V odlehlé lesní oblasti Demokratické republiky Kongo, při severním břehu řeky Luo a 80 kilometrů po prašné cestě od nejbližší travnaté přistávací dráhy, leží výzkumný tábor Wamba, poklidné místo proslulé v análech primatologie. Tábor založil v roce 1974 japonský primatolog Takajoši Kano s cílem studovat bonoby, Pan paniscus, druh lidoopů, který se nepodobá žádnému jinému.

Bonobo, jak jste patrně již slyšeli, má v rodině lidoopů pověst toho, kdo vyznává heslo „Milujte se, neválčete“ a je mnohem bujařejší a méně bojovný než jeho blízký bratranec šimpanz. Moderní výzkum populací v zoologických zahradách, který prováděl nizozemsko-americký biolog Frans de Waal a jiní, doložil přirozenou, všudypřítomnou sexualitu bonobů a jejich sklon k přátelským svazkům (zvláště mezi samicemi), na rozdíl od šimpanzích bojů o dominanci (zvláště mezi samci) a válek mezi skupinami. Poznávat chování bonobů ve volné přírodě však bylo těžší a Takajoši Kano, působící v Ústavu pro výzkum primátů na univerzitě v Kjótu, byl mezi prvními vědci, kteří projevili přání zkoumat je právě tam. Až na několikeré přerušení, včetně přestávky během konžských válek z let 1996–2002, výzkumy ve Wambě pokračují dodnes.

Do lesa za lidoopy

Jednou jsem za časného rána doprovázel do lesa badatele Tecuju Sakamakiho, který rovněž působí na univerzitě v Kjótu. Brzy jsem uviděl věci, které jsem podle obecné představy o tomto druhu očekávat neměl. Bonobové se hádali. Lovili pro maso. Šli celé hodiny na jeden zátah, aniž měli sex. Tohle že byl živočich tak proslulý svým chlípným a mírumilovným společenským životem?

Zatímco jsme pozorovali skupinu bonobů pojídajících plody stromu zvaného boleka – malé bobulovité pamlsky se slupkami tenkými jako papír –, označoval mi Sakamaki jednotlivce jmény. Tamté samici se zduřelými genitáliemi říkáme Nova, řekl. Naposledy porodila v roce 2008; nápadné zduření v genitální oblasti, které vypadá jako růžový polštář z pohovky připevněný k jejímu zadku, ohlašuje, že je připravená znovu zabřeznout. Tahle samice je Nao, řekl, je velmi stará a v tlupě má velmi vysoké postavení. Má dvě dcery, z nichž starší dosud v této skupině zůstává. A ta samice tamhle, to je Kiku, také vysoce postavená, v tlupě má tři syny. Jedním ze synů je Nobita – dá se snadno identifikovat, vysvětlil mi Sakamaki, podle velkých rozměrů, chybějících prstů na pravé horní končetině a obou nohách a podle černých varlat. Chybějící prsty svědčí o nehodě v lovecké pasti, což u bonobů, kteří musejí čelit úskalím spojeným s lidskou blízkostí, není neobvyklé. Zdá se, že Nobita je alfa samec, ovšem jen do té míry, v níž tlupy bonobů alfa samce uznávají.

PSALI JSME: Šimpanzi mají vlastní policii. Řeší problémy v tlupě

V této chvíli jsme sledovali bonoby do dalšího lesíka, kde se cpali množstvím měkkého, zeleného ovoce. Mezi Nobitou a jiným samcem jménem Jiro náhle propukla vřískavá hádka. Nobitova postarší matka Kiku zaútočila, aby podpořila syna. Jiro, zastrašený touto dvojicí, ustoupil a trucoval na nedalekém stromě. Je zajímavé, poznamenal Sakamaki, že Nobita je v tlupě největší samec, a matka mu přesto v boji pomáhá. Dokonce i vysoce postavený dospělý samec jako Nobita zřejmě zčásti vděčí za své postavení matčině pozici.

O čtyřicet minut později, když vřískot začal nanovo, mě Sakamaki upozornil na příčinu rozčilení – šupinatku (plachtící hlodavec, jako létající veverka), která se drápala po kmeni stromu, aby si zachránila život, zatímco kolem ní se stahovalo několik bonobů. Když se bonobové přiblížili, šupinatka se vrhla do prostoru a odplachtila. Potom jsme si všimli druhé šupinatky: tiše se držela na východní straně jiného silného kmene, zatímco bonobo jménem Jeudi seděl pouhých pět metrů západněji a neměl o ní ani ponětí.

Tato šupinatka s růžovýma ušima a bledýma očima se svého místa na stromě držela trpělivěji, zcela ztuhla ve snaze, aby se neprozradila. Během chvilky ji však zpozorovali jiní bonobové a tlupa ji obklíčila s hrozivým vřeštěním dravců. Jeden bonobo šplhal vzhůru a snažil se najít místa, kde by se zachytil. Šupinatka vyhopkala o šest metrů výše a pohybovala se přitom vzhůru stejně snadno jako gekon po stěně. Když byl malý hlodavec zcela obklíčen krvelačnými lidoopy, vyrazil a „odletěl“ skrz větve a podrost do bezpečí. Vůbec jsme neviděli, kde šupinatka dosedla na zem, a bonobové také ne. Ohromné, pomyslel jsem si, to se povedlo.

„Lovecké chování, to je velmi vzácné,“ řekl Sakamaki. „Takže máte velké štěstí.“ Ještě nebylo poledne mého prvního dne ve Wambě a realita, kontrasty a komplikace již vnesly zmatek do mých představ o bonobech.

Uprostřed pralesa ve svém přirozeném prostředí odhalili bonobové další stránky své osobnosti. Více si přečtěte v březnovém yvydání časopisu National Geographic

Napsal David Quammen
Fotografie Christian Ziegler

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

• Modrá barva šetří žábám čas a pomáhá předejít trapným přehmatům
• Kojí kudlanky své potomky?
• Příroda zločiny z vášně nesoudí. Ani incest nebo prostituci