní pouštní řidič, si s sebou vzal jen jednu náhradní pneumatiku. V oázách není problém nechat pneumatiky spravit, ale všimli si nás policajti… No, všimli, já jako cizinec jsem se musela všude prokazovat a registrovat, a tito páni rozhodli, že v oáze pro mne není bezpečno, a tudíž musím spát na policejní stanici.Nabídli mi kobku, kterou jsem s díky odmítla. Vnitřek auta se mi zdál pohodlnější a Henry neopovrhl spaním na střeše.
Bez velbloudů není voda
Druhý den jsme sice píchli jen jednou, ale zato zapadli do písku. Zkušený pouštní řidič Henry s sebou neměl ani lopatu, ale byl rozhodnut, že nás z té břečky dostane sám. Po nějaké chvíli mi bylo jasné, že věc musím vzít do ruky já. Kola se jen protáčela hlouběji do písku a Henry se zdál čím dál tím víc frustrovaný neúspěchem svého počínání. Chvíli jsem ležela na břiše pod autem a klackem kutala tvrdou hranu písku, na které naše auto sedělo s koly protáčejícími se ve vzduchu, ale bylo jasné, že tudy cesta k úspěchu nevede.
Vydala jsem se tedy do pouště bez jediné větvičky hledat větvičky, kterými bychom podložili protáčející se kola. Asi po hodinovém úsilí jsme jich našli dostatečně na to, aby se kola vyprostila z písku a rozjela. Ale při té úmorné práci nám zase došla poslední kapka vody.
Kanystr na 20 litrů, který mi někdo těsně před odjezdem z Chartúmu strčil do ruky s „vem si to, nemůžete jet bez nějaké zásoby vody“, zel bezednou prázdnotou. Po dalších několika desítkach kilometrů jsme spatřili velké stádo velbloudů a Henry oznámil, že tam bude studna. A byla. Stoupli jsme si do fronty za velbloudy, písek z vody pak sice cedili přes zuby, ale zachránili se.
Voda nad zlato
A teď jsme konečně u té vody. V Dárfúru bylo sucho, dlouho nepršelo, dobytek se neměl na čem pást. Muži odešli se stády do míst, kde voda byla, ale museli jít i několik dní. Doma nechali ženy, děti, staré a nemohoucné, aby se o sebe postarali sami. Ale oni také neměli vodu a čas od času ženy musely vzít oslíky a kanystry a pochodovat několik hodin pro vodu. O to víc bylo úžasné, když vám nabídli kýbl vody na večerní toaletu. Je neuvěřitelné, jak člověk dokáže s vodou šetřit, když musí. Jeden kyblík vody úplně stačí na umytí vlasů, těla a vyprání zaprášeného trička.
Jídlo nad zlato
Ale v Dárfúru byl také hladomor. Ne, že tam nebylo co jíst, tržiště byla plná potravin dovezených z blízkého Čadu. Ale mnozí si to nebyli schopni koupit. Kvůli velkému suchu nic nevypěstovali, neměli co prodat, staré zásoby došly. Ti opravdu chudí vykopávali mraveniště, kam si mravenci ukládali nakradená zrníčka obilí, nebo sbírali jedovaté bobule zvane mokhet, které přestaly být jedovaté, jen když se vylouhovaly v několika čistých vodách.
A zase jsme u té vody. Místní říkali, že mnoho lidí se mokhetem otráví – buď nemají vodu, anebo jsou tak hladoví, že se nemohou dočkat a začnou ho jíst moc brzy. Nejhůře jsou na tom samozřejmě malé děti, které ještě nejsou dost silné na to, aby dlouho vydržely o hladu a bez vody. Řeknete si, že třeba mohou pít mateřské mléko, ale když ženy nemají co jíst, mléko se jim ztratí. A tak pokračuje kolotoč boje o přežití…
Někteří vyhrají, mnozí ne.
