Tento nově popsaný druh pravěkého masožravce byl větší než medvěd lední
Podle paleontologů byl simbakubwa nelítostný dravec s „mnoha noži“, který žil zhruba před 22 miliony lety.
Neprozkoumaná hromádka tajemných fosilií ležela celá desetiletí bezpečně uzavřená v zásuvce v Národním muzeu v keňském hlavním městě Nairobi. Rozbor těchto pravěkých pozůstatků však ukázal, že jde o pozůstatky masožravého savce většího než medvěd lední, nově popsaného druhu nazvaného Simbakubwa kutokaafrika.
Podle zprávy zveřejněné letos v dubnu v časopisu Journal of Vertebrate Paleontology lovil tento mohutný dravec kořist na Zemi před 22 miliony lety. I když slovo simbakubwa znamená ve svahilštině „velký lev“, nebyla to velká kočka. Na základě podobnosti svých zubů se zuby hyen je simbakubwa nejstarším známým členem skupiny vyhynulých savců nazývaných hyaenodonti, i když ani tyto skupiny nejsou příbuzné.
Objev pomáhá spojit některé evoluční body skupiny velkých masožravců, kteří byli téměř na vrcholu potravního řetězce ve stejných afrických ekosystémech, v jakých se vyvíjely i první opice. Fosilie možná také pomohou vědcům lépe pochopit, proč tito vrcholoví predátoři nakonec nepřežili.
„Nález je pro nás dobrou příležitostí, jak seznámit veřejnost i s těmito dalšími méně známými masožravými dravci,“ říká Jack Tseng, odborník na evoluční biologii a paleontologii obratlovců na Univerzitě v Buffalu, který se výzkumu nezúčastnil. „Než se vyvinuli předchůdci moderních masožravců, které známe – lvů, hyen, vlků –, vládli celosvětové scéně predátorů především tito hyaenodonti.“
Spousta nožů
Paleontolog Matthew Borths v roce 2013 uskutečňoval výzkumy pro svou dizertační práci o hyaenodontech v Národním muzeu v Nairobi a požádal kurátora, zda by se mohl podívat na tamní sbírkové předměty. Ve skříni, která byla součástí sbírky označené „hyeny“, našel neobvyklé fosilie.
Lebka moderního lva z Keni (nahoře) vedle levé čelisti masožravce Simbakubwa kutokaafrika, žijícího v době před 22 miliony lety.
Fosilie byly objeveny v letech 1978 až 1980 na jednom nalezišti v západní Keni nazývaném Meswa Bridge. Borths se obrátil na Nancy Stevensovou, paleontoložku z Univerzity v Ohiu, jíž umožnil výzkum grant společnosti National Geographic. Stevensová objevila jen o několik milionů let starší významné naleziště fosilií v Tanzanii. Osud fosilií z Národního muzea v Nairobi byl zpečetěn, když Nancy Stevensová řekla Borthsovi, že při své práci v Nairobi otevřela přesně stejnou zásuvku a byla stejně jako on udivena jejím obsahem.
„Bylo to, jako bychom si my dva mohli navzájem vyjádřit soustrast, něco jako ‚To je ale zvláštní, musíme s tím něco udělat!‘“ říká Borths. Stevensová později požádala Borthse, aby se zapojil do výzkumu v její laboratoři jako postdoktorand, a v roce 2017 společně odjeli do Národního muzea v Nairobi. Začali tam analyzovat a popisovat nálezy, mezi něž patřila většina čelisti neznámého živočicha, kousky kostry, části lebky a zuby.
Masožravci často mívají výrazné špičáky, které jim pomáhají zmocnit se kořisti, důležité jsou však také zadní zuby.
Ilustrace ukazuje, jak velký by byl moderní člověk v porovnání s pravěkým masožravcem Simbakubwa kutokaafrika.
„Maso se rozmělňuje na kusy právě vzadu,“ říká Borths. Všichni moderní masožravci – včetně koček, psů, mývalů, vlků a medvědů – mají vzadu jeden pár zubů na mělnění masa. Hyaenodonti jich měli tři páry.
„Tento živočich měl spoustu nožů,“ říká Borths.
Kromě toho, že budily strach, pomáhaly zuby dvojici vědců utvořit si ucelený obraz o vyhynulém živočišném druhu. Borths říká: „Nemáte-li ke studiu dobré zuby, je to stejné, jako kdybyste měli kousky z různých stran skládanky, a nic mezi tím, co by je mohlo spojit.“
„Simbakubwa dává dohromady informace o zubech, trochu informací o lebce a něco informací o kostře, a pomáhá tím spojit dohromady spoustu materiálu, který se až dosud volně vznášel okolo. Pomáhá celou tuto skupinu velkých masožravců ukotvit v určitém kontextu,“ pokračuje Borths.
Jack Tseng k tomu dodává: „Vědecké poznatky jsou skutečně velmi působivé. Pokaždé, když máte nový záznam o něčem tak velkém mezi živočichy a v ekologické potravní síti, musíte znovu uvažovat o vzájemném ovlivňování dravců a kořisti.“
Přizpůsobení nebo smrt
Jak říká Matthew Borths, jedním z cílů výzkumu financovaného společností National Geographic bylo začlenit simbakubwu do jeho rodokmenu.
„Jakmile vytvoříte vztahy mezi těmito živočichy, můžete začít odhadovat, jak velký byl podle vašeho názoru jejich společný předek a jaký byl svět v době, kdy tento společný předek žil,“ pokračuje. „Můžete trochu experimentovat s údaji a přijít na to, jak tyto velké evoluční změny zapadají mezi jiné události, například změny klimatu a posouvání kontinentů.“
Když se Afrika před 20 miliony lety přiblížila k Eurasii, začali se mezi sebou mísit živočichové z jednotlivých kontinentů a docházelo k ekologickým výměnám. Borths k tomu říká: „Rozpoutalo se peklo.“ A jak se posouvaly kontinenty a zdvihala se Východoafrická příkopová propadlina (východoafrický rift), posouvaly se také oceánské proudy.
„Všechny tyto části celkového obrazu nám ukazují skutečně okouzlující přírodní experimenty s tím, jak se mohou různé skupiny přizpůsobovat,“ říká Borths.
Přestože byl simbakubwa velký a mocný, nedokázal přežít, a do konce období miocénu před zhruba pěti miliony lety vyhynuli dokonce i jeho příbuzní. Ale proč?
„Tento živočich nebyl stavěn na neúspěchy,“ říká Borths. Přežíval dlouhou dobu po tom, co se hyaenodonti vyvinuli v Africe a rozšířili do Asie a Evropy. Jako hypermasožravec, který podle definice získával 70 procent energie z masa, zřejmě padl za oběť rychlým změnám životního prostředí.
„Moderní masožravci, jako jsou lvi, hyeny, tygři a vlci, patří mezi nejvíce ohrožené savce, a jedním z důvodů jejich ohrožení je skutečnost, že jsou velmi citliví na narušení životního prostředí,“ vysvětluje Borths. Protože populace hypermasožravců jsou poměrně malé v porovnání s populacemi jiných organismů, nejvíce trpí, když se potravní řetězec začne destabilizovat.
„Něco dostalo simbakubwu za hranu,“ říká Borths. „Změny byly příliš rychlé, populace sloužící jako kořist se neobnovovaly dostatečně rychle, a tak tito živočichové nakonec vyhynuli.“
Text: Catherine Zuckermanová je autorka National Geographic zaměřující se na vědu.
