Svobodná vůle neexistuje. Důkazem je priming
Priming – to je slovo, které se zatím nejčastěji skloňuje mezi psychology. Ale čím víc se o něm vědci dozvídají, tím víc začíná zajímat i obyčejné lidi. Ukazuje totiž, že s naší svobodnou vůlí to není úplně jednoduché.
Čím víc se dozvídáme o mozku, tím horší zprávy z toho pro lidskou hrdost plynou. Naše chování, naše pozornost, paměť i duševní výkon se dají změnit několika slovy. Anebo šálkem horkého nápoje. Pokusy s primingem dokázaly, jak křehký nástroj je mozek.
V 90. letech američtí psychologové prováděli několik pokusů na studentech, během nichž se snažili co nejjemněji manipulovat studenty. Guruem těchto pokusů byl a stále zůstává John A. Bargh z univerzity v Yale. Zjistili, že lidské chování je velice automatizované a reaguje na drobné podněty mnohem silněji, než se dříve tušilo. Tento fenomén dostal název priming. Nejlépe vám ho přiblížíme tím, že několik takových pokusů popíšeme.
Pokus 1
Barghovi studenti dostali úkol se slovy, která měli použít na tvoření vět. Jedna skupina studentů měla slova negativní – jako „hrubý“, „agresivní“ nebo „narušit“.
Druhá skupina pracovala se slovy s pozitivním významem – „ohleduplný“, „trpělivý", „zdvořilý“. Pak měli studenti výsledky práce odevzdat svému učiteli, který stál na chodbě. A tam byl háček – kantor se bavil s jiným pedagogem a studentům nevěnoval pozornost. Malcolm Gladwell popisuje v knize „Mžik - jak myslet bez přemýšlení“ výsledek: Drtivá většina lidí programovaných pozitivními slovy do řeči pedagogů vůbec nevstoupila.
Zato všichni studenti, kteří podstoupili priming agresivními slovy, do konverzace učitelů zasáhli – v průměru po pěti minutách.
Pokus 2
Studenty na Yale jdoucí po chodbě zastavoval asistent. Prosil je, aby mu podrželi hrníček – někdy v něm byl horký čaj, jindy studený. A to stačilo. Když se později studenti měli vyjádřit, jak na ně daná osoba působila, tak ti, kteří drželi studený hrneček, hodnotili muže jako „citově chladného, na první pohled sobeckého a velmi nepřístupného“. Zato ti, kteří podrželi teplý nápoj, měli k muži pozitivní vztah a považovali ho za „upřímného, milého a kamarádského“.
Pokus 3
Nizozemští psychologové testovali studenty, kteří odpovídali na otázky ze společenské hry Trivia Pursuit (něco jako náš televizní Risk). Studenti byli opět rozděleni na dvě skupinky. První vědci před hrou řekli, ať přemýšlí o tom, co to znamená být vysokoškolským profesorem. Druhá skupina měla dumat o životě fotbalového chuligána. Když vědci srovnali výsledky obou skupin, ukázalo se, že první skupina odpověděla správně průměrně v 55, 6 procentech, druhá skupina jen na 42,6 procent otázek.
Jak je to možné?
Ve všech případech se srovnávali studenti se srovnatelnými zkušenostmi, znalostmi a ve stejném stavu. Jediným rozdílem bylo naladění mozku. Podle Bargha a jeho kolegů, kteří se primingem zabývají, je náš mozek podobný letadlu. Po většinu času jede na autopilota a nekontroluje se. Stačí pak jen drobnost a automatické mechanismy se vychýlí z rovnováhy. Čím více je mozek vystaven podnětům nějakého typu, tím podobněji reaguje.
Ty důsledky!
Je-li tato teorie pravdivá (a nezdá se, že by nebyla), pak to má pro samozřejmě spoustu důsledků na náš každodenní život. Roku 2002 vznikla slavná studie, která chápe jako formu primingu i televizní vysílání. Její autor Jeffrey Johnson z Columbia University v ní shromáždil údaje za 17 let pozorování dětí. Zjistil, že čím více děti sledovaly v dětství televizi, tím násilnější sklony projevují v dospělosti. Zohlednil přitom i sociální prostředí a pohlaví.
Naštěstí však v těchto případech vstupuje do hry další fantastická schopnost našeho mozku – a to přizpůsobivost. Jakmile je totiž takovým vjemům vystaven dlouhodobě, přestane jim přisuzovat takovou důležitost a bere je rutinně…
