Velikonoční ostrov, známý též jako Rapa Nui, byl poprvé osídlen v roce 1200 našeho letopočtu. O pět století později (1722) přijeli první Evropané. Změny na ostrově byly archeologicky velmi dobře zdokumentovány: V průběhu času byly zničeny elitní osady, zemědělská pole ve vnitrozemí opuštěna a lidé našli nová útočiště v jeskyních. Tehdy se značně zvýšila výroba kopí s hroty z obsidiánu (sopečného skla), což naznačuje možné ohrožení či válku.

Problém s přesným odhalením historie ostrova tkví v tom, že data všech těchto událostí zůstávají nejasná. Mezinárodní výzkumný tým dopředu předpokládal, že úpadek obyvatel Rapa Nui nastal s příchodem Evropanů. "Výsledky naší studie byly pro mě opravdu překvapivé," přiznal časopisu Science spoluautor nové studie Thegn Ladefoged z Univerzity v Aucklandu na Novém Zélandu.

Mohlo by vás zajímat:

• Sochy na Velikonočním ostrově: Kéž by tak mohly mluvit
• Pavel Pavel prozradil, jak naučil chodit sochy
• Zničí lidskou civilizaci "dokonalá bouře"?

"Někteří se přiklánějí k verzi, že původní obyvatelé zcela zničili životní prostředí na ostrově a následně vyhynuli. V opozici pak je názor, že Evropané s sebou přivezli chorobu, jež lid Rapa Nui vyhubila. Z výsledků naší studie vyplývá, že pravda je někde uprostřed. Důležitý je ovšem fakt, že mnoho osad zmizelo dlouho předtím, než vůbec na ostrov dorazili první Evropané, " vysvětluje Oliver Chadwick, profesor katedry geografie a enviromentálních studií na Univerzitě v Santa Barbaře.

K objasnění časové osy vědci analyzovali více než 400 nástrojů vyrobených z obsidiánu a také vločky ze sopečného skla na šesti lokacích roztroušených po celém ostrově s rozlohou 640 kilometrů čtverečních. Hlavní byly tři místa, kde měli k dispozici informace o klimatu, složení půdy a vývoji jejího využití. Jako datovací nástroj využil výzkumný tým právě obsidián. Měření absorbce vody sopečného skla jim umožnilo odhadnout stáří zkoumaných nástrojů.

Souboj s přírodou

Archeologové se nejprve vydali na severozápadní pobřeží. Místo leží v zákrytu sopky, tudíž disponuje menším množstvím srážek a relativně vysokou dostupností půdních živin. Zdejší půdu obyvatelé využívali hojně mezi lety 1220–1650. Poté se výzkumný tým posunul na vnitřní stranu sopečného pohoří, s velkým množstvím srážek a naopak ne příliš úrodnou půdou. Domorodci obdělávali tuto zem asi sto let (1200–1300). Poté došlo k pomalému poklesu a úplnému opuštění oblasti ještě před příchodem Evropanů. Třetí lokace na severovýchodě, kde pršelo průměrně a země měla též průměrné množství živin, vypráví jiný příběh: lidé začali využívat zdejší úrodnou oblast až od roku 1250, přičemž největší boom nastal na konci sedmnáctého století a vydržel i po příchodu Evropanů.

Závěry studie tak naznačují, že lidé Rapa Nui reagovali na přírodní překážky ve svém prostředí, než že by ho vydrancovali sami. V oblasti, kde mohli bez problémů produkovat dostatečné množství plodin, byli schopni udržet životaschopnou kulturu navzdory hrozbě nebezpečných vnějších faktorů, včetně evropských zákeřných nemocí, jako byla tuberkulóza, neštovice nebo syfilis.