Záhada Nikoly Šuhaje. Kde se vzal hrob slavného loupežníka?
V horách Zakarpatské Ukrajiny najdete vesnici zvanou Koločava. Kdo nemá vlastní vůz, může se tam dostat buď pěšky, nebo na palubě tzv. maršrutky, která vyjíždí z městečka Mižhirje v údolí řeky Riky.
Vesnice je proslavená románem Nikola Šuhaj loupežník. Napsal jej v roce 1932 český prozaik, novinář a publicista Ivan Olbracht. Kniha, jejíž hlavním hrdinou je skutečně žijící osoba Mykola Sjuhaj, má téměř pohádkový ráz. Však také Olbracht údajně nabízel finanční odměnu za každou zmínku o Šuhajovi.
| Vojenský zběh a legendární zbojník bohatým bral a chudým dával. Nikola vypil nápoj od staré baby, po kterém se jej neměla dotknout žádná kulka. Románem se line i příběh lásky s Eržikou. Nikola nakonec zemřel rukou svých přátel, pro které odměna vypsaná za jeho dopadení byla příliš velikým lákadlem. |
Jdeme za Nikolou
Hřbitov s hrobem slavného zbojníka leží na kopci přes ulici naproti koločavské základní škole. Při mé první návštěvě Koločavy jsme nejdříve obešli stovky hrobů, ale bezvýsledně. Našli jsme i některé kříže z dvacátých let minulého století, ovšem po Nikolovi ani stopy. Na hřbitov jsme museli dokonce přelézt plot, vstupní brána byla totiž zamčená. U brány na vrcholku kopce je také hrobů nejvíc, ovšem z let nedávno minulých.
Čím více jsme šli dolů z kopce ve směru ke škole, tím jsme nacházeli hroby starší. Samozřejmě to nebylo absolutním pravidlem, i tam byly hroby ze současnosti. Hroby z dvacátých let jsme objevili pouze asi čtyři. Po necelé hodině hledání jsme vzdali své úsilí.
Požádali jsme o pomoc paní Natálii Tumarec, kurátorku muzea Ivana Olbrachta, které se nachází v útrobách koločavské školy. Po krátké konzultaci jsme z muzea ještě jednou zašli na hřbitov. Tentokrát jsme však šli k hrobu nejslavnějšího zakarpatského zbojníka najisto.
Se školou za zády jsme se vydali doprava a na náměstí u křižovatky s velkou sochou pastýře ovcí jsme prošli cestou mezi jakýmsi kulturním domem a dřevěným plůtkem. Hned na konci plotu jsme se dali opět vpravo. Vylezli jsme prudkou stráň a přelezli další nízký plůtek ohraničující hřbitov. V kopci stojí osamělá bříza a pár desítek metrů pod ní je Nikolův hrob. Je to vlastně hrob Nikoly i jeho bratra. Železný kříž je nově natřený a na ceduli jsou vyryta jména obou Šuhajů. Vedle kříže tehdy stál i modrý prorezavělý kbelík, obrácený dnem vzhůru.
| Nikola Šuhaj je klasickou ukázkou bouřlivosti dějin Zakarpatské Ukrajiny. Přestože žil na jednom místě a se zákonem bojoval vlastně jen 4 roky, pronásledovali ho četníci postupně uherští, rumunští i českoslovenští – součástí všech těchto zemí Zakarpatská Ukrajina byla. |
Při mé druhé návštěvě Koločavy se mi dostala do ruky i jedna velice ojedinělá fotografie. Paní Natálie se chlubila vpravdě kapitálním úlovkem. Jednalo se o snímek zastřeleného Nikoly Šuhaje a jeho bratra. Fotografii z roku 1921 vymámila na českých úřadech z prvorepublikového státního archívu. Je to jediná existující fotografie slavného zbojníka. Pořídili ji českoslovenští četníci poté, co zastřelili oba bratry. Nikola je ten starší s knírkem.
Tři roky po mé druhé návštěvě Koločavy jsem jednoho dne dostal z Ukrajiny anonym, který se podepsal jako Obyvatelka z Koločavy. Překlad krátké zprávy zněl: „Dobrý den. Myslím, že o Koločavě nic nevíte. Natálka je špatný ,historik‘ Koločavy. Je mi vás líto. Až pojedete do Koločavy potřetí, zkuste najít lepšího průvodce. Hodně štěstí.“
Kde se vzal hrob?
Shodou okolností jsem ve stejné době vyslechl i zmínku cestovatele Leoše Šimánka, který navštívil Koločavu ještě před sametovou revolucí v Československu. Tehdy na koločavském hřbitově žádný hrob Nikoly Šuhaje nebyl. Objevil se tam údajně až v letech následujících, jako reakce na zvýšený příliv turistů hlavně z Čech. Poptávka po Šuhajovi zřejmě dala vzniknout jak hrobu, tak muzeu Ivana Olbrachta.
Ať je skutečnost jakákoli, nemám to lidem v Koločavě za zlé, mám pro to pochopení. Život v těchto končinách neměli nikdy jednoduchý. Jakákoli možnost přivýdělku na čemkoliv je tedy pro ně lákavá.
Za kostelíkem jsou v rohu ještě tři hroby československých četníků. V roce 1921 je údajně zastřelil sám Nikola Šuhaj. Minimálně jeden letopočet úmrtí na náhrobních kamenech s tímto tvrzením však nesouhlasí. Jak to tedy asi bylo? A záleží na tom? Vždyť je to napůl jenom mýtus. Lidový mstitel mohl být (a zřejmě byl) stejně tak pouhým chladnokrevným vrahem.
| Podle dobových pramenů byl Nikola Šohaj velmi nebezpečný muž. Dnes by se po jeho příběhu média vrhla po hlavě – měl na rukou krev několika četníků a desítky loupežných přepadení. Nikola podle lékařů, kteří zkoumali těla jeho obětí, používal napilované a zakázané kulky dum-dum. |
Díky době a zemi, ve které žil, se však stal legendou…Pozorný návštěvník této vesnice nalezne nesrovnalostí více. Kromě muzea a hřbitova jsem v roce 2004 navštívil i dřevěný kostelík v části Koločavy zvané Horb. Řeckokatolický kostel sv. Ducha z 18. století sloužil v době komunismu jako muzeum ateismu, a po rozpadu SSSR dokonce jako sklad zeleniny a stavebního materiálu. Počátkem jednadvacátého století byl pomalu restaurován a uvnitř byla expozice biblických výjevů, ale i vzpomínek na společnou československou a zakarpatskou minulost.
V kostelíku byla dokonce malá knihovna, plná českých knih. Na zlaté časy za tatíčka Masaryka v Koločavě zřejmě stále v dobrém vzpomínají. Zajímavé a nostalgické zároveň byly prvorepublikové československé peníze a pohlednice ze stejné doby. Obrovská škoda, že Masarykovo Československo žilo pouze dvě desetiletí.
