Voda vzácnější než zlato. Vítejte v Africe

U nás otočíme kohoutkem a očekáváme, že poteče čistá voda. A ona také teče. V Africe se ale takové zázraky nedějí…

Zdroj: archiv

Afrika je na tom s vodou špatně. Není jí dost, deště jsou dnes pravidelně nepravidelné na to, aby se naplnily studny a zavlažila vyprahlá pole. Kvůli velkým suchům se čas od času neurodí vůbec nic, a pak hrozí hladomor.

Svět si je těchto nebezpečí vědom a neustále vyvíjí nové snahy a hledá způsob, jak se vyhnout humanitárním katastrofám, které se v Africe v krajních případech odehrávají. Ale v Africe je nedostatek vody, hlavně vody pitné, i za normálních okolností, a tím současně vzniká velká starost o každodenní přežití.

Sikhové umí přivolat déšť

V roce 1976 bylo v Anglii tak nezvykle dlouhé sucho, že to překvapilo i jinak flegmatické Angličany, kteří začali uvažovat o vlastní závislosti na limitovaných zdrojích vody. To, že došel led a nestačili v těch vedrech vyrábět dost zmrzliny, nesměli zalévat zahrádky, na které jsou tak hrdí, to vše bylo jen malé nepohodlí oproti tomu, že hrozilo reálné nebezpečí, že na ostrově dojde voda.

 

Přemýšlelo se o ohromné investici do desalinačních zařízení. Ale indičtí Sikhové se začali modlit a přivolávat déšť. A on se spustil. Spustil se tak, že pršelo téměř bez přestání až do příštího roku a nápad s desalinačním zařízením byl dán k ledu.

V Africe se ale takové zázraky nedějí. Statistiky jsou dost strašidelné. UNDP (United Nations Development Programme při OSN) říká, že během dalších pár let, kvůli vzrůstu populace a hospodářskému rozvoji, každý druhý člověk v Africe bude mít nedostatek vody.

Voda jako posel smrti 

Chronický nedostatek čisté pitné vody je už teď zodpovědný za spoustu nemocí, které často končí smrtí, a to nejen u malých dětí. V Gomě, v bývalém Zairu (v dnešním Kongu) vypukla v roce 1994 mezi rwandskými uprchlíky kmene Hutu epidemie cholery a během krátké doby přišlo o život několik tisíc lidí. Problém vznikl, když milion uprchlíků zakotvilo v provizorních táborech na lávových kopcích, kde se nedaly kopat latríny. Fekálie stékaly do jezera Kivu, které bylo jediným zdrojem pitné vody.

Ale i za normálních okolností je voda problém. Na vesnicích se často pro vodu chodí do řek nebo jezer, která  v období sucha pravidelně vysychají. Když je vody dost, musí se sdílet s dobytkem, který z ní pije a koupe se v ní, společně s lidmi, kteří se nejen koupou, perou ale i naplňují nádoby na použití v domácnosti.

 

Pro vodu několik hodin denně

Zdroje – řeky a studny – jsou často daleko, že ženy tráví několik hodin denně pendlováním pro vodu. V súdánském Dárfuru to může být i několik dní. Protože dobytek je největším bohatstvím, které místní mají, muži je musí odvést daleko, kde se voda dá najít. Někdy zmizí i na několik měsíců a doma nechají ženy, děti a staré lidi. V Súdánu se jezdí pro vodu na oslících nebo na velbloudech, kanystry jim pak přivážou na hřbet a sami pochodují nebo se i vezou.

V jiných částech Afriky používají lidskou sílu, a trénují je hned odmalička. Malé holčičky s kyblíčkama šplouchající vody vidíte téměř na každém kroku. S věkem se kyblíčky zvětšují, až nakonec jsou to velké kýble, lavory anebo plastické kanystry na dvacet litrů.

Zkuste si to také

Jednou jsem měla nápad, že si vyzkouším, jak by se to neslo mně.  Spustil se strašný křik, že ne, že si zlomím vaz, že nemám silné krční svaly, trénované už od těch malých kyblíků. Přiznám se, že jsem jim za to varování byla vděčná, alespoň jsem si neutrhla ostudu, až by se mi ten kýbl vzácné vody vylil na hlavu. A že pro čumily by to zároveň byla velká švanda, je stoprocentní, Afričané totiž mají úžasný smysl pro humor…

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Související články