V budoucnu budeme pohlížet na toto desetiletí
jako na úsvit komerčního kosmického věku… Mason Peck, NASA

Na kraji parkoviště u Marshallova střediska kosmických letů v alabamském městečku Huntsville stojí památka z dob, kdy se naše budoucnost jakožto druhu cestujícího vesmírem jevila téměř nezvratná, jasná a impozantní jako raketa stoupající nad mysem Canaveral.

„Toto není model,“ říká fyzik Les Johnson z Národního úřadu pro letectví a vesmír (NASA), když se dívá na desetimetrovou skládačku sestavenou z trubek, trysek a ochranných panelů. „Je to nefalšovaný jaderný raketový motor.“ Před dávnými časy agentura NASA navrhovala vyslat dvanáct kosmonautů na Mars ve dvou kosmických lodích, z nichž každou by poháněly tři takové motory. Ředitel Marshallova střediska Wernher von Braun plán představil v srpnu 1969, pouhé dva týdny poté, co jeho Saturn V dopravil první kosmonauty na Měsíc. Jako datum pro odlet na Mars doporučil 11. listopad 1981. Jaderné motory už prošly všemi pozemními zkouškami. Byly připravené na let.

 

Jen 600 kilometrů od Země

Jednoho vlhkého červnového rána, třicet let po přistání na Marsu, které se nikdy neuskutečnilo, pohlíží Johnson nostalgicky na 18tunový motor před námi. Vede malý tým, který posuzuje realizovatelnost „pokročilých konceptů“ v kosmické technologii – a NERVA, starý jaderný motor, by mohl projít.

Sluneční soustava na vaší dlani. Vesmír nebyl nikdy blíž

„Pokud hodláme někdy vyslat lidi na Mars, mělo by se toto řešení znovu uvážit,“ říká Johnson. „Byla by zapotřebí jen polovina paliva oproti konvenční raketě.“ NASA nyní vyvíjí klasickou raketu, aby nahradila Saturn V, který byl poslán do výslužby nedlouho po posledním přistání lidské posádky na Měsíci. Ještě se nerozhodlo, kam nová raketa poletí. V roce 1973 skončil bez letové zkoušky také projekt NERVA. Od té doby, během éry raketoplánů, se lidé neodvážili dál než 600 kilometrů od Země.

Vzhledem k tomu všemu by mohla otázka, kterou jsme s Johnsonem toho rána probírali, znít poněkud nepatřičně.

Musíme být dostatečně šílení

Proč ale zněla mnohem rozumněji před půlstoletím? „Samozřejmě jsme byli jistým způsobem šílení,“ říká fyzik Freeman Dyson z Institutu pokročilých studií na Princetonu. V druhé polovině 50. let minulého století pracoval Dyson na Projektu Orion, jehož cílem bylo postavit kosmickou loď s lidskou posádkou, která by doletěla na Mars a k měsícům planety Saturn.

Namísto jaderných reaktorů, které by jako NERVA chrlily vodík zahřátý na velmi vysokou teplotu, vypouštěla by kosmická loď Orion ze zádi malé jaderné nálože zhruba každou čtvrtvteřinu a odrážela by se od ohnivých koulí vyvolaných explozemi. „Bylo by to nesmírně nebezpečné,“ říká Dyson, který sám měl v úmyslu cestovat na Saturn. „Byli jsme na to připravení. Veřejné mínění tehdy bylo naprosto odlišné. Představa dobrodružství bez rizika vůbec nedávala smysl.“ Několik let po ukončení projektu Orion Dyson v časopise Physics Today v hlavních rysech načrtl, jak by náložemi poháněná kosmická loď mohla letět ke hvězdám.

Chybí peníze… a nejen ty

Jednou metodou, jak pohánět hvězdnou kosmickou loď, říká Les Johnson z NASA, by mohla být plachta dmoucí se nepatrným tlakem slunečního světla nebo laserem. Plachta by byla tenká jako vlas a lesklá, aby odrážela světlo. Zároveň by měla rozlohu malého státu. Foto: MICHAEL A. SCHWARZ

V současné době je snadnější nastínit, proč nikdy nepoletíme. Hvězdy jsou příliš daleko a nemáme na to peníze. Důvody, proč bychom přesto měli letět, jsou zřejmé méně, avšak postupně nabývají na síle. Astronomové objevili planety okolo mnohých blízkých hvězd; brzy zajisté najdou planetu podobnou Zemi a na perfektním místě pro život.

V tu chvíli nabídnou destinaci, jíž bude těžké odolat. Naše technologie jsou daleko způsobilejší, než tomu bylo v 60. letech minulého století, a atomové bomby už nejsou vrcholem techniky. Toho rána mi Les Johnson ve své kanceláři podal cosi, co vypadalo jako utkaný chomáč pavučin. Ve skutečnosti šlo o vzorek tkaniny z uhlíkových vláken pro obří plachtu kosmické lodi – takovou, jaká by dokázala na slunečních či laserových paprscích odnést sondu až za Pluto. „Dávejte na to pozor,“ řekl Johnson. „Je to materiál, který by nám mohl pomoct dostat se tam.“

Abychom se dostali ke hvězdám, budeme potřebovat nejen mnoho nových materiálů a strojů, nýbrž i několik starých idejí. Nezanikly. Naopak se zdá, že znovu raší v imaginativním prostoru, který vyklidily raketoplány, z nichž se po roce 2011 staly muzejní exponáty, stejně jako ze Saturnu V. V rozhovorech jistých snílků zapálených pro vědu, zejména mimo NASA, můžete dnes zaslechnout ozvěny dávných aspirací a dobrodružnosti – dávného pobláznění vesmírem…

Co nás čeká?

Soukromá společnost SpaceX vede několik dalších společností v závodu o nahrazení raketoplánů jakožto zásobovacích lodí pro vesmírnou stanici. Společnost Planetary Resources oznámila plány použít robotickou kosmickou loď k těžbě vzácných kovů na planetkách. Planetary Resources ve spolupráci s Virgin Galactic, společností, jejímž hlavním podnikatelským záměrem je vesmírná turistika, očekává během následujícího jednoho či dvou roků, že na nízkou oběžnou dráhu Země vynese odlehčený astronomický dalekohled. „Doufáme, že do konce desetiletí budeme mít vytipované své první cíle a začneme s průzkumem,“ říká spoluzakladatel firmy Peter Diamandis. 

 

Napsal Tim Folger
Ilustrace Stephan Martiniere

Jak vidí budoucnost vesmírného cestování National Geographic?
Čtěte speciální lednové vydání National Geographic

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Zakladatel SpaceX chce pomoci vybudovat lidskou kolonii na Marsu
• VIDEO: Poslední cesta raketoplánu Endeavour na smutném časosběru
• K ISS letí Drak. První soukromá loď se zásobami je na cestě